Pokoj lidem dobré vůle
Pokoj lidem dobré vůle
Vánoce v českém pojetí
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Naši dávní předkové žili jako přímá součást přírody, v přírodě a v těsném sepětí s přírodou. Prožívali v dobrém i zlém její proměny, věděli, které z nich jsou krátkodobé, které jsou nečekané, které se pravidelně vracejí. Všímali si i toho, jak se během roku prodlužuje anebo zase zkracuje čas denního světla. Zvláště návrat Slunce, světla a tepla, sluneční síly a slunečních životních darů s napětím očekávali a s velikou radostí a s vděkem vítali a slavili. Oslavy zimního slunovratu se konaly kolem 21. prosince. Tehdy, jak praví astronomové, se Slunce zastaví na obratníku Kozoroha a vrací se zpět k obratníku Raka. Světla pomalu přibývá, den se prodlužuje, zlehka se dostavuje předzvěst příchodu jara. Nový život se probouzí a vrací po době zimního spánku. Co více si lze od přírody přát?
Křesťanství dosadilo na místo pohanského zimního slunovratu svátek narození Ježíše Krista. Za vlády římského císaře Augusta, jednoho roku v noci 24. prosince prý přišel na svět v Betlémě v chlévě Písmem svatým Starého Zákona slibovaný Spasitel. Zaznamenali to později strůjci Nového zákona, svatí Evangelisté, Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Křesťané od těch dob slaví svůj největší, nejvýznamnější a nejkrásnější svátek - prosincové Vánoce. A od toho uvedeného Kristova narození se počítá i náš letopočet. Žijeme na počátku třetího tisíciletí.
Ale Vánoce se neslaví ve všech křesťanských zemích stejně. Základ mají společný, ale
v různých zemích se pojí s různými místními kulturními zvyky a tradicemi.
U Východních Slovanů (a k nám tuto tradici zavála léta padesátá) zasahuje do křesťanských svátků prastaré mýtické zosobnění přírodních sil a živlů. Na Vánoce přijíždí z ledového severu Děda Mráz, na saních, tažených sedmi páry sobů. A jede s ozdobenou jedličkou (jolkou) a případně též se svou líbeznou dceruškou, Sněguročkou. Jsou to postavy známé z ruských národních pohádek, ale i z uměleckých výtvorů, které inspirovalo folklorní podání příchodu jara. Vždyť Slunce bylo pro Sněguročku smrtelným nebezpečím. Je o tom veršovaná hra A. N. Ostrovského
Sněhurka“ nebo stejnojmenná opera N. A. Rimského - Korsakova. V těchto dílech je obdivuhodná moc a síla, radost i bolest přírody a přírodních živlů a sil, které vládnou i lidem.
Se změnou geopolitické situace a kulturní orientace vystřídal u nás ruského Dědu Mráze americký Santa Claus. Dobrosrdečný dědoušek v červeném oblečku a v čapce s širokými bílými lemy a s bohatými bílými vousy. Na rozdíl od přírodního Dědy Mráze původ a smysl jeho existence nevyjadřuje nic jiného než - dárky. Nosit dárky. Dávat dárky. A proto sídlí převážně v obchodních domech, kde je připraveno těch dárků habaděj, a kde si ho také kvůli těm dárkům vymysleli a červenobíle vystrojili. U nás se Santa Claus jeví jako nadbytečný dvojník svatého Mikuláše. Ten navštěvuje u nás od nepaměti rodiny s dětmi každoročně dne 6. prosince, když se setmí. Chodí po domech spolu s andělem a s čertem.Také nosí dárky. Ale jeho dárky jsou jiné než dárky Santa Clause. Nejde jen o prodej a koupi. Mají výchovné poslání. Svatý Mikuláš odměňuje hodné děti za jejich snažení a za dobré skutky. Malé hříšníky naopak varuje nebo i symbolicky trestá. Tradovalo se, že neposlušné děti nedostanou jablíčka, ořechy a oblíbené sladkosti, ale hrst uhlí nebo brambor. A čert jim ještě pohrozí metlou. Nu, bylo to dávno, ale ani dnes nepotřebujeme dovezeného Santa Clause, i dnes máme svého rodinného a domácího“ Svatého Mikuláše.“
Pravé Vánoce v našich zemích představují ovšem „Jesličky“, případně celý „Betlém“. Zobrazují nuzný chlév a v něm otce a matku a novorozené dítě. Dítě je položeno do jesliček se senem a hoví si tam pod dobráckým pohledem a teplým dechem oslíka a volka, u těch jesliček ustájených.
