Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pravdy a lži českých dějin, část 3

17. 6. 2023

Pravdy a lži českých dějin 3

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

 

 

Ideu  naší státnosti  formuloval dlouholetý spolupracovník  prezidenta T.G.Masaryka a náš dlouholetý ministr zahraničních věcí, dr. Edvard Beneš r. 1935, ještě před svým zvolením Masarykovým nástupcem, druhým prezidentem Československé  republiky.

„Proti hrůzám války stavíme lidství a respekt k lidské osobnosti. Proti politickým doktrínám připouštějícím válku jako přirozený fatální stav společenský  - soustavnou výchovu, ukazující, že takové názory jsou přežitkem minulosti  a barbarství století předcházejících. Proti autoritativním a diktátorským koncepcím státních režimů – jedině správnou koncepci vývojové demokracie. Proti šovinismu – rozumný vřelý patriotismus. Proti mezinárodní anarchii, výlučnosti a egoismu národů a států – světovou organizaci mírovou, Společnost národů,  a zásadu solidarity a spolupráce všech národů a států. Proti vyřizování mezinárodních sporů železem – mezinárodní soudnictví. Proti svévolnému rušení smluv  a vyvolávání válek – společné zakročení a potrestání viníka  sankcemi a tudíž vybudování kolektivní bezpečnosti, jejímž nástrojem má býti i naše vlastní dobře vybudovaná a vyspělá armáda i celý náš systém spojeneckých smluv a paktů s našimi přáteli.“ 

 

V následujících třech letech se dařilo držet jednotu státu a jeho demokratický řád.  Na podzim 1937, kdy Německo  zahájilo   přímý  nástup k zničení  Československa a našlo  podporu  u anglické politiky appeasementu, dařilo se prezidentu Benešovi v čele obrany republiky odrážet úspěšně jednotlivé fáze tohoto útoku. Zdálo se, že dík spojenectví se zeměmi na západě  i na východě Evropy bude agresivita nacistického Německa zadržena. Mnichovskou dohodou čtyř velmocí – Německa, Itálie, Anglie a Francie koncem září 1938 však všechny naděje  na udržení demokracie a míru padly. Československo bylo rozbito a ovládnuto Německem. R.1941 byla však protiněmecká fronta obnovena a dík Sovětskému svazu, Anglii a Americe nastal boj o nápravu a svět byl zaplaven  hrůzami druhé světové války.

Tato historie vskutku nesvědčí o pravdivosti názoru pana Krystlíka o vnitřním rozpadu naší první republiky. Československo padlo jako oběť nacistické agrese a rozpínavosti, která existence německé  menšiny bezostyšně pro své válečné cíle zneužila na základě vyprovokování jejího separatismu. Za rozbíjení  Československa dostalo dokonce více než milion a půl Němců z našeho pohraničí medaile za zásluhy od  A.Hitlera.

Československo padlo. Ale na rozdíl od většiny evropských států si uchovalo svůj politický štít čistý. Nikdy se nezkompromitovalo politickou dohodou s hitlerovským režimem nacistického Německa. (V.Olivová) 

S uspokojením jsme našli ideové spojence v německých historicích Hansi a Evě Hahnových, kteří nejednou odhalili pravý smysl „nových pohledů“ na československé dějiny. „Nové pohledy“ jsou neseny snahou svalit odpovědnost za to, co se dělo v 30.letech z německého nacismu na –  údajný český nacionalismus.

Novodobé české dějiny stojí přirozeně na tom, že vznik samostatného Československa  z konflagrace válečných sil r. 1918 byl vyvrcholením snah  celé řady generací, které od dob národního obrození hledaly cestu k svobodnému národnímu vývoji a k obnovení jeho   ztracené státnosti. Připomeňme aspoň  snahy Havlíčkovy, Palackého, Masarykovy.

 

Vznik a existence Československé republiky jsou tak spojeny s historickými kořeny národa, že všechno pozitivní, co se na našem území událo, směřuje k nim jako svému cíli a všechno v nich ozřejmuje svůj smysl. Není divu, že i nepřátelské tendence mají stejný směr, ovšem s úmyslem rozbíječským. Přes svou novost a heterogennost i v neklidném meziválečném čase Československá republika si udržela svůj demokratický systém přes všechny i sílící  nedemokratické tendence sousedních evropských států. Byl tu Masarykův demokratický program Washingtonské deklarace, byla tu angažovaná práce politických zakladatelů republiky, byly tu s úctou a láskou udržované a šíření kulturně historické tradice, představované  Mistrem Janem Husem, Jiřím Poděbradským, Janem Amosem  Komenským, a celou plejádou vědců, umělců, myslitelů, kteří pracovali  nezištně pro blaho národa a nečekali „ni zisk ni slávu“. Bylo  to přirozené, protože oni připravovali a pak udržovali  stát novodobé emancipace Čechů a Slováků pro společně vyznávané hodnoty demokracie a svobody, vzdělanosti a kultury. A protože „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“, i proti jejich myšlenkám a dílům, proti jejich poctivému přesvědčení a nezištné práci se  i dnes houfují síly nepřátel.

