Pravice se sjednocuje, levice čeká na ránu z milosti
Pravice se sjednocuje, levice čeká na ránu z milosti
Když představitelé Demagog bloku postupem času zjistili, že on se ten zloduch Babiš sám opravdu neporazí, začali s předstihem šikovat síly pro Sněmovní volby. Spojenectví ODS, TOP 09 a lidovců je prý dle vrcholných činitelů těchto stran historickým kompromisem, který má údajně vrátit naši zemi na cestu k normálnímu vývoji, kde fungují instituce právního státu a jasně čitelná prozápadní orientace. Jsou to všechno samozřejmě jen prázdné fráze těch, kterým se již zajídá opoziční chlebíček a chtějí se za každou cenu usadit ve vládních křeslech. Ostatně lidovci ani Topáci by se samostatně do příští Sněmovny vůbec nemuseli dostat. Takže z jejich pohledu jim hodila ODS v pravý čas záchranné kolo. Uvidíme, jak se jí odvděčí. Spojenectví Pirátů s hnutím STAN pak působí na první pohled dost překvapivě nejen pro nezaujatého pozorovatele, ale vzbuzuje nemalé rozpaky nejen mezi členy těchto subjektů, ale i jejich voliči. I zde zvítězil přímo ukázkový pragmatismus a touha po vládních křeslech nad zdravou úvahou, co takovéto, již na první pohled zcela účelové, spojenectví zúčastněným stranám může vlastně přinést.
Pravice se tedy před volbami s dostatečným předstihem sjednocuje k účelovým a nesourodým spojenectvím, s nadějí v příští vládní posty. Už v minulosti nejednou prokázala česká pravice, že sice dlouhodobě trpí programovou i personální vyprahlostí, ovšem že jí na druhé straně nechybí až nezdravé sebevědomí. Ne, teď nemám konkrétně na mysli onoho mediálně protěžovaného idiota z nepříliš významné městské části našeho hlavního města. Jde o obecnou a léta potvrzovanou zkušenost. Pravice je skutečně léta letoucí programově i personálně nevýrazná. Nejsou nápady, nejsou lidi. Kompenzovala to však vždy značnou dávku pružnosti, ale i drzosti, ba přímo kriminálních praktik viz třeba tzv. Kubiceho zpráva, pokud šlo o to, dostat se z opozičních lavic do těch vládních. Nevýhody dokázala, za spolehlivě zajištěné mediální podpory, kde hráli prim političtí aktivisté z České televize, často obrátit v nečekanou výhodu. Jako třeba před Sněmovními volbami v roce 2010. Pravice i tentokrát nikoho nenechává na pochybách, i přes opakovanou zkušenost, že řídit tento stát je nad její síly, stále ovládá techniku, jak účinně mobilizovat a obelhávat voliče a dostat se díky nim opět do sedla. Používá k tomu navíc i notně vyčpělou, leč stále ještě částečně účinnou, kartu přízemního antikomunismu. Protiruská a protičínská rétorika již patří k samozřejmé výbavě těchto odnárodnělých „Tchajwanců“ a jim podobných bojovníků za svobodu a demokracii jen pro vyvolené, kde mají své místo jen poslušní přitakávači a kde naopak není žádné místo pro ty, kteří dosud neztratili odvahu mít vlastní názor a veřejně jej prezentovat, bez ohledu na vlastní nepohodlí a čím dál více zapáchající a agresivnější hlavní mediální proud.
