České národní listy

Pochody a transporty smrti, část 11

Ladislav Solnický z Přerova vzpomíná:

„V lednu 1945 večer dorazilo do Jarkovic 300-500 vězňů z KT Osvětim: byli ubytováni ve stodolách rolníků Klimeše, Režnara a Kružberského. Obětaví lidé z obce se snažili zmírnit jejich útrapy tím, že jim ve formě teplých brambor a chleba poskytli záchrannou dávku potravin, a to vzdor tomu, že stráže SS jim v tom bránily a mnohým hrozili zastřelením. Ale všechny nasytit se nepodařilo.

Pro pomoc zajatcům byl v Jičíně zatčen dělník Ladislav Anděl a odvezen do Terezína, kde 5.5.1945 zemřel. Podle zápisu v městské kronice zatkl gestapák Kosrwand v Jičíně na Letné asi 13 občanů, kteří se pokusili dát zajatcům nějaké potraviny. Po dvou dnech byli propuštěni.“

V Katovicích, o. Strakonice, napadli spojenečtí letci 20.4.1945 kolem 8. hod. transport smrti 800 vězňů různých národností, který sem přijel z věznice ve Stuttgartu. Poškodili nádražní budovu, skladiště, několik domů a zničili lokomotivu transportu. Nacistický doprovod se snažil ukrýt, čehož využili čeští železničáři a v nepřehledné situaci otevřeli vagóny. Během krátké doby přinesli místní občané vězňům jídlo a asi 200 vězňů toho využilo k útěku. Po skončení náletu zorganizovali SS stíhání: poblíž Sloučína dopadli 7 vězňů, které na místě zastřelili. Další 4 pak v katastru obce Katovic. Zbytek se za pomoci českých občanů zachránil. Transport se zdržel ve stanici ještě 3 dny, než připojili novou lokomotivu a po celou dobu místní občané přes pohrůžky doprovodných stráží vězňům všestranně pomáhali…

Vzpomínky Simony Avisové, sovětské občanky, z dubna 1945:

„Lidé nás zdravili česky a byli ochotni nám pomoci, měli slzy v očích, když nás viděli. Později jsem se dověděla, že jsme byli v Kralupech. Obyvatelé nám přinášeli koše brambor, chleba, salámu, cukru a jiných potravin a prokazovali solidaritu, kde mohli. Stráže SS nemohly zvládnout lavinu lidí, která se valila z městu k nádraží. Uvědomili jsme si nyní, že jsme v Čechách. Také v Roztokách nás obyvatelstvo zahrnulo sympatiemi a prokázalo nám pomoc. Z Prahy přišli pomocníci, odvezli naše nemocné do nemocnic a pohřbili mrtvé. Vlak nemohl jet dále, protože koleje prý byly vytrhány. Na noc jsme byli rozděleni do jednotlivých rodin, mne si nikdo nechtěl vzít, protože jsem vypadala, jako bych měla každou chvíli zemřít. Nakonec se nabídl Karel Toman, že mne vezme do rodiny. Příštího dne prohledávali SS domy a tak jsem musela uprchnout. Jeden soudruh odvedl mne a ještě několik děvčat k partyzánům do brdských lesů.“…

Z díla:  Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945 ( Výňatky z knihy  Františka Nedbalka, editor Václav Kural, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005)