České národní listy

Prezident  E. Beneš po Mnichovu

1. října 1938 - nazítří po podepsání Mnichova - řekl maršál H. Göring oficielně dr. V. Mastnému, československému vyslanci v Berlíně, že Německo by nemohlo dovolit, abych po Mnichově podržel úřad presidenta republiky. Nebude prý vůbec už se mnou jednat. Na­značil zároveň, že jestliže nebudu ihned resignovat, bude prý Německo postupovat vůči Československu při uplat­ňování mnichovské dohody s naprostou bezohlednosti. Podobné prohlášení učinil našemu delegátu zahra­ničního ministerstva  A. Heidrichovi státní tajemník Weizsäcker ze zahraničního ministerstva berlínského. Někteří členové naší delegace, kteří se odebrali do Ber­lína, aby se účastnili jednání o provedení mnichovské dohody velmoci, mně také tak referovali. Obdobná hroz­ba byla mi poslána do Prahy v týchž dnech i po jiných, neoficielních cestách; také dr. Jaroslav Preiss, který se v týchž dnech vrátil z Berlína do Prahy, mi ji vzkázal.

Na tom nebylo dosti.

Celá fašistická západní, střední i východní Evropa spatřovala v druhém presidentu republiky symbol de­mokratické a odhodlaně protinacistické politiky, jakož i přítele a politického nástupce Masarykova. Ostatně sám Hitler mne 26. září v hrubém, divokém útoku v berlínském Sportpalastu veřejně prohlásil za svého neústupného odpůrce a řekl zcela jednoznačně, že jde o boj na život a na smrt mezi ním a mnou. Mluvil pravdu jako málokdy.

V důsledku toho všeho jsem považoval za nutné odejít. Bylo v zájmu státu, byl to však také způsob, jak se své strany projevit osobní úsudek o nově vzniklé situaci a provést jasnou demonstraci vůči těm západním evropským činitelům, kteří přivodili mnichovský "appeasement". Cítil jsem však také už tehdy změnu nálady i u nás. Jednal jsem podle toho.

5. října oznámil jsem svůj odchod dopisem nové vládě, kterou jsem předtím jmenoval. Poté jsem se rozloučil rozhlasovým projevem s československým lidem.* Byl diskrétní a umírněný, takový, jak toho situace tehdy žádala, ale i s dnešní perspektivy událostem odpovídající. Žádal jsem v něm své spoluobčany, aby si uložili dočasnou reservu i přes pohromu, k níž u nás došlo, aby se zdrželi rekriminací a výtek jiným státům, aby se vystříhali hádek mezi sebou a aby neztratili ani sebedůvěru, ani víru ve spravedlnost naší svaté věci. Naznačil jsem, že další události přijdou, že Mnichov je jen začátek, že zůstanu věren svým zásadám a demokracii a že budu pracovat pro národ na jiném místě. - Málo z mých posluchačů snad chápalo tehdy jasně smysl mých slov. Znovu jsem myslil na "svůj plán" a na blížící se válku.

Úplně duševně i fysicky vyčerpán, s nepopsatelnými pocity v srdci, a s těžkými myšlenkami o hrozném politickém a mravním rozvratu, který zmítal Evropou a rozvrátí ji snad úplně, odjel jsem s rodinou 6. října po poledni z pražského hradu do Sezimova Ústí v jižních Čechách. Tam jsem se pokoušel zotaviti se z tvrdých ran, jichž se mi za poslední rok, a zvláště v posledních měsících dostalo.

Chtěl jsem zůstati ve vlasti po několik dalších týdnů - rozhodně aspoň až do 28. října -- abych připravil dostatečně své další plány, a pak odjeti buď do Švýcar, nebo do Anglie a odtud později určitě do Spojených států, kde jsem na nabídku svých amerických přátel přijal profesuru sociologie na universitě v Chicagu. Ale napětí mezi Prahou a Berlínem pokračovalo. Berlínská vláda sdělila do Prahy, že její  plány, týkající se Československa, pokud já zůstanu ve vlasti, mohou býti toliko prozatímní; a pražská vláda, zastrašena novými hrozbami  z Berlína, zvláštními vzkazy z Prahy do Sezimova Ústí mne několikrát prostřednictvím dr. J. Schieszla žádala, abych opustil zemi, jak jen nejdříve budu moci. Současně přijel z Londýna s důraznými a varovnými výzvami tamních mých přátel můj synovec Bohuš Beneš, abych z Prahy co nejdříve odjel. Ačkoliv mé zdraví bylo špatné, rozhodl jsem se, především abych vládě situaci neztěžoval, odjeti z Československa do Londýna už 22. října 1938.