Na druhé straně to vypadá, že ČSSD i KSČM jen pasivně čekají na ránu z milosti v podobě dalšího volebního propadáku, který obě partaje vytěsní ze Sněmovny. K tomuto scénáři skutečně může reálně dojít. Obě strany na něm systematicky a dlouhodobě pracují. To, co předvádějí po prohraných krajských i senátních volbách, svědčí o tom, že jim schází nejen schopnost provést řádnou sebekritiku a vypracovat podrobnou analýzu příčin opakovaných porážek, ale i odvaha odhodit staré a nefunkční techniky, jak oslovit bývalé voliče a přivést aspoň jejich část zpátky do svých řad. Česká levice se vůbec nenaučila, zejména po nástupu nových dravých hnutí, kdy je to pro ni životně důležité, adekvátně reagovat na aktuální témata a osvojit si zásady politického marketingu. Zejména pro tvorbu volebních kampaní pak používat na profesionální úrovni i nejnovější nástroje jako například sociální sítě. Se zastaralou výbavou nelze dnes v politice uspět, zvláště když hlavní sdělovací prostředky mají v rukou lidé výrazně pravicově a protinárodně orientovaní. Česká televize je zářným příkladem přímo učebnicového politického aktivismu. Proto ten křik pravicových politiků a jejich mediálních posluhovačů, když konečně někdo provede výčet hlavních přečinů proti jejímu veřejnoprávnímu poslání. Zloděj křičí, chyťte zloděje. Jak příznačné pro náš Kocourkov a Hulvátov. Jenže změna k lepšímu stále není na pořadu dne. Novodobí politruci v dresu ČT jsou si jistí svou neotřesitelnou pozicí a dávají to patřičně najevo. Hrubé urážky prezidenta-hrdiny, generála Ludvíka Svobody, přepisování naší poválečné historie, stejně jako výsledků 2. světové války, včetně jejích příčin, jsou jen příklady z dlouhé řady podobných zhoubných aktivit protinárodních živlů, které ze svých poplatků štědře živíme ve státní televizi a státním rozhlase. Přitom by si tito aktivisté ze všeho nejvíce zasloužili nakopat do patřičných míst a rozdat výpovědi.
Pravice v minulosti mnohokrát dokázala najít společnou řeč, zvláště když šlo o moc. Programové rozdíly ustoupily do pozadí a majetkové přesuny mohly začít v plné parádě. Samozřejmě vždy ve prospěch nejmajetnějších vrstev a na úkor prostých lidí - obyčejných zaměstnanců, důchodců (rozkradení důchodového fondu), drobných střadatelů (všechny banky byly prodány zahraničním společnostem), nájemníků (privatizace bytového fondu, neexistující státní koncepce dostupného bydlení) a všech kdo žijí ze své práce, a nikoliv z majetků (často získaných značně neprůhledným způsobem). Pravici vždy spojovaly prachy a touha vládnout. Levici u nás po roce 1990 naopak neustále rozdělovaly skutečné či jen domnělé historické křivdy sahající až do dob první republiky či ještě hlouběji do minulosti. Když někdy před polovinou 90. let sdělil tehdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček šéfovi ČSSD Miloši Zemanovi, že žádný slučovací sjezd se konat nebude, ale nebrání se férové spolupráci při obhajobě sociálních práv občanů, dobře věděl, proč tak činí a že do budoucna na naší politické mapě existuje dost místa pro obě partaje. Ano, pokud sociální demokraté chtěli dělat politiku pro běžné lidi, mohli se vždy spolehnout na podporu z řad komunistů. Jakmile se od této praxe odchýlili, což bylo od 90. let dost často, museli si hledat pro podporu jiné partnery. Vcelku průhledný vztah mezi oběma stranami. Když se v tehdy populárním pořadu S politiky netančím, někdy v roce 1995/1996, dožadoval oblíbený komik Miloslav Šimek po místopředsedovi ČSSD Karlu Machovcovi veřejného ujištění, že s těmi komunisty prostě jeho partaj nikdy nepůjde, on sám za sebe jednoznačně přisvědčil. Přitom tento pravicový sociální demokrat a oblíbenec paní Buzkové se na nějakou velkou kariéru v politice nikdy nezmohl a jen dělal ramena, aby se zavděčil hrstce militantních antikomunistů. Tento příklad je myslím i vhodnou připomínkou toho, jak se v 90. letech každodenně projevoval pavlačový antikomunismus v přímém televizním přenosu. A že se v tomto směru u nás za tu dobu mnoho nezměnilo. Jenže v praxi to ve skutečnosti vypadalo o dost jinak. Ostatně mezi KSČM a ČSSD probíhala minimálně na komunální úrovni solidní komunikace i spolupráce hned od počátku 90. let. Rozumní lidé brzy pochopili, že bez silné a spolupracující levice, si budou dělat stoupenci neviditelné ruky trhu téměř vše, co si usmyslí a nebude tu síly, která by jim v tom dokázala bránit.
