Po městě chodily tlupy ordnerů v bílých punčochách, napadaly naše občany
Po městě chodily tlupy ordnerů v bílých punčochách, napadaly naše občany
Byli jsme dva kluci v rodině železničáře, já měl třináct roků, bratr o tři méně a bydleli jsme v Lomu u Mostu. S německými sousedy jsme žili v dobré pohodě a s jejich dětmi se běžně stýkali. S některými dokonce kamarádili, třebaže jsme s nimi nechodili do školy; Němci totiž měli vlastní školu. Když se schylovalo k roku 1938, němečtí chlapci se od nás začali odtahovat a vznikaly mezi námi rozbroje. Tomu jsme nerozuměli a ani jsme to nebrali vážně. Brzy se však jejich postoj změnil v úplné nepřátelství. Němečtí kluci nás provokovali nadávkami a začali na nás házet kamení. Protože jsem měl školu v Horním Lomu, nemohl jsem chodit přes náměstí, a proto jsem raději obcházel po polích. Chodil jsem také do Sokola, kde nás cvičil bratr Hlas, v civilu horník, později skončil v německém koncentráku. Poučoval nás o Henleinovi a jeho záměrech a nabádal nás, abychom se nebáli, ale s Němci se neprali, aby neměli důvod si stěžovat. Nebylo to však moc platné, agresivita Němců se stupňovala, po městě chodily tlupy ordnerů v bílých punčochách, napadaly naše občany, židovským obchodníkům pomalovaly výkladní skříně hákovými kříži. Řádění henleinovců ukončil až příchod naší armády. To však netrvalo dlouho.
Jednoho dne přišel otec ze služby s tím, že musíme rychle odejít, protože naše kraje obsadí sousední Německo. Pamatuji se, že jsme všechno nechali ve svých domovech, každý měl jen to nejpotřebnější – pouze to, co jsme unesli. Šlo nás tisíce, dospělí lidé plakali. Po strastiplné pěší túře se nám podařilo dostat se do přeplněného vlaku, který nás odvážel do vnitrozemí. Jeli jsme dlouho, já s ranečkem na zádech, několikrát přestupovali, až jsme dorazili do Pacova, do domovské obce, kde se otec narodil. Tam se nás ujali cizí lidé a já znovu začal chodit do školy. Po dvou měsících jsme se přemístili do Modřan u Prahy, a to už natrvalo. Tam nás zastihla okupace zbytku republiky a začala pro nás druhá světová válka. Takové jsou vzpomínky z mého dětství na sudetské Němce, které ani za víc než půl století nemohou vymizet.
Jiří Zábranský, tehdy Lom u Mostu
