České národní listy

Prezident E.  Beneš a tzv. Benešovy dekrety II

Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.

Podle tohoto receptu je tak E. Beneš prezentován také jistou částí českých publicistů naší veřejnosti už po léta. Ideové centrum této části publicistiky je soustředěno kolem časopisu Střední Evropa,[20]    který začal vycházet jako sborník v r. 1984 v disidentském samizdatu. Již v té době byly na jeho stránkách publikovány texty, dštící - při habsbursko-sudetoněmecké ideové orientaci a zdrojích, z nichž se napájel, to ovšem není udivující - žluč, nenávist a pomluvy všeho druhu, to vše v neuvěřitelně amatérské a primitivní podobě především proti Československé republice vůbec a jejím zakladatelům T.G. Masarykovi a E. Benešovi. V tomto prostředí je rozpad habsburské monarchie v r. 1918 katastrofou, vznik Československa pohromou a křivdou, atd. Získal jsem si tehdy soukromou cestou přístup k těmto sborníkům, napsal jsem i polemiku s jedním z textů. Redakce sborníku však kategoricky odmítla můj polemický text uveřejnit; uveřejnil jsem jej proto v levicově orientovaném samizdatovém sborníku Historické studie.[21]    Není tu místo na probírání podrobností; polemizoval jsem s překvapujícím překrucováním a neméně překvapující neznalostí základních faktů, resp. sklonem vůbec nepřihlížet ke skutečnostem "nepohodlným". Bylo to způsobeno zcela zřejmě přímo programovým čerpáním pouze z jednoho druhu německy publikovaných prací, tj. extrémně nacionalistického. Tento druh vypjaté jednostrannosti se však stal trvalou charakteristikou produkce tohoto okruhu, usilujícího o tzv. reinterpretaci českých dějin.[22]    Některé z těchto textů byly po listopadu vydány samostatně, typickým příkladem nejen orientace, ale i fanatismu dikce a ubohosti argumentace byla amatérská práce o údajném "českém bloudění".[23]    Název revue "Střední Evropa" byl patrně zvolen vzhledem k tehdejší značné popularitě značně naivních a papírem šustících představ z dob disentu o možnostech středoevropské spolupráce, jež se ovšem ve střetu s realitou rychle rozvály. Spíše by jí slušel název Mitteleuropa, ještě lépe však asi C. a k. habsburská střední Evropa. Je příznačné, že tato nevelká skupina, definující se programově jako ultrakonzervativní, monarchistická, habsburkofilská a ultramontánně katolická, se prezentovala české historické veřejnosti rádoby vědeckou konferencí právě o E. Benešovi v Praze v září 1992 pod názvem "Politika dr. Edvarda Beneše a střední Evropa".[24]    Jako spolupořadatele si nezvolila žádný český nebo tehdy ještě československý historický ústav ať Akademie věd nebo kterékoli z univerzit, ani cechovní sdružení historiků Historický klub, ani volně zvolenou skupinu českých historiků, ale velmi charakteristicky právě Sudetoněmeckou akademii věd!

Je příznačné pro specifické respektování názorové plurality, že můj stručný referát, ač byl na konferenci přednesen, nikdy otištěn nebyl. Chápu, byl by v takřka jednotném ladění celé akce působil příliš disharmonicky. Hned od prvního legálního č. 14 najdeme v této tiskovině výběr protičeských a protičeskoslovenských textů nejrůznější provenience, počínaje úvodem k jakési dokumentaci odsunu (přirozeně sudetoněmeckého původu) k ukázkám z práce F. Fejtö o konci habsburské monarchie, což je historicky zoufale chatrný pamflet. Když polská pařížská Kultura otiskla amatérsky čechožroutský článek, hbitě byl přeložen a otištěn.[25]    Česká historická obec kroužek kolem "Střední Evropy" nikdy nebrala a dodnes nebere příliš vážně na vědomí, především pro jeho očividný amatérismus a vyhraněnou politickou jednostrannost a úzkoprsost. Žádné seriózní vědecké výkony tato skupina nikdy nepředložila, stala se však vhodnou tribunou pro publikaci nejrůznějších textů sudetoněmeckých autorů z okruhu SKS a organizačním jádrem skupiny jim sekundujících publicistů českých.

Diskuse o těchto otázkách má však prehistorii, v širších kruzích málo známou. Ponechávám stranou diskuse mezi členy poúnorového exilu v padesátých letech, o těch se doma jen velmi málo vědělo, informační izolace byla dlouho velmi těsná. Ale problém se objevil dvakrát v domácím tisku v r. 1967 a 1968. O deset let později v pařížském československém exilovém časopise Svědectví, který vydával P. Tigrid, vyšel v r. 1977 článek "Tézy o vysídlení československých Nemcov", podepsaný zřejmým pseudonymem Danubius, autorem byl v Praze žijící slovenský historik J. Mlynárik. Nešlo o historickou studii, spíše o politický pamflet Místo historických argumentů uváděl úvahy a tvrzení vesměs moralizujícího rázu, také argumenty tzv. politické, ovšem zas viděné jen jakýmisi morálními brýlemi a provázené úvahami psychologizujícího rázu, jež jsou stejně neprokazatelné jako nevyvratitelné, poněvadž ryze subjektivní. Odsun je tu prezentován jednoznačně jako zločin. Článek vyvolal jak v řadách disentu, tak i v exilu doslova bouři, diskutovalo se jak na stránkách Svědectví, exilového Práva lidu i v domácích, hlavně na stroji rozepisovaných textech asi pět let. Není tu místo na podrobnosti, lze si vše snadno přečíst ve sborníku z r. 1990[26]. Vyhranila se stanoviska a bez příliš velké nadsázky lze říci, že všechno podstatné, co čteme v tisku v debatě dnešní, bylo v jádru řečeno už tehdy.