Ty tam jsou ovšem časy, kdy sociální demokraté a komunisté měli monopol na levicového voliče. Systém tradičních stran střídajících se u vlády vinou dlouhodobě neřešených problémů v podobě obrovské korupce, kriminality, nízké vymahatelnosti práva, papalášských manýrů na všech úrovních volených orgánů, neplnění volebních programů a dalších příčin vyústil ve všeobecné znechucení politikou. Svou šanci tak dostala nová generace. Generace nezatížená tradičním stranictvím, planým politikařením a v neposlední řadě i nezdravým vlivem partajních sekretariátů na celý veřejný život. Pryč jsou doby, kdy se KSČM těšila z role hlavní síly zastřešující protestní hlasy vymezující se proti polistopadovému režimu. Pryč jsou doby, kdy se její kandidát dostal v Praze do 2. kola senátních voleb, kdy měla přes 150 krajských zastupitelů a třeba i své zástupce na postech primátorů Karviné a Havířova. Pryč jsou časy, kdy jsme v televizi poznali i se zavřenýma očima, že hovoří komunista. Ty tam jsou i doby, kdy strana disponovala solidním tiskem, dokázala organizovat nepřehlédnutelné veřejné akce proti válce, asociálním krokům pravicových vlád, petiční kampaně proti školnému apod. Dnes je mimoparlamentní činnost komunistů až na výjimky doslova neviditelná. Bez viditelného úspěchu skončila jistě velmi potřebná a nanejvýše užitečná snaha vytvořit (po volbách v roce 2010) širší akční frontu levicových, antiimperialistických a vlasteneckých sil v podobě Spojenectví práce a solidarity (SPaS). Zkuste se dnes jakéhokoliv člena KSČM zeptat, zda o této aktivitě vůbec kdy něco slyšel. Strana navíc už dříve vzdala i dílčí snahy o oslovení mladé generace. Přitom stav členské základny jí přímo velel, aby se tímto skutečně vážně a pečlivě zabývala nejpozději na začátku tohoto milénia. Výsledky vidíme. Jedno velké nic. O stranickém vzdělávání ani nemluvě. Jak dlouho ještě může udržet zbytky reálného vlivu partaj v této, mnoha neduhy trpící, kondici? Zvláště, když tu část mladší a střední generace, která má vcelku správnou představu o tom, co má dělat radikální levice, od sebe spolehlivě odhání. Současný předseda (kterému vždy šlo, i poslední roky to potvrzují, v prvé řadě o vlastní post ve vedení Poslanecké Sněmovny a lukrativní místa pro své věrné, nikoliv o stranu samotnou) za dlouhých 15 let ve funkci prohospodařil téměř vše, co zásadoví komunisté od centra až po základní organizace po roce 1989 vykonali. A nebylo toho zrovna málo. Nutno dodat, že tito lidé pracovali v podmínkách existenční nejistoty a ostrých ataků vůči sobě i svým blízkým ze strany různých rádobydemokratů a opožděných bojovníků proti totalitě, mnohdy na úkor volného času a rodiny, navíc většinou i bez nároku na patřičnou odměnu. Kolik takovýchto obětavých funkcionářů má strana dnes? Takových, co ve svém angažmá pro stranu, v jejím současném stavu, vidí stále ještě smysl? Nezbývá než i v této věci lakonicky konstatovat - kdeže loňské sněhy jsou….
