Posvátná kniha „sudetoněmeckého landsmanšaftu“
Posvátná kniha „sudetoněmeckého landsmanšaftu“
Prof. Dr. Felix Ermacora
Sudetoněmecké otázky.Juristické dobrozdání
Část V.
Závěrečné teze a katalog požadavků
(Kráceno)
Vídeň – Innsbruck 1991
Úvodem
Vláda Svobodného státu Bavorska požádala mezinárodně uznávaného vídeňského juristu prof. dr. Felixe Ermacoru – který je činný jako znalec v otázkách lidských práv také pro OSN – aby vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám, souvisejícím s vyhnáním sudetských Němců z jejich vlasti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Předkládáme zde závěrečné teze obsáhlého právního dobrozdání, v němž profesor Ermacora dochází k závěru, že se jedná nejen o nepromlčitelné skutkové podstaty bezpráví, ale že musí následovat obapolné vyjasnění těchto otázek, přičemž závažné klíčové funkce připadají ČSFR a ČR. Pravdě se člověk nemůže, nemá ani nesmí vyhýbat. Z přiznání pravdy vyplývá uznání existujících právních zásad jako základů soužití lidí a národů. Jen ten, kdo právo ctí a podle práva jedná, zajišťuje budoucnost.
V tomto smyslu předkládáme tyto shrnující stránky k úvaze českému čtenáři.
Franz Neubauer, ministr v.v., mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny
Závěrečné teze a katalog požadavků
Spolková vláda a vláda Svobodného státu Bavorsko vyhlásily záštitu a patronát nad národností sudetských Němců, a tuto záštitu dodnes vykonávají. V procesu sjednocení Německa nedošlo k prohlášení o tom, že by patronát pozbyl platnosti. Platí proto i nadále zjištění, že česko-německé vztahy lze pokládat za uspořádané teprve tehdy, až se v sudetoněmeckých otázkách dosáhne vzájemné shody a ujasnění.
K sudetoněmeckým otázkám nenáleží otázka teritoriální; tu lze v souvislosti se sjednocením pokládat za vyřešenou v Pražské smlouvě z let 1973/74, která prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou.
Otevřenými otázkami zůstávají i nadále sebeurčení, právo na vlast a problémy majetkoprávní. Tu je nutno dospět k řešení podle měřítek mezinárodního a státního práva, a především také lidských práv. Na základě mezinárodně právní kontinuity Československa je nutno juristicky mu příčíst vinu na odpíraném sebeurčení, vyhnání, odnětí majetků; za to vše nese Československo mezinárodně právní odpovědnost.
Sebeurčení a právo na vlast
1. Od roku 1918/19, kdy byli sudetští Němci proti své proklamované vůli vyčleněni z Rakouska a připojeni k nově vzniklému Československu, nedosáhli nikdy možnosti uskutečňovat své právo na sebeurčení:
- k přičlenění sudetských území, obývaných miliony německých Rakušanů, k Československu na základě St.-Germainské mírové smlouvy z roku 1919 došlo bez ohledu na sebeurčení, které bylo dohodnuto jako zásada při jednáních o příměří mezi Rakousko-Uherskem a spojeneckými mocnostmi;
- k přičlenění sudetských území k Německé říši na základě mnichovské dohody v roce 1938 došlo rovněž bez lidového hlasování;
- vyhnání sudetských Němců z rodné vlasti v letech 1945 až 1947 a vyvlastnění, o němž po druhé světové válce rozhodli jiní, bylo nejen v rozporu s Atlantickou chartou a s pozdější zásadou sebeurčení, zakotvenou v Chartě Spojených národů; vyhnání sudetských Němců je navíc genocidiem a zločinem proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné; - od té doby se sudetští Němci nacházejí ve stavu odpíraného práva na sebeurčení; také Pražská smlouva z let 1973/74 a sjednocení Německa, určující definitivní německé hranice, byly příslušnými juristickými subjekty – státy – dohodnuty bez uvážení práva na sebeurčení národů.
Tím však právo na sebeurčení – právo národnostní – nezaniká.
2. Právo na vlast, proklamované svazy vyhnanců, německými vládami a většinou německy psané i cizojazyčné vědy, které je v podobných případech uznáváno i Spojenými národy, je možno pokládat za podstavec práva na sebeurčení. Opakovaně je potvrzováno v případě Palestinců, řeckých obyvatel Kypru, uprchlých Afghánců. Pokud by se upíralo sudetským Němcům, znamenalo by to dvojaká juristická měřítka.
3. Právo na vlast jako podstavec práva na sebeurčení národa nelze zbožňovat s územními nároky. Zahrnuje především možnost obývat a získávat bydliště v rodných, po staletí kultivovaných územích, svobodnou volbu místa bydliště, veřejné i soukromé užívání rodné řeči, krátce, plné využití lidských práv v rodné vlasti. K těmto právům se hlásí jak Spolková republika Německo, tak i Československo.
4. Účinné právo na vlast předpokládá dnes vytvoření příznivého domovského prostředí. To lze vybudovat pomocí náležitých regionalistických dohod mezi jednotlivými správními jednotkami, od státu po obce, v Německu, Československu a Rakousku. Měřítkem je Evropská Regionalistická konvence.
