České národní listy

Nechci nijak hodnotit nedávné výroky pana prezidenta M. Zemana na adresu Ferdinanda Peroutky, ani pak se vyjadřovat k dopisu představitelů Společnosti F. Peroutky. Mým cílem je připomenout některé kroky a jednání tohoto politika a novináře, které se týkaly odsunutých Němců z Československa.

Čs. politici, kteří po únoru 1948 nalezli exil v Německu i v dalších západních státech, viděli, až na jednotlivé výjimky, v odsunutých Němcích velké nebezpečí, které hrozilo Československu po jeho osvobození od komunistické vlády. Proto Rada svobodného Československa (RSČ), ústřední orgán čs. zahraničního odboje, se problematikou odsunu, který považovala, s výjimkou republikána dr. J. Černého za nezvratitelný, zabývala nejednou. Jmenovaný politik přesto odsunovou problematiku vnesl na schůzi RSČ již 16. července 1949. Ne snad, jak by se dalo očekávat, aby odsoudil odsun, nebo alespoň způsob jeho provedení, nýbrž aby upozornil na "nebezpečnou" činnost sudetských Němců v americkém okupačním pásmu, probíhající "nejspíš též s vědomím amerických úřadů“. (Politici bez moci, Bořivoj Čelovský, nakladatelství Tilia, r. 2000, str. 103-125)

K projednávané otázce se předvídavě vyslovil dr. Lettrich. Zdůraznil, že se vzrůstajícím významem Němců se otázka odsunu obyvatel Sudet s německou národností stane akutnější. "Problém bude vleklý," řekl, "a zůstane problémem pro příští generaci. Nebude to Zápotocký se svojí vládou, kdo bude řešit tuto otázku, nýbrž někdo jiný.“ (C.d. str. 104)

Předsednictvo RSČ se problematikou odsunutých Němců opětovně zabývalo 28. května 1949. Dr. Zenkel poukázal na činnost bývalého čs. poslance Wenzela Jaksche ve Švédsku, v Anglii a v Německu a byl nemile překvapen, že se sudetským Němcům, zejména sociálním demokratům, poskytují možnosti k veřejným projevům proti odsunu a proti existenci Československé republiky. Stěžoval si na americkém ministerstvu vnitra, kde byl ujištěn, že vláda Spojených států "nehodlá měniti závazky, jež převzala v souvislosti s odsunem". Po diskusi Předsednictvo pak pověřilo Dr. Heidricha a Dr. Procházku sledováním činnosti odsunutých sudetských Němců a vypracováním memoranda pro vlády Spojených států, Anglie a Francie o stanovisku RSČ ve věci odsunu. Oblastní Rady v Londýně a Paříži byly požádány, aby sledovaly jejich činnost a v rámci svých možností jí čelily. Konečně bylo usneseno požádat Pavla Tigrida, aby "v dohodě s ostatními znalci sudetské otázky sledoval činnost sudetských Němců v Německu a Radu o ní soustavně informoval".

Rada byla však nadále rozhodnuta sledovat činnost odsunutých sudetských Němců. Tigrid její žádosti vyhověl a posílal do Washingtonu po dobu jednoho roku pravidelné zprávy; ty pak byly rozesílány všem členům výboru RSČ. Jeho první zpráva z 20. října udává jako pramen americký a německý tisk a soukromé informace. Prozrazuje zkušeného novináře a dotýká se všech důležitých bodů:

"Politická činnost Němců odsunutých po válce z Československa a z Polska a žijících nyní v Německu podstatně zesílila od ustavení bonnského parlamentu a bonnské západoněmecké vlády. Také ve východním Německu po ustavení separátní, satelitní východoněmecké vlády aktivita odsunutých Němců (a její význam) roste. Předvolební kampaň v západním Německu byla do jisté míry vedena ve znamení slibů všech politických stran (s výjimkou komunistů), že odsunutí Němci se jednou vrátí do svých domovů, že bezpráví bude napraveno, že majetek bude vrácen, že hranice na Odře a Nise jsou provizorní a tak podobně. Kromě toho zavázaly se všechny politické strany k vydatné hmotné a sociální pomoci uprchlíkům i odsunutým Němcům; jde především o vyřešení naléhavé otázky bytové, problému nezaměstnanosti (jež mezi odsunutými Němci je velká), nesnází spojených s tzv. Zuzug Genehmigung (povolením pobytu) atd. Politické strany prostřednictvím svých zástupců v bonnské vládě musí nyní prokázat, do jaké míry chtějí a mohou tyto sliby plnit." (C.d., str. 105)