Sociální demokraté občas zahudrují, jak to mají s tím Babišem těžké a že jejich podíl na vládě je vlastně obětí na oltář vlasti. Na voliče však, jak vidno, tyto nářky příliš nezabírají. Kde jsou ty doby, kdy sociální demokraté a komunisté disponovali ve Sněmovně dohromady minimálně 80 poslanci a mohli tak, když už nic jiného, aspoň blokovat různé asociální dárečky servírované našim občanům pány Topolánky, Drábky a Kalousky. Těžko říci, kdo je na tom na levici (pokud lze o ní v tradičním smyslu takto ještě vůbec hovořit) nyní vlastně hůře. Dle výsledků letošních krajských voleb, jsou na tom o poznání hůře komunisté. Obě strany se především nedokázaly včas zbavit neschopného vedení. Tak, jako se to v minulosti podařilo lidovcům nebo ODS. Šéf komunistů je už nějaký čas vnímám jako nejméně výrazný předseda, mezi všemi ostatními parlamentními stranami, a to dokonce už i ve vlastních řadách. Zřejmě je však odhodlán být osobně přítomen ve své funkci i při finální likvidaci KSČM. Přitom na regionální úrovni najdeme mezi komunisty a jejich sympatizanty ještě stále zajímavé osobnosti, které za sebou mají úspěšnou profesní kariéru a ve svém okolí přirozenou autoritu. Jenže nepatří mezi oblíbence partajní vrchnosti, takže se postupu nahoru dostává jen poslušným, leč nepříliš schopným straníkům. Výsledky podle toho vypadají. Kde schází konkurence, schází i kvalita. To platí nejen ve sportu, ale i v politice. Před volbami do Evropského parlamentu v roce 2009 v jednom rozhovoru lídr komunistické kandidátky, bohužel předčasně zesnulý Miloslav Ransdorf, uvedl, že komunisté mají asi nejslabší vedení od roku 1921. Nemohl tehdy, před 11 lety tušit, že tento názor by bez problémů obhájil i dnes. Vůbec nic by na něm nemusel měnit. Což je samozřejmě pro KSČM mimořádně špatné vysvědčení. Před časem jeden dlouholetý člen strany velmi trefně poznamenal, že současná KSČM je stranou s komunistickým názvem, nekomunistickým programem a antikomunistickým vedením. V minulých dnech bylo ve Zlínském kraji tamními zástupci krajské organizace KSČM předáno několik tisíc roušek pro poskytovatele sociálních služeb. Jistě následováníhodná aktivita. Kdyby ovšem celá akce nebyla prezentována jako dar od předsedy Filipa, nikoliv od strany jako celku, tedy českých a moravských komunistů. Nevím, zda pan předseda Filip tyto roušky osobně zaplatil nebo šlo o dar od komunistů z Číny. Každopádně i tato skutečnost o politiku i člověku Vojtěchu Filipovi mnohé vypovídá. Asi už zapomněl, že komunisty vždy zdobila dobře organizovaná kolektivní práce, a právě v ní byla největší síla celé strany už v dobách první republiky. Milionáři v čele partaje ale dál hrají jen na své triko a stav strany tomu také odpovídá.
Obyčejní řadoví sociální demokraté, kteří do strany vstupovali hluboko v 90. letech s upřímným přesvědčením, že lze v politice uspět poctivou prací a zásadovým prosazováním programu hájícího lidi práce, postupem času znechuceně stranu opustili či se stali jen papírovými straníky bez aktivního zasahování do její činnosti. Nehodlali již dále dělat pouhou stafáž různým šíbrům a kariéristům, kterým sloužili jen jako výtah k moci. Po výrazných osobnostech v čele strany, totiž nastoupil druhý sled. Šanci dostala mladá generace Sobotků, Hašků a jim podobných. Ti však prokázali, že jakmile přijdou horší časy, prostě si nevědí rady. Když se mohli schovat za široká záda skutečných osobností a bačovat si na vlastním písku, tak na ně nebylo tolik vidět a mohli se vyhřívat mezi nejoblíbenějšími politiky své doby, vzájemně soupeřit o roli korunního prince ČSSD a okopávat si kotníky. Tvrdou a často i dost nepopulární práci, za ně odvedli jiní. Až potom přišel čas a dostali skutečnou odpovědnost, se vším všudy, shořeli jako papír. Miloš Zeman a Jiří Paroubek pro ČSSD dosáhli strategických vítězství, a to nikoliv jen shodou náhod či díky chybám politických soupeřů. Nebáli se totiž nabídnout zajímavé posty, včetně těch ministerských, výrazným osobnostem veřejného života i z řad nestraníků a obohatit stranický program o nové prvky odpovídající podmínkám dynamických změn ve společnosti. Vladimír Špidla, Bohuslav Sobotka a Jan Hamáček spíše jen těžili či těží ještě z minulosti. Jenže ono už není kde brát. Zejména proto, že oni sami žádný výrazný zisk a přidanou hodnotu pro stranu nevybojovali.