A odevšad se sem k novorozeněti v betlémské salaši sbíhají z okolních pastvin pastýři a ze vzdálenějšího okolí venkovský lid, muži i ženy různých řemesel a pofesí. A také „Tři králové“ přijíždějí zdaleka, až od bájného Orientu, a přinášejí darem zlato, kadidlo a myrhu. Všichni se tu novorozeněti klanějí a odevzdávají mu dary a dárky, každý podle svých možností, třeba nejskromnějších, ale s opravdovou něhou a láskou. Nad vším se vznášejí andělé a do daleka hlásnými troubami vytrubují a šíří radostnou zvěst o příchodu dítěte.
A právě o tom všem zpívají vánoční písně, známé koledy. Zpívaly se od středověku každoročně v době od 24 prosince do 6. ledna. To byla v kalendáři doba latinských „calend“. A zpívali je koledníci i koledníčci, kteří se zpěvem obcházeli sousedy. Chtěli si něco „vykoledovat“. Přitom často nosili trojrozměrné zobrazení betlémských jesliček v náruči a očekávali za to odměnu.
„Jesličky“ a pak celé „Betlémy“ se u nás stavěly dříve než vánoční stromky, které zdobíme teprve od 19. století. Byly (a jsou dosud) dřevěné, papírové, vyřezávané či vystřihované, malované, z kovu odlévané, keramické, perníkové. Takové plastické zobrazení událostí kolem Božího narození prý uvedl do života r. 1223 žebravý mnich, sv. František z Assisi. Rozšířilo se v různé podobě a v různém pojetí jako zobrazení šlechtické, chrámové nebo lidové. Nás provází po generace ta podoba lidová. Ztvárněná radost z příchodu dítěte a z dobroty srdce, které dítě upřímně vítá a přináší mu dary. A všude je plno hvězd, světel, hlasu zvonů a zpěvu. A zvláště ten zpěv vánočních koled je nezapomenutelný, přepůvabný a věčně živý. Tak jako vánoční české „Betlémy“, jako Alšův, Ladův, Třebechovický a mnohé další, které vyšly z rukou dlouhé řady lidových umělců.
České Vánoce byly od nepaměti plny tajuplného očekávání, tajemných kouzel a čárů, pohnutí mysli v zasněženém a zaledněném kraji. K. J. Erben ve svém „Štědrém dnu“, v „Kytici“ to zachytil nezapomenutelně: „Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen. V krbu se svítí, stará podřimuje, děvčata předou měkký len“ ..“Toč se a vrč, můj kolovrátku, však je adventu již na krátku a přede dveřmi – Štědrý den.“... „Hoj, ty Štědrý večere“, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku?“...“Toč se a vrč, můj kolovrátku, všechnoť ve světě jen na obrátku, a život lidský jako sen.“
Přáli bychom si, aby Vánoce zůstaly svátky tajemného očekávání, okouzlení a dojetí. Bez vlezlosti neomaleného obchodu. Aby se na Štědrý den za vzrušujícího napětí setmělo a přišla temná noc se svitem hvězd, s vůní jehličí a s cinkotem rolniček.
Přáli bychom si, aby Vánoce zůstaly oslavou prostého života a štěstí, rodičovské lásky a dětského půvabu. Příchod dítěte není dnes o nic menší zázrak než byl onen biblický, zaznamenaný Evangelisty Nového Zákona. Nezaslouží si o nic méně obdivu, něhy a lásky, než kolik ho je právě ve vánočních koledách našeho lidu. „České Vánoce“ jsou neoddělitelnou částí našeho národního kulturního pokladu.
