České národní listy

Přepisování dějin místo pokání 2

Prof. Miloš Pick

  Odplata

Pokud jde o poválečnou odplatu, s tím jsem se sešel poprvé s opačné strany po tom, co jsem se 11. května dostal z Plzeňska do Prahy autobusem, který vezl osvobozené politické vězně z Buchenwaldu. Vyklopili nás u Národního divadla. Večerní červánky nad Hradčany jako ve vysněné pohádce.

A potom jsem slyšel první příhody, svědčící o atmosféře, kdy na jedné straně byla Praha nadšená a vítězná, na druhé straně Praha rozzuřená nacistickým vražděním. Nevraždili jen esesáci na Pankráci, vraždili i němečtí civilisti, německé děti, Hitlerjugend. Slyšel jsem příběh německé civilní ženy, která z okna svého bytu kosila lidi na ulici kulometem. Takže tohle byla atmosféra Prahy, do které já jsem přišel. Jak dnes vím, tu zuřivost v posledních dnech války vyvolávalo obdobné vraždění civilistů i na venkově a ještě více ji vyvolávalo tam, kudy procházely transporty smrti z nacistických koncentráků.

Druhý den jsem přišel na Spořilov k Milošovi Hájkovi, kterého revoluce zachránila před popravčí sekerou, k níž byl odsouzen za svou odbojovou činnost. V příštích dnech jsme se tam sešli s nejbližšími, kteří s námi začínali ve čtyřicátém v protinacistické skupině „Svět proti Hitlerovi“ a přežili. Většinou skončili v Předvoji, to byla koncem války největší protinacistická organizace. Přišel i Míša Preininger a přivedl asi 16-17letou německou půvabnou blondýnku Ilse, kterou jeho bratr Jirka, partyzán, s puškou v ruce vyrval rozzuřeným Pražanům. Bili ji a nutili ji dláždit ulici. A přitom holka z komunistické německé rodiny, táta v koncentráku. Tak to byl první případ.

Druhý, když jsem se v šestačtyřicátém seznámil s Láďou Lisem. V šestnácti letech za nacistické okupace v komunistické ilegální organizaci v ČKD, za květnové revoluce byl s kulometem na barikádě. A potom, když na nádvoří ČKD chtěl rozzuřený dav lynčovat německé zajatce, tak s puškou v ruce jim v tom zabránil. Křičel na ně: „To bychom se zpronevěřili všemu, za co jsme bojovali.“

A třetím případem je příběh mého spoluvězně, Karla Keska, o kterém jsem mluvil. Při své návštěvě mi vylíčil poválečný návrat do rodných Českých Velenic. Při odchodu do transportu jejich rodina přepsala byt na německou služebnou paní Annu, která jim pak do lágrů posílala balíčky s jídlem. Po návratu však našel byt arizován, ale až po revoluci: „Tu německou svini jsme odsunuli“. Tak udělal bouřku na Národním výboru, vymohl pro paní Annu antifašistické papíry a došel si pro ni do Gmündu. Pěšky, to prý je kousek. A přivedl si ji zpátky a v jeho rodině žila až do smrti.

Nové sladké pověsti české? Ne, i v té nejhorší hysterii byli stateční lidé, kteří se proti ní postavili. I tyhle historky jsou součástí českých dějin a lidé mají právo je znát a nezapomínat.

Tak to jsou případy, kdy jsem se s tím setkal z obou stran. Vůbec to nebylo tak, jak to dnes líčí revanšistická propaganda, že v protektorátu udělal Hitler milosrdné závětří, čecháčkům se nic zlého nedělo, šest let klidně kolaborovali, a pak se vrhli na nevinné Němce a začali je vraždit. To vraždění bylo vyprovokované vražděním neozbrojených českých civilistů, a nejen esesáky, wehrmachtem, ale i německými civilisty, tak tohle tu odplatu vyprovokovalo. Samozřejmě že ji to neospravedlňuje. Kdo byl vinný, měl být řádně souzen. To se ale řekne snáze dnes, než bylo možné tenkrát pro to vytvořit podmínky, jak uvádím dále. Ale hlavně je nutno vysvětlit, čím to vzniklo. Řečeno právnicky, skutkovou podstatu to nemění, ale jsou to okolnosti podstatné. Když ne polehčující, tak alespoň vysvětlující. Kázat jenom, že tehdy byla nepřijatelná zločinná odplata, ale neukázat, co ji vyvolalo, je polopravda, a to je vždycky největší lež. Ta odplata je naprosto nepřijatelná, ale stejně tak je nepřijatelné to teď přelhávat.

A ještě druhá lež, že ti povraždění byli všichni nevinní. Že to byli jen nevinní němečtí civilisti, kteří nic zlého nedělali, a teď se na ně vrhli kolaborantští a loupežní čecháčci.

Mohu uvést případ, který neznám ze svého, ale od historika Kurala z česko-německé komise historiků. Nejvíce se dnes připomíná případ Postoloprty. Téměř osm set exhumovaných pozůstatků. Kromě toho, že je dnes účelově zamlčováno, že to mělo tyhle příčiny, které to vyprovokovaly – mimo jiné okolím prošlo v posledních dnech války deset transportů smrti, teď se ukazuje, že z těch exhumovaných bylo taky několik dětí. To je patrně pravda, ale ne celá. Podle tohoto pramene ( M. Moulis, V. Kural: „Nacistické vlaky a pochody smrti v oblasti Žatec-Postoloprty“, Přísně tajné, č. 6, 2006. V. Kural, Z. Šamberger: „Závěr k polemice o českých excesech v Kauze Postoloprty“, Přísně Tajné!, č. 2, 2007) z těch téměř osmi set exhumovaných byly téměř dvě třetiny esesáků. A když Vám někdo řekne, že byli vyvražďováni jenom nevinní němečtí civilisti, tak taková polopravda je horší než lež a jednou to může vyvolat novou vlnu, kdy přijdou další historici a řeknou: „Takhle to nebylo.“ A zase začne nové přehodnocování, místo aby tyhle pozůstatky mohly už v klidu zůstat ležet.