Dříve než jsem opustil zemi, svěřil jsem se se svými názory na situaci svému okolí z úřadu a některým ze svých politických přátel (Prok. Drtina, Jar. Smutný, J. Jína, Zd. Chytil, Zd.,Bořek-Dohalský, dr. V. Girsa aj.) a upozornil jsem je, že bude třeba učiniti nezbytné přípravy pro obnovu boje. "Až začne druhá evropská válka," říkal jsem, "musíme opět začít všestranný odboj jako za války v roce 1914: Budeme musit připravit organisaci odporu doma, zřídit stálý styk s protinacistickou Evropou a připravovat armádu doma i za hranicemi pro boj proti Německu na straně ostatní Evropy, která bude donucena jíti do války přes zradu mnichovskou, či právě proto, že k ní došlo. Bude třeba četné politické i vojenské emigrace, která musí včas opustit zemi - na všecko to musíte býti připraveni! A rozhodně už pro příští rok!"

V říjnu 1938 jsem očekával, že se vojenský konflikt nezačne později než v květnu nebo v červnu roku 1939 - t. j. asi během osmi měsíců po Mnichově. Byl jsem jist, že k němu dojde útokem na Polsko, jemuž Německo zcela jistě chystá tuto odměnu za podporu, poskytnutou německé politice v posledních letech proti nám a proti Francii - a zejména za podporu v době krise mnichovské - a očekával jsem - a horoucně jsem si to přál - aby do té doby pomnichovské Československo udrželo svou jIstou samostatnost.

V Londýně jsme uvažovali v následujících dnech s Janem Masarykem o svých příštích plánech pro spolupráci. Hned jsem si také organisoval podzemní styk s vlastí. Už v druhé polovici listopadu přišel od pražských přátel první politický posel, dr. Jaroslav Drábek. Další poslové docházeli pak pravidelně až do mého od chodu do Ameriky v únoru 1939. Pomáhal tu hned účinně náš vojenský attaché v Londýně plukovník Kalla. Zůstal jsem také v čilém styku se svými politickým I přáteli doma a napsal jim - jako odpověď na jejich nesčetné vzkazy a dotazy do Londýna - celé stovky dopisů, žádaje je, aby vydrželi, aby věřili, aby nepodléhali ani zoufalství pod dojmem Mnichova, ani malomyslnosti pro to, co se děje doma v t. zv. druhé republice. Chtěl jsem za všech okolností udržet doma dobrou morálku a naději na lepší doby, aby nás válka nezastihla zcela nepřipraveny.

Je známo, jak se vyvíjely u nás politické poměry po Mnichově: Byl jsem prostě učiněn odpovědným za Mnichov a všecky jeho důsledky. Nejtrpčí výčitky a nejprudší útoky padaly na mou hlavu. Bylo to tak jednoduché a pohodlné svalit všecku odpovědnost na toho, kdo stál v osudné chvíli nejvýše, a padl tudíž nejníže! Ihned od počátku jsem si však řekl, že v této chvíli není  věci ty diskutovat, hledat pravé vinníky a hádat se o všecky ty události. Přijal jsem tedy mlčky tuto odpovědnost a řekl jsem si, že ji musím odhodlaně a trpělivě nésti až do doby, kdy události samy vysvětlení všeho umožní. Proto jsem nikdy neprotestoval, nikdy se nehájil, výtek nikomu nečinil ani doma, ani v cizině, a ani

 Jeden z takových typických dopisů zde cituji. Napsal jsem jej ing. Jar. Nečasovi, bývalému a pozdějšímu ministru, a zněl: Milý kol. Nečasi,

díky za Váš milý dopis. Ano, přijde zase čas, čas nás všech, kteří jsme šli správnou cestou proti zlu a zbabělosti - a proto klidně a pevně se připravuji k další práci. A zase se sejdeme. Není jiných alternativ nežli právo, pravda, fair play - zlo, násilí, zbabělost a zrada. My šli cestou první - půjdeme jí dál. Pozdrav Vám i Vaší paní i od mé ženy!

Váš

Dr. Edvard Beneš.

Londýn, 30. 10.38.

Připravil Dr. O. Tuleškov