 

E. Hahnová našla nedávno podobný nepřátelský výklad i v anglosaském zámoří. Recenzovala knihu Američanky (patrně německého původu) Mary Heimannové,  „Československo – stát, který selhal“. Ukázala na ní, že je to jen další varianta protičeské propagandy. Tak hned český národ pokládá Američanka za romantickou obrozeneckou fikci. Není-li českého národa, nejsou ovšem ani Češi. A tak autorka mluví o Dobrovském jako o „maďarském rodáku“, o Palackém jako o „moravském protestantovi“ a o „rakouském Slovanu“. Dvořákovi soudí, že udělal kariéru jen dík českému nacionalismu. Kdyby toho nebylo, byl by  prý odsouzen hrát ve své vesnické kapele polky, mazurky, pochody. Ale on se vyšvihl „směsí českých nacionalistických skladeb.“  (Tak tady si ho autorka   asi trochu plete s Bedřichem . Smetanou, který její pozornosti kupodivu unikl, ačkoliv právě on byl autorem nádherných  hudebních básní o lásce k národu a vlasti.)

 

A Henlein, podle M.Heimannové,   prý chtěl jen demokracii pro své rodáky, kterou jim „utlačovatelská“ ČSR nechtěla poskytnout. Přitom zamlčuje, že jim dala, mimo jiné,  i tři ministerstva  ve vládě,  prvotřídní školství a  kvalitní kulturu. (Jen privilegia, jaká měli za Rakouska,  o ta  v demokratickém systému přišli.)  Číst podobné výmysly by bylo  k smíchu, kdyby to nebylo smutné svědectví o nepřestajných  lživých útocích na naše dějiny. Proč? E.Hahnová ukazuje, že od svého vzniku stálo Československo v cestě organizaci přeshraničního hnutí, jehož cílem bylo nastolit místo Československé, Rakouské a Německé republiky jedinou  - Velkoněmeckou říši.   

Proti destrukci historické paměti vystupují odborní historikové, učitelé dějepisu, pamětníci, mluvčí vlasteneckých organizací. Ozývají se na stránkách několika málo tiskovin, které jsou jim otevřeny. Jejich hlas je slabý, jde o tiskoviny velmi nízkého nákladu. Většina tisku se octla  v cizích rukou a cizí kapitál nemá zájem udržovat povědomí o českých národních dějinách. Přeje spíše „demýtizátorům“ v cizích službách. Před časem   se Bořivoj Čelovský pokusil burcovat národ, který sice získal svobodu slova a tisku, ale ne už prostředky k tomu, aby jí mohl využívat. Vydal brožuru „Konec českého tisku?“S otazníkem na konci. Brožuru poslal politikům a jiným veřejným činitelům k vyjádření. Většina oslovených byla situací našeho tisku, který je z 80% v cizích rukou, nemile překvapena. Ale zároveň většina usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se nedá nic dělat. Někteří s daným stavem dokonce souhlasili, protože prý monopol kapitalistů je lepší než monopol stranických sekretariátů, ztratíme sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky. A že to vlastnictví našeho tisku je většinou německé? To přece nevadí. Mladí již nemají potřebu bývalé spoluobčany démonizovat. Čelovský vydal brožuru znovu, rozšířenou o tyto a četné jiné podobné odpovědi našich vůdčích osobností. Titul, opět „Konec českého tisku.“ Tentokrát bez otazníku.

 

Když před 20 lety vyšel „Podivenův“   manuál „ demýtizace“, většina recenzentů reagovala na knihu silně kriticky. Ale oficiální mínění to přičetlo na vrub tradičnímu chápání českých dějin, „jiným“ vztahem k rozpadu Československa a  k odsunu Němců po druhé světové válce. R. 2003 se dostalo knize  dokonce  reprezentačního vydání v nakladatelství Academia, garantovaném Akademií věd ČR. Milan Kundera kdysi   napsal, že národy se likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii…Bez odkazu předků a bez  vlastní sebeúcty přestaneme být národ. Proměníme se v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav.  Dopustíme to?