Na sudetoněmecký problém upozornil Radu svobodného Československa rovněž Vojta Beneš, starší bratr prezidenta Beneše. Ve svém dopisu z 16. května 1950 jej označil „za jeden z nejnebezpečnějších, s jejichž řešením se RSČ v budoucnosti setká, až dojde k uspořádání nové Evropy. Všichni víme, že se na to sudetští Němci za pomoci ostatního Německa pilně připravují…“ (C.d., 108)

Když se na jaře r. 1950 objevila na uprchlické scéně Rádio Svobodná Evropa (RFE), prohlásil F. Peroutka na zasedání předsednictva RSČ 23.6. téhož roku, že „v souvislosti s činností RFE byl otevřen velký útok na čs. státní věc ze strany koalice sudetských Němců, separatistů a prchalovců.“ (C.d., str. 109)

Vysílání RFE se nacházelo pod silným tlakem německých novin, např. i Frankfurter Allegemeine Zeitung. Jeho vedení zdůrazňovalo, že západní Německo bude nějakým způsobem účastníkem v osvobození zemí východní a střední Evropy. Proto do budoucnosti by mělo být stanovisko RSČ pozitivnější ve vztahu k sudetoněmecké otázce.

Ovšem byla nastolena i otázka, co když po zažehnání komunistického nebezpečí Německo opět vzkřísí k životu germánský imperialismus?

Pokud jde o RSČ pak je nutné zdůraznit, že stála na stanovisku, že odsun Němců z Československa je definitivní, nezměnitelný, rovněž tak jako státní hranice jednotného a nedělitelného Československa.

Takový postoj se nelíbil představitelům odsunutých Němců. Jednali nejprve s generálem Prchalou a jeho lidmi. Prchalovci jak v druhém, tak v třetím odboji představovali malou fašizující skupinu, která s českým a slovenským národem neměla nic společného. Jejich vliv na politické dění byl zcela okrajový, prakticky bezvýznamný. Toto věděli i Němci odsunutí z Československa. Byla to však jediná „česká“ skupinka, která byla ochotná s nimi podepsat dohodu. Počátkem srpna 1950 generál Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, zastoupeným Dr. Rudolfem Lochmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hnasem Schuetzem. „V této dohodě“, jak uvádí ve svém díle „Politici bez moci“ Bořivoj Čelovský (Tilia, Šenov u Ostravy, r. 2000, str. 95-96) „se návrat sudetských Němců prohlašuje za spravedlivý a proto samozřejmý“.

Ještě na 61. sjezdu odsunutých Němců mluvil B. Posselt o Wiesbadenské smlouvě jako o významném historickém dokumentu. Jistě velmi rád by zvláště její některá ustanovení vzkřísil živou vodou. Ale to se již dostáváme do říše pohádek, v niž jsou právě ty sudetoněmecké stále hojněji zastoupené.

Dohoda zakotvovala: „Obě strany jsou za jedno, že o konečném státně-politickém uspořádání rozhodnou oba národy ve smyslu ustanovení bodu 2, a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí sudetští Němci do svých domovů. Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.“

Po uzavření tzv. Wiesbadenské smlouvy sami představitelé odsunutých Němců chápali, že generál L. Prchala jako smluvní partner je málo dostačující. Proto se rozhodli hledat mezi Čechy důvěryhodnějšího partnera. „Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkovo zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. …

Simon pak položil otázku: „Jaké je Vaše stanovisko k návratu Němců?“ Peroutka: „ Řeknu Vám své stanovisko, ovšem nepřeji si, abych byl citován. „Moje stanovisko k návratu Němců je takové, že si bez něj nedovedu představit trvalé uspořádání poměrů… Řekl jsem vám, co je moje stanovisko. To ještě neznamená, že mohu toto stanovisko otevřeně v RFE vyjádřit…“ (Peroutkův vlastnoruční záznam v HI FFP, kr. 1)

Bořivoj Čelovský pak ve svém díle pokračuje: „Peroutka zašel příliš daleko. když se uchýlil ke kritice svých druhů v Radě před sudetskými Němci. Vypadá to, jako by chtěl vyloučit Radu jako partnera z z diskuzí se sudetskými Němci a že šlo o roli, kterou chtěl hrát on sám.“

Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo, podle Peroutkova zápisu, přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci…Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy. Zatím jednají s Dr. Josefem Černým, který souhlasí s programem federace a přejí si uzavřít formální dohodu s Radou svobodného Československa. „…Je fantastické očekávat, že by Rada byla schopna dohodnout se s Němci o tak důležitých otázkách, jako je uspořádání budoucího státu.“ V závěru svého zápisu Peroutka napsal: „ Očekávám, že mé rozmluvy s panem Fialou budou pokračovat. Přislíbil mi poslat své návrhy a myšlenky.“ (Peroutkovo „přísně důvěrné“ memorandum pánům Eganovi a Galantierovi z RFE, leden 1955. Paul Fiala byl před válkou radou čs. vyslanectví ve v9dni a pak konzulem ve Spojených státech,c.d. str. 120-122)

