Před 80 lety skonal v Dachau český kněz a vlastenec - František Bernard Vaněk
Před 80 lety skonal v Dachau český kněz a vlastenec -
František Bernard Vaněk
Před 80 lety, přesně 1. dubna 1943, skonal ve svých sedmdesáti letech v koncentračním táboře Dachau český kněz, spisovatel, kulturní organizátor, pokrokový člověk a zásadový vlastenec František Bernard Vaněk. Člověk. Čech. Kněz. Těmito třemi prostými slovy jeho život a dílo sice velmi stručně, avšak zároveň velice výstižně charakterizovala spisovatelka Marie Majerová. Během obou světových válek byl za své vlastenecké postoje opakovaně vyslýchán a šikanován. Narodil se 15. července 1872 v obci Stálec u Tábora rodičům Josefu a Rozálii Vaňkovým. Vyrůstal v chudé rolnické rodině, která měla celkem devět dětí. I přes nemalé finanční potíže rodiny nastoupil na studia, ačkoli se původně počítalo s tím, že studovat půjde jeho starší bratr. Po úspěšném absolvování gymnázia se i vlivem své silně zbožné matky dostal do biskupského semináře v Českých Budějovicích. Jeho cesta k poslání duchovního byla dosti trnitá. Byl svědkem podstatných událostí dožívající monarchie, vzestupu českého národního sebevědomí i mimořádně drsných let Velké války. Již v době monarchie se projevoval jako přesvědčený český vlastenec a toto své přesvědčení si uchoval až do svých posledních dní.
Nižší gymnázium studoval v Táboře, kde se jeho spolužákem stal budoucí významný sochař František Bílek. Mezi oběma mladými studenty zde vzniklo přátelství, které poté přetrvalo po celý život. Vyšší gymnázium studoval v Českých Budějovicích. V roce 1892 úspěšně odmaturoval a nastoupil ke studiu teologie v biskupském semináři v Českých Budějovicích. Vysvěcen na kněze byl v červenci roku 1896. Ještě na semináři jej výrazně oslovily myšlenky tzv. Katolické moderny, které jej přiměly, aby se sám pustil do vlastní literární práce. Ani po svém vysvěcení ovšem neměl nijak snadný život. Byl bez místa, a tak vzal za vděk výpomocí bez nároku na služné v obci Pűrles na Karlovarsku, kde působil jako kaplan. Později po svém přeložení sloužil jako kaplan v Sudoměřicích u Bechyně.
Vaňkova činnost duchovního a kulturního činitele byla především spojena s Pelhřimovem. Do tohoto města přišel v roce 1897, aby tu poté působil několik dalších desetiletí, a to až do svého zatčení gestapem v červnu 1942. V roce svého příchodu do Pelhřimova vydává současně i svou první básnickou sbírku pod názvem Sacerdotium. Díky svým četným různorodým aktivitám a velké vůli měnit stav věcí, zanechal v tomto městě a jeho okolí velmi výraznou stopu a dodnes plným právem náleží v galerii významných osobností na čelné místo. Od roku 1907 zastával místo děkana. Koncem roku 1902 se přestěhoval za účelem duchovní služby na poutní místo na Křemešníku. Setrval tady do roku 1907. Během této doby zveleboval zdejší kostel i jeho okolí a zasloužil se krom jiného také o zřízení poštovny. Právě toto období patří k vůbec nejšťastnějšímu v celém jeho pozemském putování i duchovní službě a pobyt na zdejší faře se stal inspirací ke vzniku románu Na krásné samotě. Dějem tohoto díla jsou Vaňkovy zážitky z působení na známém poutním místě po boku svérázného řídícího učitele Josefa Zahálky. Jednotlivé kapitoly postupně vycházely v letech 1935 – 1937 v Pelhřimovském Týdeníku z Českomoravské vysočiny. Knižního vydání o 54 kapitolách se tento román dočkal až v pohnutém roce 1938 a obdržel cenu České akademie věd a umění. O tom, že tato kniha psaná s úctou k českému jazyku má svými příběhy, ve kterých se snoubí lidová zbožnost s moudrým nazíráním na děje všedních dnů, laskavým pohledem na lidské slabosti, a to vše na pozadí drsné, ale zároveň krásné přírody Vysočiny, co říci i dnes, svědčí její již deváté vydání z roku 2003.
Od roku 1902 Vaněk pracoval jako redaktor na vydávání homiletického časopisu katolického duchovenstva Kazatelna, a to až do doby svého zatčení. Tedy plných čtyřicet let. Mezi přispěvatele patřila řada osobností, mezi nimi například Václav Bělohlávek, Xaver Dvořák, J. Š. Baar. Na počátku 20. let založil v Pelhřimově Chrámové družstvo pro republiku Československou. Prvotním cílem jeho činnosti bylo pozvednout úroveň výzdoby církevních staveb a církevního umění jako takového. Pro družstvo pracovala řada známých umělců a zkušených řemeslníků. Družstvu se podařilo po nesnadných začátcích brzy prosperovat, takže roku 1926 otevřelo svou další pobočku přímo v Praze. Chrámové družstvo se stalo svého času jedinou organizací zajišťující kompletní dodávky všech chrámových potřeb u nás. Dodávalo nejen různé umělecké předměty jako zvony nebo varhany, ale dokázalo zprostředkovat i instalaci věžních hodin či ozvučení chrámů. Jeho zásluhou vyšlo lidové vydání Českého kancionálu a svoji bohatou činnost představilo výstavou vlastních výrobků u příležitosti konání světového eucharistického kongresu v Praze roku 1935.