Sociální demokraté a komunisté se nacházejí v asi nejkritičtější situaci za celou svoji polistopadovou existenci. A místo toho, aby se jejich špičky nadechly k patřičným výkonům, podloženým každodenní mravenčí prací mezi lidmi, spíše jen přešlapují na místě. Chovají se jako by už měly odpracováno. Pokud to tak skutečně cítí, měly dát své funkce už dříve k dispozici a nečekat až na dobu, kdy půjde jen o holou záchranu existence strany. Pro mnohé bývalé voliče těchto stran je to zcela nepochopitelné. Jako příklad výrazného a zásadového levicového politika pro naše komunisty a sociální demokraty může sloužit slovenský poslanec Luboš Blaha. Nestydí se za to, že je marxista, umí nazývat věci jejich pravými jmény, má odvahu jít do ostré konfrontace s prolhanými novináři i politickými soupeři, odhaluje katastrofální úroveň současné slovenské vlády, její nízkou míru kompetence, asociální charakter a celkovou neschopnost řešit problémy země. Slovenská pravicová vláda se snaží všechna svá selhání překrýt do očí bijící arogancí a jak také jinak, antikomunistickými akcemi hodnými hitlerovských pohrobků. Pánové Igor, Boris a spol. rozjeli bezstarostný mejdan, na jehož konci bude na některé čekat volební debakl a na jiné třeba i kriminál. Sahají přitom až na samé dno politické kultury a dobrých mravů a pitomí novináři je za to ještě chválí. Slušný člověk si ovšem musí odplivnout. I u nás hrozí, že se k moci dostane podobná banda aktivních tupců řízených americkou ambasádou, vždy poslušných příkazů Velkého bratra. Také proto potřebujeme silnou a zásadovou levici hájící práva lidí vytvářejících skutečné hodnoty, naše národní zájmy a v mezinárodních vztazích politiku všech azimutů na bázi rovnocenné spolupráce respektující národní specifika bez cizího vměšování do uspořádání vlastních záležitostí. To, co vládne u našich východních sousedů je dostatečně odstrašující příklad na to, než abychom jej následovali i my. Neopakujme chyby jiných, mohlo by nás to přijít hodně draho.
Vážení přátelé a soudruzi, mimořádně hloupými útoky proti Okamurovi a SPD si nové voliče opravdu nezískáte. Ani lacinými slovními souboji s Kalouskem a Fialou ve Sněmovně. Dokonce ani dohadováním se o nic neřešící drobné úpravy zákonů. Lidé od vás chtějí něco úplně jiného. Co třeba konkrétně udělali pánové Filip a spol. a Hamáček a spol. pro pracovníky České pošty, které čeká výpověď? Co udělali pro lidi postižené kriminálními praktikami exekutorů a nejrůznějších šmejdů? Jak se postavili proti útokům na zbytky státní suverenity ze strany orgánů EU, kde tvrdě diktují své zájmy Německo a Francie? Co učinili pro to, aby česká armáda byla připravena chránit naši vlast, místo účasti v pochybných misích, sloužících parazitní globální elitě a jejím krvavým ziskům? Co vykonali proti všeobecnému úpadku vzdělanosti, tělesné a morální zdatnosti mladé generace? Proti úpadku kultury i našeho rodného jazyka? Jak se postavili k velmi problematickému stavu našich veřejnoprávních sdělovacích prostředků, které již řadu let neplní své zákonem stanovené poslání? Podobných otázek by mohl být celý dlouhý seznam.
Levicové strany se po celé sérii porážek nacházejí v hluboké defenzivě. Se současným vedením neschopné zásadního obratu. Ani sociální demokraté, ani komunisté by nic nezkazili tím, kdyby angažovali hned po posledních prohraných volbách nějakého zkušeného krizového manažera. Je to možná jedna z posledních šancí… Pak už zůstane prostor jen pro likvidátora.
Bc. Miroslav Pořízek