B. K ochraně menšin
1. Menšinová ochrana, jak byla pro sudetské Němce v letech 1919/20 zajištěna mezinárodní úmluvou a vnitrostátním právem, byla nedostačující a nepřiměřená v porovnání s historickým, hospodářským a početním postavením sudetských Němců. V žádné fázi neobdrželi autonomii. Museli se spokojit s opatřeními, která neodpovídala duchu Společnosti národů. Nedostatečná menšinová ochrana a diskriminující zacházení se sudetskými Němci oproti jiným národům v Československu mezi dvěma válkami byly rovněž jednou z příčin narůstajícího konfliktu mezi státem a národnostní skupinou.
2. Mnichovská dohoda z roku 1938 měla pomoci zažehnat ohniska konfliktu ve střední Evropě. Ve chvíli uzavření této dohody nemohla široká masa národů rozpoznat, že byla také účelovým prostředkem národně socialistické evropské politiky vlády Adolfa Hitlera. Po roce 1939 začali čeští exiloví politici usilovat o to, aby mnichovská dohoda byla prohlášena za neplatnou.
3. Čeští exiloví politici však také začali plánovat a připravovat vysídlení sudetských Němců z jejich vlasti. Dělo se tak i pod rouškou vyřešení menšinového problému. Podařilo se jim, navzdory jinak humánním a humanistickým prohlášením spojenců, postupně získat jejich politiky pro plán vysídlení.
4. Plán vysídlení byl přeměněn v čin bezprostředně po ukončení nepřátelských akcí druhé světové války ve střední Evropě. Byl zahájen vlnou vyhánění, jaké nemělo obdoby. Poté vedl podle bodu XIII Postupimských usnesení k „organizovanému transferu obyvatel“.
Události vyhnání a veškeré jeho následky je, podle právního stavu epochy, a tím spíše dnes, nutno pokládat za vraždu národa (genocidium) a zločin proti lidskosti, průběh sám za „barbarský“: výsledkem byly nesčetné tisíce mrtvých, nezvěstných, zavlečených.
5. Jedním z důsledků vyhnání je zpustošená hospodářská, stavební a kulturní podstata sudetských území. Tato podstata je napadena v samém jádru také zničením životního prostředí.
6. Pozůstalí Němci žijí rozptýleně a v nevelkých skupinách, také oni zmizeli z rodné vlasti. V porovnání s evropským standardem, jak se postupně utváří, je jejich menšinová ochrana slabá.
7. Je nezbytně nutné bilaterálně dohodnout menšinovou ochranu, skloubenou s evropským garančním systémem, aby se tím vytvořila půda pro právo na vlast a pro skutečné dorozumění mezi národy.
C. Sudetoněmecká majetková otázka
Právo na sebeurčení, právo na vlast a účinná ochrana menšin mohou být zčásti variabilními veličinami. Globální zničení sudetoněmeckého majetku následkem vyhnání je nevariabilní mezinárodně právní problém. Co z toho vyvodí politika, je v její zodpovědnosti.
1. Vyhnáním a jeho důsledky způsobená majetková ztráta sudetoněmeckého jmění je zřejmě vyčíslitelná více než 100 miliardami DM.
2. Globální odnětí majetků postihlo cizí státní příslušníky, protože kolektivním odnětím státní příslušnosti vyloučilo Československo ze svého občanství převážnou většinu sudetských Němců, kteří v r. 1938 získali německou státní příslušnost.
3. Odnětí majetků se udalo ve dvou vlnách. V první vlně byly zabrány sudetoněmecké majetkové hodnoty faktickým postupem, v druhé vlně byly sudetoněmecké majetky zabaveny prezidentskými dekrety a zákony.
4. Odnětí majetků byla konfiskace cizího jmění v právním smyslu, protože bylo provedeno bez odškodnění. Mezinárodní právo hodnotí konfiskace jmění cizinců jako mezinárodně protiprávní.
5. Mezinárodní právo nicméně uznává převod jmění prostřednictvím konfiskace, pokud tato konfiskace odpovídá „ordre public“ (veřejnému pořádku). V případě sudetoněmeckého genocidia se nemohlo jednat o převod jmění, protože tato vražda národa (genocidium) naprosto neodpovídá „ordre public“, a dnes odporuje také československému veřejnému pořádku, uvážíme-li že se Československo stalo členem Rady Evropy, a Evropská konvence lidských práv výslovně zdůrazňuje majetkové záruky a zapovídá kolektivní vyobcování ze státní příslušnosti. Konfiskace jako součást genocidia nevytváří platné právní oprávnění k získání majetku. Majetek je nutno restituovat.
6. Pokud toto pojetí nedojde souhlasu, pak vyžaduje mezinárodní právo v každém případě odškodnění za konfiskace. Jak vysoké má být odškodnění – „prompt, adequate, effective“ (okamžité, dostatečné, v hotovosti) – anebo „přiměřené“, je sporná otázka. Tu je nutno objasnit cestou vyjednávání.
