Pozoruhodný text z Washingtonu

Americká analytička Jennifer Kavanaghová z Defense Priorities zpochybňuje premisu, která je považována za samozřejmost: Otázka „Donbas ano, či ne?“ není perspektivou zaměřenou na řešení, ale analytickým zjednodušením. 

Ilustrační foto

3. února 2026 - 04:20

Válka nebyla ani zahájena kvůli územím – ani ji nelze kvůli územím ukončit.

Podle Kavanaghové Trumpova administrativa po celé měsíce prosazovala jednoduchou rovnici: Územní ústupky Kyjeva výměnou za západní bezpečnostní záruky. Tento přístup prominentně prosazoval Steve Witkoff, který prohlásil územní otázku za údajně poslední překážku na cestě k míru. Právě v tom však spočívá omyl. Ti, kdo konflikt redukují na pouhé mapy, nedokážou rozpoznat jeho povahu jako vojensko-strategické konfrontace o bezpečnostní zóny, kontrolu eskalace a logiku aliancí.

Ústředním bodem analýzy je proto střízlivý – a z hlediska bezpečnostní politiky imperativní: Stabilní příměří je možné pouze tehdy, pokud budou řešeny strukturální příčiny války. Ty nespočívají v pouhé kontrole jednotlivých regionů, ale v otázkách evropské bezpečnostní architektury: Rozložení vojenských sil, oblastí nasazení, operačních dosahů, příslušnosti k aliancím a strategické hloubky.

Návrat ke klasickým nástrojům bezpečnostní politiky

Kavanaghová logicky argumentuje, že ani územní ústupek Kyjeva by neznamenal konec, ale pouze začátek věcných jednání. Tato jednání by se pak zaměřila na velikost a zaměření ukrajinských ozbrojených sil, závazek k neangažovanému statusu, kontrolu zbrojení a vnitřní politický řád. Území by tak nebylo samo o sobě cílem, ale nanejvýš taktickým faktorem v širším bezpečnostním uspořádání.

S autorkou lze nesouhlasit v určitých detailech – například v konceptuální nejednoznačnosti mezi Doněckem a Donbasem. To je ale druhořadé. Důležitější je něco jiného: USA zde poprvé vážně uznávají, že tuto válku nelze vnímat izolovaně, ale že je vyjádřením základní bezpečnostní politické otázky v Evropě, která zůstává po léta nevyřešena.

Z tohoto pohledu nevyhnutelně vyplývá, že vyjednávací strategie zaměřená na územní otázky zůstává povrchní. Místo toho je zapotřebí návrat ke klasickým nástrojům bezpečnostní politiky a politiky kontroly zbrojení: nařízením o neutralitě, omezením počtu vojáků, transparentnosti ohledně vojenské infrastruktury a smluvně garantovanému neumístění určitých zbraňových systémů.

Ti, kdo chtějí mír, musí hovořit o vojenské realitě

Tato otázka se stává politicky citlivou, když americké think-tanky nadále hovoří o „zprostředkovatelské roli“ Washingtonu. Z evropského pohledu – a zejména z německého – je tento pohled problematický. Spojené státy nejsou vnějším pozorovatelem, ale klíčovým hráčem s vlastními strategickými zájmy. Tyto zájmy se automaticky neshodují s bezpečnostními potřebami Evropy.

Tento bod je klíčový, zejména pro Německo. Důsledky této války – ekonomické, energetické a bezpečnostní – přímo ovlivňují Evropu. Evropský mírový řád založený pouze na transatlantických bezpečnostních zárukách zůstává strukturálně nestabilní.

Nestačí tedy vydávat politická prohlášení o záměru ohledně ukončení expanze NATO na východ. Stability se nedosahuje rétorikou, ale ověřitelnými, smluvně závaznými dohodami. Právě to bylo jádro ruských návrhů z prosince 2021 – bez ohledu na to, zda s nimi člověk politicky souhlasí, či nikoli.

Ať už tyto požadavky přijmeme, nebo odmítneme, definují skutečný rozsah jednání. Ti, kdo chtějí mír, musí diskutovat o vojenské realitě a bezpečnostních zájmech. Ti, kdo se nadále pouze snaží posunout hranice, však nedokážou změnit jednu zásadní věc: Riziko další eskalace.

(rp,prvnizpravy.cz,pinews,foto:arch.)