Děkan Vaněk byl skutečně skvělý organizátor a nezapomínal ani na mládež. Podporoval hokejový oddíl v Pelhřimově. Jednak zakoupením potřebného vybavení, navíc na pozemcích děkanství nechal zbudovat kluziště s elektrickým osvětlením. Založil ve městě lidovou záložnu. Sbíral starožitnosti. Jeho velkou chloubou byla děkanská zahrada tzv. Děkanka, kterou mnoho let systematicky obnovoval a zveleboval. Učinil z ní krásnou zelenou oázu uprostřed města. Obnovil zde na vlastní náklady i zahradní domek, jehož stavbu zadal architektu Karlu Pecánkovi z památkového úřadu. Původní roubený domek v roce 1895 vyhořel a místo něj vznikla stavba nová, při zachování všech podstatných rysů stavby původní. Děkan Vaněk tím získal klidné místo a zázemí uprostřed zeleně, kde často psal svá literární díla či připravoval kázání a kde se rovněž setkával se svými přáteli. Navštěvovaly jej zde i známé osobnosti z uměleckých kruhů. Básníci O. Březina, J. Deml, A. Sova, sochař F. Bílek, malíř V. Foerster (oba se podíleli na výzdobě pelhřimovského kostela a na Křížové cestě na Křemešník), herec B. Karen a řada dalších.
Takřka po celý svůj život pravidelně publikoval. Dopisoval do Nového věku, Selských listů nebo Venkovana. Mnoho let věnoval dokumentárnímu dílu Pelhřimov za války. Kniha podrobně líčí válečná léta v Pelhřimově, odsuzuje válečné hrůzy a popisuje kruté osudy zajatců i civilistů, navíc je prodchnuta silným slovanským cítěním. Vyšla u nakladatele Emila Šprongla roku 1938. Brzy po nacistické okupaci byla část nákladu zničena. V roce Vaňkova zatčení vyšel memoárový román Na srdci. Příznivě jej přijala i kritika. Až posmrtně po válce pak vyšly knižně vzpomínky Vlaštovky se vracejí. V nich se odráží jeho silný vztah k milovanému Pelhřimovu a okolí, přátelům a zajímavým setkáním. Velkou devízou této knihy je i laskavý humor a životní nadhled moudrého člověka, který sice již mnohé pamatuje, ale neztrácí životní optimismus a víru v příznivou budoucnost národa, jelikož i v časech těžkých se vždy ukáže, že dobrý člověk ještě žije.
Hned na počátku heydrichiády v noci 3. června 1942 byl na svém děkanství zatčen na udání za své vlastenecké postoje, které projevoval také v kázáních. Již dříve byl za své neskrývané vlastenecké přesvědčení a odpor k okupantům vyšetřován. Celou noc jej nejprve vyslýchali u okresního soudu. Z Pelhřimova se dostal přes četnickou stanici v Pacově do vězení trestního soudu v Táboře. Odtud příkazem převezen do Prahy na Pankrác a následně do Terezína. Posledního červencového dne nastoupil svou poslední cestu. Cestu bez návratu. Koncentrační tábor v Dachau se stal křížovou cestou posledních měsíců jeho života, plnou bolesti a útrap. Byl zařazen pod vězeňským číslem 32 657 do kategorie politických vězňů. Udaným důvodem jeho zatčení, jak mu bylo sděleno, byl nepřátelský postoj vůči Německu. Nelidské podmínky koncentračního tábora se výrazně podepsaly na rychlém zhoršování zdravotního stavu. Trpěl břišní kýlou a otoky nohou, v březnu 1943 jej navíc postihl zápal plic, který mu byl nakonec osudný. Jeho životní cesta se tak uzavřela mučednickou smrtí způsobenou nacistickými zločinci prvního dubnového dne roku 1943.
O vztahu tohoto mimořádného muže k vlasti dostatečně vypovídají kratičké úryvky ze dvou knih. „Ani k umění neměl už národ blízkého vztahu. Ztratili jsme tak národní osobitost a myšlenkové, umělecké proudy u nás byly jen konglomerátem toho, co jsme v cizině, hlavně na západě odkoukali.“ (Pelhřimov za války). „Našemu lidu se doma znelíbilo, dal se na vandr do ciziny. Až se z toho vandru vrátí, zas jej povede na venkově český kantor a český kněz… A nebude otvírat stále okna do ciziny, opičit se po všem, co tam uvidí! Musí zakořenit ve vlastní, české půdě, z ní musí žít a z ní musí tvořit.“ (Na krásné samotě).
Na příkladu mučednické smrti Františka Bernarda Vaňka si lze znova připomenout jednu zásadní skutečnost. Opravdové vlastenectví se neměří množstvím slov, v nichž se neustále opakují výrazy vlast a národ, ale především reálnými činy ve prospěch veřejného blaha a bližních, a tedy i vlasti. To platilo stejně tak v době, kdy tento pracovitý a statečný muž žil, jako i dnes.
Bc. Miroslav Pořízek