 

Ve veřejném prostoru jsme denně svědky tendenčního výkladu událostí. Společenské vrstvy, různé skupiny, strany i jednotlivci stylizují své zprávy o událostech tak, aby sloužily jejich potřebám a zájmům. Je to prastarý způsob, jak uplatnit svůj vliv a oslabit protivníka.  Už sofisté ve starém Řecku věděli, jak se dělá z černého bílé, z většího menší a naopak. Učili tomu za peníze. Pro moderní dobu nezapomenutelně ukázal G.Orwell ve své satirické vizi „1984“, jak se bez přestání přepisují dějiny podle toho, jak se  ustavičně střídají mocnosti  v globální hegemonii, ve světovládě. Nad všemi manipulacemi světa však musí existovat historická pravda, nepřibarvená a nepřikrášlená. Pravda českých dějin je základem naší identity. Lživé podání dějin v imperiálním zájmu mocnějších sousedů ohrožuje samu naši existenci.

 

Polistopadový převrat přinesl nejen pád despotického režimu, ale i  oživení rozmanitých společensky rozkladných sil. Ožili přátelé bývalého mocnářství i  skrytí vyznavači  nacismu.   Využívají a zneužívají svobody projevu a tisku k šíření svých obskurních názorů a přepisují naše dějiny ze všech sil. Negují  všechny historické tradice, kterých si vážíme a které milujeme.Ale zvláště si dávají záležet na tom, aby zpochybnili nutnost a oprávněnost vzniku ČSR, znevážili charakter meziválečné existence naší republiky a  dehonestovali nový osvobozenecký boj a nové vítězství v době 2. světové války.  Podle nich byl vznik ČSR vlastně neprozřetelný a hazardní experiment. A tak zvanou první republiku si prý bezdůvodně idealizujeme a vlastně jsme za ni ani nebojovali, když šlo o její existenci. A za protektorátu se nám vůbec nežilo špatně a celý náš odboj byl vlastně směšný.  A neůnavní přepisověči dospěli posléze k tomu, že naše národní uvědomění je fikce, národ je vlastně přežitek a vlastenectví je zdrojem xenofobního nepřátelství.

 

Vlastenectví, láskyplný pocit domova, pocit silné sounáležitosti a odpovědnosti k vlastnímu národu a jeho zemi, jazyku a kultuře nabývá v procesech integrace v celoevropském a světovém měřítku nového významu. Má smysl bránit svůj národ a svou příslušnost k němu v době postupující globalizace?

 

Odpověď je jasná. Bez pocitu národní příslušnosti chybí jedinci společenská a kulturní sebejistota, bez takového pocitu je vykořeněný, sám a sláb, bez opory a záštity. Ani v globalizovaném světě nechceme ztratit svou národní identitu, věrnost tradicím a kulturnímu dědictví, které shromáždili naši předkové na své cestě dějinami. A protože musíme přemáhat mnoho sil  opačného směru, je na čase znovu se zajímat o témata, která naši rodiče pokládali za jednou provždy uzavřená. Znovu se otvírají. Nastává čas nových obran národa a  mateřského jazyka. Prof.Albert Pražák, čelný představitel Pražského povstání r.1945, vydal r. 1946 nádhernou kulturně historickou  knihu, „Národ se bránil“. Sleduje v ní  sebezáchovné boje našeho národa od dob Velké Moravy až do 2. světové války. Mysleli jsme si, že poválečným osvobozením doba pro sestavování takových „obran“ přestala, že ve svobodném demokratickém světě se již nikomu a před nikým bránit nebudeme muset. Přesvědčujeme se však denně o opaku.  Potřeba  bránit se nejen že  nevyhasla,  ale  že  čelit  znevažování našeho národa, jeho minulosti i budoucnosti, je stále  naléhavější. Braňme se. Netrpme lži o českých dějinách, o české kultuře.

 

Literatura:                                                            

Parlamentní noviny, březen 2017

Albert Pražák: Národ se bránil. Praha 1946.

Coudenhove-Calergi,B.: Kein Stoff fur´s gemeinsame  Schulbuch. Die Presse, 12.Okt 2002

Dyk,V.: Zmoudření dona Quijota. Praha 1957

Hahnová,E.: Úskalí jedné demytologizace. In: Lidové noviny, 23.1.2010

Olivová,V.: Destrukce historické paměti.  In: Národní osvobození, 26.5.1998

Olivová,V.: Jak je možné psát české dějiny. In: Národní osvobození, 17.6.2011

Kálal,K.: Slovensko v české škole. Praha 1918

Pešek,J.: Matka vlast. Praha 1924