Přestože Peroutka musel vědět, jakou bouři jeho stanoviska k odsunutým Němcům vyvolají v exilu i doma, poskytl rozhovor jedněm německým novinám, které byly vydávány v New Yorku. Prohlásil: „Jsem ochoten se /směrodatnými zástupci sudetského Němectva/ mluvit, ačkoliv nemám k tomu žádné oprávnění. Myslím si ale, že poctivá výměna názorů může být užitečná, vyjasňující a snad dokonce může přinést kladné výsledky.“ Tatam byla zásada tolikráte vyslovená exilovými politiky, že exil nemá právo vyjednávat cokoliv s kýmkoliv, a že toto právo náleží pouze domovu. (Hermann W. Gaertner, Die Geschichte von Bärenfell, Zum tschechisch-sudetendeutschen Verhältnis“, Staats-Zeitung und Herold, New York, 11.3.1956)

Když odpor proti jeho slovům publikovaným  ve zmíněných novinách sílil a rozšířil se po celé řadě nejrůznějších exilových organizací, vystoupil F. Peroutka s tvrzením, že redaktor Gaertner „mnoho věcí reprodukoval nepřesně“. Peroutka však přes obecně odsuzující reakce brzy nato publikoval v Československých novinách úvodník, v němž doporučoval smíření s odsunutými Němci.

V roce 1961 došlo k výměně dopisů mezi Peroutkou a bývalým čelným poslancem Henleinovy SdP dr. Hansem Neuwirthem (obhajoval v r. 1932 příslušníky sudetoněmeckého Volkssportu a po Mnichovu autorem memoranda admirálu Canarisovi s návrhem, jak se zbavit českého obyvatelstva v českých zemích. Po válce byl v Praze odsouzen mimořádným Lidovým soudem k 17 letům žaláře. V r. 1954 byl propuštěn.) V dopisu, adresovaném manželce F. Peroutky, byla jedna velmi zajímavá věta: „V těchto dnech jsem řekl našemu společnému příteli Firtovi, že by bylo na čase promluvit si s Vašim manželem o tom, zda by se nyní nemohlo u něho vytvořit pro nás několik míst pro vrátné.“ Neuwirth tím ovšem myslel přijetí sudetoněmeckých redaktorů do RFE. (C.d., str. 124)

Někdy v posledních letech svého života napsal F. Peroutka sudetoněmeckému Collegium Carolinum, jež patří k těm horším, tato slova: „ Jsme této instituci zavázáni největším díkem. Je to snad v cizině jediný ústav, který může zachránit – něco z minulosti národa. Doma je minulost denně pohřbívána a brzy může zhasnout i vzpomínka,“ (C.d., str. 125)

Z uvedeného jasně vyplývá, že F. Peroutka ve vztahu k odsunutým Němcům zaujímal zásadně jiná stanoviska, než držela Rada svobodného Československa. Postupem doby šel ještě dál a nejen připustil návrat odsunutých do Československa, ale dokonce tvrdil, že žádné trvalé řešení bez nich si nedovede ani představit. Zřejmě za největší jeho selhání můžeme považovat to, že, ač znal plány na vytvoření česko-německé federace,  tento zhoubný projekt pro Československou republiku neodmítl. Tímto se dostal až do samé blízkosti prchalovců, kteří byli považování čs. exilem za zrádce, s nimiž nikdo, kromě sudetů, nejednal. V různých prchalovských výborech byli i Vlajkaři, někteří z nich za kolaboraci s Němci byli po válce v republice odsouzení k trestu odnětí svobody. Prchalovci byli i z dalších důvodů na trvalém exilovém ošklivci.

S lítostí můžeme konstatovat, že F. Peroutka v době svého působení v exilu prokázal, že jeho pochybná stanoviska po Mnichovu a později, tendující ke spolupráci s „novou realitou“, nebyla jen náhodná, ani nějakým taktizováním, nýbrž vyjádřením proměnlivosti jeho hodnotové hierarchie. Pokud pan prezident M. Zeman chtěl poukázat na jakousi názorovou vnitřní nezakotvenost a labilitu F. Peroutky, pak, jak jsem přesvědčen, měl plnou pravdu.

Aniž bych chtěl nějak celkově hodnotit osobnost F. Peroutky a jeho životní dílo, musím však přesto otevřeně říci, že jeho představy o česko-německém soužití jsou i v současnosti pro nás naprosto nepřijatelné.

Dr. O. Tuleškov