7. Jmění Německé říše na bývalém sudetoněmeckém území a v Československu platí za konfiskované bez náhrady. V souhlasu s „ordre public“ to bude nutně platit i o majetku německé národně socialistické dělnické strany, NSDAP, a jejích složek.
8. Povinnost odškodnění se neruší německými opatřeními vyrovnávacími, reparačními a restitučními. Československé protipožadavky se mohou vztahovat pouze na říšské, případně spolkové jmění, nikoli na jmění soukromých osob. Rozsudek Spolkového ústavního soudu z 23.4.1991, který potvrzuje vyvlastnění, provedená v sovětské okupační zóně, není prejudicí pro sudetoněmeckou majetkovou otázku.
9. Podle mezinárodního práva má konfiskující stát povinnost dát k dispozici svůj právní systém tak, aby bylo možno uplatnit restituční a odškodňovací nároky. Pokud to není možné ze strany „státu konfiskujícího“, pak je povinností státu, jehož občanem je nositel konfiskovaného jmění, přijmout taková opatření, aby odpovídající odškodnění bylo provedeno. Poněvadž tzv. přechodová smlouva (Smlouva o úpravě otázek vyplývajících z války a vojenského obsazení z 31.3.1955) pro jistou dobu vylučuje právní cestu ve věcech odnětí majetku, aniž by uváděla výhrady, je toto vyloučení ve světle Evropské konvence lidských práv pochybné.
10. Nezabraňuje obrátit se na evropské instituce, protože jakékoli jednání či opomenutí Německa v souvislosti se sudetoněmeckými majetkovými otázkami vytváří „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a postojem Německa v sudetoněmecké majetkové otázce.
11. Mezinárodní praxe a praxe států poválečné epochy zaznamenávají majetkové smlouvy mezi státy, usilujícími o řešení problémů odškodnění smlouvami o globálních sumách. Význam sudetoněmeckého jmění a postavení Československa v novém společenství evropských států však zapovídá vyplacení nějaké „lump sum“ (sumy v kostce). Řešení majetkových otázek, spadajících do doby po vyhlášení československých konfiskačních dekretů a zákonů, je v každém případě technicky uskutečnitelné, poněvadž existují přesná nařízení o konfiskaci a o hodnocení zabavených majetků, a nové Československo samo už zahájilo nápravu komunistického majetkového bezpráví vůči československým státním občanům.
12. Při řešení majetkoprávních otázek je nutno brát v úvahu povahu majetku, právní postavení postižených a časový termín jednotlivých odnětí majetku. Náhrada globálního odnětí majetků v důsledku vyhnání a genocidia nemůže představovat žádné bezpráví, nýbrž slouží zachování právních hledisek předepsaných evropským mezinárodním právem.
D. Katalog požadavků
1. Vyhnání je nutno hodnotit jako nepromlčitelný akt vraždy národa (genocidia). Vyhnání anulovat a prohlásit je za neplatné je mravním příkazem.
2. „Právo na vlast“ není žádným územním státním nárokem, nýbrž individuálním a kolektivním právem na realizaci sebeurčení spojeným s požadavky – svobody přicestování, svobodné volby bydliště, svobody majetkové.
3. Je nutno usilovat o umožnění usnadněného získávání státního občanství.
4. O rozvoj regionalismu, přesahujícího hranice, na němž by se podílely z Německa spolková země Bavorsko a Sasko, z Rakouska Horní a Dolní Rakousy; regionalismus, přesahující hranice, se má utvářet na základě Regionalistické konvence Rady Evropy.
5. Pro (pozůstalou) německou národnostní skupinu v ČSFR je nutno vybudovat účinnou ochranu národnostní skupiny s právem na vlast.
6. Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.
7. Za současného právního stavu neprosadí jedinec patřičné právní řízení, ani nenajde kompetentní soud, u kterého by mohl uplatnit majetková práva. To platí i pro Německo a Rakousko. Tyto záležitosti je nutno dojednat.
8. Srovnatelné příklady ukazují, že rámcové smlouvy o odškodnění jsou cestou, jak uspořádat majetkové otázky. V této souvislosti je přednostně důležité objasnit státní příslušnost obětí vyvlastnění v okamžiku vyvlastnění, a podle toho jednat dál.
9. Přestože Evropská konvence lidských práv zaručuje ochranu majetku (čl. 1,I. Dodatečný protokol), nelze v případě stížností zcela vyloučit účinnost námitky „ratione temporis“ (ducha doby). Ledaže by existoval „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a jednáním nebo opomenutím Německa. Československé námitce proti platnosti majetkového práva k tíži sudetoněmeckého majetku je nutno odporovat v případě, že Československo ratifikuje přístup k Evropské konvenci lidských práv.
10. Cesta, kterou lze doporučit, je požádat Spolkovou republiku – jako ochrannou mocnost sudetských Němců – aby veškeré dosud trvající otázky, které vyplývají z tohoto komplexu otázek, objasňovala a řešila smluvní cestou. A to za spolupůsobení patronátního Bavorska a legitimních zástupců sudetských Němců.
Redakce: ing. P. Rejf, CSc., připravil: dr. O. Tuleškov
