České národní listy

Pražské povstání - Boje a oběti

První kolony zbraní SS vyrazily z Benešova na Prahu 5.5.1945, po páté hodině odpoledne. Okolo 20. hodiny dosáhl předvoj dnešní Thomayerovy nemocnice v Krči. V Jílovém u Prahy příslušníci zbraní SS zastřelili dvoučlennou povstaleckou hlídku a potom popravily i velitele místní německé posádky za to, že na základě dohody s národním výborem nařídil svým mužům složit zbraně. Poblíž Radlíku německá kolona narazila na silné záseky, které už večer 5. května začali připravovat obyvatelé Psár a Dolních Jirčan. Všechny muže kolem páté hodiny ráno 6.5. odvlekli a popravili. Po cestě k Břežanům zastřelili esesáci několik lidí, tam se rozeběhli po domech a všechny muže, které zastihli, vyvlekli ven a zastřelili. Celkem jim padlo za oběť 15 lidí. Situace se dramatizovala zejména v Praze, Němci hrozili bombardováním Prahy, a že ji vyhladí z povrchu zemského jako Varšavu. V deset hodin dopoledne vydalo velitelství Bartoš následující situační zprávu: „ Německé tanky zastavily postup, dělostřelectvo zaujímá palebná postavení, letectvo se zásobuje pumami. Zdá se, že se Němci připravují ke generálnímu útoku na Prahu. V této atmosféře probíhaly přípravy na jednání s K. H. Frankem. V budově Mezinárodního Červeného kříže se Josef Kotrlý s ředitelem Morávkem setkali s velitelem bezpečnostní policie Erwinem Weinmannem a kriminálním komisařem Willy Leimerem. Česká národní rada (ČNR) pak projednávala německé požadavky, doručené vyjednávači. Přítomní členové se shodli, že ČNR může zajistit bezpečnost německých civilistů, kteří zústanou v Praze. Zásadní problém vyvolal požadavek na umožnění dalšího vedení boje německé strany proti Rudé armádě. Už odpoledne se členové ČNR dohodli, že napříště budou s německou stranou jednat jen o kapitulaci.

Už dopoledne 6.5. musel Schörner oznámit Dönitzově vládě, že Frankovy pokusy vyventilovat napjatou politickou situaci selhaly a v Praze vypuklo povstání. Skupina armád Střed dostala rozkaz zahájit již jednou odložený ústup k americkým liniím. K tomu potřebovala za každou cenu uvolnit pražskou komunikační křižovatku. Velitel zbraní SS v Čechách a na Moravě Pückler dálnopisoval: „Povstalci bojují nad očekávání dobře a neohroženě. Zjištěny pancéřové pěsti a čtyřhlavňové protiletadlové kulomety.“ Nesplnil se Püklerův požadavek, aby Luftwaffe od svítání začala proměňovat střed města kolem Václavského náměstí v hořící trosky. S polšným bombardováním nesouhlasil generál Toussaint, který požadoval, aby letectvo útočilo jen na konkrétní cíle. V 17 hodin 40 minut dopadla 250 kg puma do budovy rozhlasu, důsledky výbuchu byly katastrofální. Povstalecký rozhlas se odmlčel až do sedmi večer, kdy se z éteru poprvé ozvalo improvizované studio umístěné v budově strašnické vysílačky. K útoku na Prahu vyslal Schörner 6. května i 4. pluk tankových granátníků SS „Der Führer“ Šlo o elitní frontovou jednotku, která měla na svém kontě i známý masakr v Ourador-ser-Glane 10.6.1944. V odvetě za útok francouzských partizánů povraždila celkem 642 lidí. Většina z nich, asi 500 žen a dětí, byla přitom zaživa upálena v místním kostele. V půl osmé večer vtrhli esesáci do Chaber, během několikahodinového boje zahynulo 25 obyvatel. Největší masakr se odehrál v Úsobské ulici (dnes Obětí 6. května). Šest esesáků vtrhlo do sklepa domu čp. 255. Bez veškeré výzvy počali do ukratých obyvatel stříleti. Celkem zavraždili 37 osob, z toho 10 dětí ve stáří od 6 do 15 let, 13 žen, z nich 2 těhotné a 14 mužů. Zachránilo se jen 12 osob, které ihned předstíraly smrt.

Od 5. května podpořily povstání i jednotlivé oddíly Vlasovovy armády (doposud bojující proti Rudé armádě na straně hitlerovců). Vlasovci počítali s tím, že jejich podíl na osvobození Prahy výrazně zvětší jejich šance na záchranu před sovětským zajetím. Zřejmě předpokládali, že americká vojska budou pokračovat ve svém postupu na východ a brzy dosáhnou prostoru, která Vlasovovy jednotky zaujmou. I velitel výsadku Uragan, kapitán P. S. Saveljev, odeslal 5. května zpravodajské správě 4. ukrajinského frontu následující depeši: „Snažíme se obrátit část vlasovců proti Němcům a přimět je, aby zablokovali cesty vedoucí ku Praze.“ S vlasovci jednala i ČNR, která připravila dokument Stanovisko ČNR k vojenským akcím generála Vlasova a jeho vojsk proti německým ozbrojeným silám. Šlo o písemnou dohodu, která potvrzovala vedoucí roli ČNR a působení vlasovců omezovala čistě na sféru dobrovolné vojenské pomoci. 7. května dopoledne zveřejnil pražský rozhlas následující: „Akce generála Vlasova proti německým vojskům jsou vlastní záležitostí jeho jednotek a ČNR nemá s nimi žádné politické úmluvy. Kooperaci vojenských akcí proti Němcům provádějí vojenské štáby. Podle zápisu ve válečném deníku pak byl generál Vlasov „dotčen, že přes značné krveprolití (jeho lidí) nebyl (povstalecký) rozhlas dosti korektní, aby upozornil na jeho spolupráci.“ ČNR obdržela i radiotelegrafickou depeši od ministra Huberta Ripky: „Buďte krajně opatrní vůči pomoci ruských jednotek pod vedením Vlasovových důstojníků. Vlasov je právem pokládán Sověty za zrádce. Můžete být ve styku s ruskými vojáky, kteří bojují proti Němcům, ale zdrženliví vůči jejich důstojníkům, a jakmile je Vám možno, tyto důstojníky zajistěte, jinak by nám mohly vzniknouti velké komplikace se sovětským spojencem.“

Americký válečný dopisovatel newyorského Heraldu Russel J. Hill, který už večer 7. května přijel z Plzně do Prahy, diskutoval s jedním z velitelů pluků, buď Archipovem, nebo Sacharovem, který informoval: „Vyhledal mě proto, aby vyzvěděl, co by se s Vlasovci stalo, kdyby přešli k Američanům, eventuálně se jim vzdali. Řekl jsem mu, že jsem válečný dopisovatel a nemohu vědět, co by s nimi americká armáda udělala. Předpokládám však, že by byli zajati a odevzdáni Rusům, kteří by s nimi potom jednali podle svého uvážení. Tím byl plukovník značně zaražen a namítal, že vlasovci sice bojovali proti komunistickému Sovětskému svazu, ale nikdy proti Američanům. Na to jsem mu vysvětlil, že je jen jedna válka s dvěma nepřátelskými stranami a kdokoliv bojuje proti jakémukoliv spojenci Američanů, bojuje také proti Američanům samým.“

Výňatky z knihy – Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945 (Historie jednoho povstání), str. 142-184,  vydáno r. 2005 v Nakladatelství Lidové noviny, ISBN 80-7106-740-7