České národní listy

Pohádka bez dobrého konce…

Marek Řezanka

Dobře si žili rádci panovníka,

brali, co chtěli, aniž padl trest.

Jen jejich kritik v šeré báni pyká,

že se jim zkoušel do podvodů plést.

Chrochtali, pili, též se přejídali,

šlechetných řečí pronesli pak dost.

Prostý lid trpěl. Právo? Bylo v dáli,

až zmizlo zcela – lidem zbyla zlost.

Kdo chtěl krást, kradl – vychovaný v kázni,

že hlavní hřích je projevovat vzdor.

Jednotný hlas v té divné zemi zazní,

neb se tam chodí sedět za názor.

Ten, který nechtěl podřídit se frázi,

ten, který, co si myslí, vědět dal,

vláčen je z dveří – dráb ho na zem srazí,

aby již příště pravdu nehledal.

Pevně ho drapli – po kraji ho vláčí,

aby se potom po rodeu vzdal.

Že sprostý kmán má donucen být k pláči,

jak si to přeje mocný feudál.

Vlekli ho z lože – jeho žena sténá,

rukama lomí, neskrývá svůj strach.

Když k moci přijde banda zatracená,

světlo je potom skryté v temnotách.

Vlekli ho, bili, aniž se snad vzpouzí,

ať druzí vidí, jak dopadne bič

na toho, který silný je i v nouzi,

a nahlas říká, kdo by měl jít pryč.

Nejhorší lotr ten je, který stále

odmítá klečet, když mu velí: Kleč,

a který nedbá nařízení krále,

aby snad tasil na své bratry meč.

Lupič si zatím svůj lup vychutnává,

on, vždy tak čestný, lynčován je však.

Nekradl, přesto nemá žádná práva,

kterých se těší vrah či pašerák.

Co že s ním bude? Lidé jsou moc tiší,

neteční, němí – podlézaví též.

Kde je ta země? Přilepena k říši,

pro niž je pravdou nehorázná lež…

 Jsem přesvědčen, že výše publikovaná báseň žádné dlouhé doprovodné komentáře nepotřebuje. Bouří se proti dvojím metrům, které bohužel platí i tam, kde by pro všechny měl platit metr jediný, proti cenzuře – a proti postihování občanů za názor. Odmítněme novodobé politické vězně. Zvykneme-li si na ně – ani nepostřehneme mříže kolem nás.