České národní listy

Pochody a transporty smrti 14

X. Závěr

Abychom pochopili mentalitu německého vojáka, připojuji já, vězeň KT a účastník pochodu smrti, výpis z materiálu norimberského procesu:

„Desátník hitlerovské armády Le Courte při přelíčení před vojenským soudem vypověděl – ve volném čase jsem se zabýval z osobního zájmu tím, že jsem zabíjel střelnou zbraní vojáky RA a pokojné občany, a to společně s vojáky. Dělal jsem si poznámky ve zvláštní knize o tom, kolik jsem zastřelil válečných zajatců a pokojných občanů. Oddíl, kde jsem byl služebně přidělen, byl v obvodu města Minska. Blízko nás ve vesnici Mogaliči byl zajatecký tábor. V září až říjnu 1941 jsem chodil s desátníkem Qualfeldem do tohoto tábora a tam jsem zabíjel pro své potěšení střelnou zbraní. Já jsem v té době zastřelil 260 válečných zajatců. V lednu, únoru a dubnu 1942 jsem se také zúčastnil v ZT ve vesnici Šajkovka střílení válečných zajatců. Celkem jich bylo postříleno 750. Já sám jsem zastřelil více než 100.

Kolik cynismu, kolik krutosti! Lze vůbec zahladit stopy hrůz, které způsobil a jemu podobných, kteří měli lidskou podobu, ale lidmi nebyli?

S tím ale nacistické vedení již předem počítalo. Při zpracování „Generálního plánu Východ“ říšského vůdce SS Himmlera ( je to otřesné dílo, jen zcela ojediněle nalezne historik takové otřesné spojení „vědy“ a zločinu) se předpokládala vojenská porážka Sovětského svazu, při čemž již sám způsob vedení války měl být v souladu s dlouhodobými kolonizačními a germanizačními plány. Jinými slovy: mělo být vyvražděno „optimální“ množství Rusů, Bělorusů a Ukrajinců. Genocida měla učinit rozhodný krok již v samém průběhu války, aby byla oslabena síla „hélótských“ Slovanů.

Stačí připomenout „komisařský rozkaz“ z 6.6.1941, který britský historik G. Reitlinger nazval „novým kodexem barbarství ve vedení války,“ neboť pro celé kategorie zajatců rušil dávné psané i nepsané zákony mezinárodního práva. Pro civilní obyvatelstvo byl takovým kodexem barbarství rozkaz o zvláštním zákonodárstvím v oblasti „Barbarossy“ (krycí název nacistického plánu na přepadení SSSR), vyřazující okupovaná území válečného pásma dokonce i z pravomoci vojenských soudů a vystavující je totální zvůli prakticky každého důstojníka wehrmachtu. Korunou pak bylo nasazení operativních skupin bezpečnostní policie a SD – vražedných einsatzkomand…

Podplukovník Rudolf Šimáček, příslušník východního armádního sboru, vzpomíná:

„Fronta a s ní i náš armádní sbor postupovaly za těžkých bojů Slovenskem až na Moravu. Po silnicích, cestách a všude, kde se dalo projít, táhli v houfech, ve skupinách i jednotlivě bývalí vězni KT, kteří byli osvobozeni RA. Kdysi to byli silní a zdraví lidé, dnes se po silnicích ploužily lidské trosky. Dal jsem rozkaz zastavit a vzal jsem jednoho z vězňů k sobě do kabiny. Byl naprosto vyčerpán a vrásčitá kůže napovídala, že jde o starce. Jaké však bylo mé překvapení, když  mi řekl, že je mu 30 let.“

Docent MUDr. Jaroslav Jerie s MUDr. Eduardem Knoblochem prováděli po osvobození obdukci 22 hromadných hrobů roztroušených mimo hřbitovy na Karlovarsku. Za 7 dní provedli každý 460 prohlídek a pitev: „Většina mrtvých, až na vzácné výjimky, vykazovala známky abnormální vyhublosti, sešlosti a předčasného stáří. Nalezli jsme u nich prázdnou rouru střevní, scvrklé orgány a vůbec prázdné dutiny břišní do takové míry, že přes kůži břicha se rýsovaly obratle. V některých žaludcích jsme nalezli zbytky brambor a listí. U některých jsme konstatovali zlomeninu klenby  a spodiny lebeční. U jiných jsme zjistili střelné rány většinou v týle a ruce vzadu svázané drátem. Dlaně téměř všech vězňů byly mozolnaté, chodidla měla kůži rozpraskanou a zkrvavenou. Průměrná váha vězňů činila 45-50 kg. Tu a tam jsme v kapse, nikoliv na krku, nalezli medailónek, křížek, nebo zmuchlaný ušpiněný útržek fotografie. To bylo celé jejich bohatství.“…

Publikovaná svědectví v celé této práci nám v plné nahotě dokazují nacistické zločiny z konce války, jejich zlovolnost, hrubost a surovost, barbarství a zlotřilou zvířeckost i jejich zrůdnost vyúsťující v sadistickou bestialitu. A pak se nám do mysli vkrádá opodstatněná úvaha, zda nezapomínáme příliš rychle. Ale ty strašlivé zločiny nejen že zapomenout nelze, ony zapomenuty být nesmí! Z našich srdcí i myslí i ze srdcí příštích pokolení, nemůže a nesmí vymizet  vzpomínky na nezměrné a hrdinské utrpení účastníků pochodů a transportů smrti, kteří za svobodu obětovali to nejdražší, co měli, své životy. S hlubokou úctou se dnes i v budoucnosti musíme sklonit před jejich nesmrtelnou památkou. Ani toto dědictví nemůžeme nezahrnout do současného česko-německého smiřovacího procesu, jemuž i přes to všechno přeji zdar.

Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945

( Výňatky z knihy  Františka Nedbalka, editor Václav Kural, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005)