PhDr. Pavel Macháček k Česko–německé deklaraci
PhDr. Pavel Macháček k Česko–německé deklaraci
tajemník KRUHU občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí
Od zveřejnění textu česko–německé deklarace už uplynul rok. Časový odstup do jejího podepsání a ratifikování už pak byl nevýznamným, protože se v ní nezměnilo ani slovo. Vždyť to tak přikazoval pečlivě zpracovaný scénář. Navržené znění bylo přes velký odpor naši veřejnosti a přes vznesené odborně fundované důkazy přijato a proto jej dnes máme všichni respektovat. Vzít něco na vědomí je ovšem pouze jedna stránka skutečnosti. Původní pochyby o deklaraci existují dál a proto je každý konfrontuje s nastupující realizační fázi.
Deklarace však nevznikla ve vzduchoprázdnu. Předcházelo jí, že Německo prohrálo válku. Jedním z důsledků byl odsun německých menšin. Způsob, jak Německo vedlo svou teroristickou válku byl příšerný a následky po něm zůstaly po celém světě i v myšlení lidi. I když Spojenci hodnotIli odsun českých Němců jako velmI humánní. válkou byl poznamenán a pro jeho účastníky to určitě nebyla procházka růžovým sadem. Jestliže se líčení tehdejších dějů zveličí pro zvýšeni účinnosti ve studené válce. může se dojít až k tomu, že vlastně II. světová válka byla malou epizodou při strašlivém odsunu českých Němců. Z tohoto pohledu formuloval sudetoněmecký Landsmannschaft (SL) ve svých stanovách a v programu tzv. "20 bodů“ naprosto nepřijatelné požadavky jejichž soubor vhodně nazvala Antje Vollmerová "sudetoněmecká ideologie". A SL začal svůj propagandistický útok proti nám. Lidé však mohou trvale žit pouze v klidu.
Co se stalo, nemůže se odestát. V ČR už nikdy nebude žít 3 1/2 milionů Němců. Ti z Německa sem už nechtějí. Ledaže by SL uspořádal organizovaný odsun tentokrát k nám! Proto je nezbytné, aby nám SL přestal vyhrožovat. Proto je nutno udělat za minulosti tlustou čáru a dívat se do klidné budoucnosti. Proto přišel ministr Zieleniec s návrhem na deklaraci. Výsledek je však zcela opačný: Text deklarace rozbouřil hladinu. A chyby v deklaraci mohou klid jen těžko přinést.
SL však nyní deklaraci odmítá proto, že mu bonnská i mnichovská vláda naslibovaly splněni všech jejich požadavků a nesplnila nic. Prý se SL ani text nekonzultovali. To však není pravda. Bernd Posselt přiznal o vývoji textu deklarace pravidelné porady své a Franze Neubauera s pány Edmundem Stoibrem a Theo Weigelem v intervievu pro Střední Evropu (č.2/97). Porovnáme–li požadavky sudetoněmecké ideologie s textem deklarace, objevíme jich v něm velkou část. Křik SL proti deklaraci dnes zaznívá zřejmě proto, že v ní chtěl mít všechny své požadavky, což se přece jen nedalo uskutečnit. Bernd Posselt uvádí i další důvody proti deklaraci:
– některé formulace jsou historicky i morálně velmi jednostranné,
– deklarace je papír, který svádí k domnění, že něco vyřešil,
– deklarace není zavazující směrem do budoucnosti.
Ve vztazích mezi českým a německým státem dnes je nejproblematičtější skutečnost, že vláda SRN oficiálně podporuje politicky, morálně I hmotně SL a uplatňuje jeho v podstatě revanšistické požadavky v mezinárodních vztazích. Tím znemožňuje, aby měly standardní charakter, odpovídající sjednocující se Evropě.
Zdá se být zřejmé, že je SL podporovaný vládou proto, že představuje vzhledem k volbám určitou část vnitropolitického spektra SRN. Současně to může být chápáno jako vhodný nátlakový prvek proti malému sousednímu státu. Jinak by přece nemohly být teze „sudetoněmecké ideologie" protlačeny do mezinárodního dokumentu, jako je tato deklarace. Kéž by skončil tento rys současných vztahů mezi našimi stály!
Vraťme se však raději na půdu SL, kde všechno to mezinárodní zlo začíná. Sám jednatel „Společnosti Adalberta Stiftera“, Peter Becher ,charakterizuje poslední dvě fáze vývoje SL jako "ideologickou" (1970–90) a "anachronickou" (od r. 1990) – Die Brücke XII. 1996. A o funkcionářích SL píše, že "jim uniká, že lpění na dnes již překonané politice je odsouvá do říše zkamenělin“. Škoda, že je vláda v Bonnu bohužel stále podporuje.
Jak rád bych věřil názoru Otty Filipa že skutečně došlo v Bonnu k politickému „zemětřesení“, které autor dedukuje v LISTECH č.5/97: "Způsob, kterým kancléř Kohl už v r. 1991 přehrál sudetoněmeckou otázku", z Bonnu do Mnichova. tedy bavorské vládě, byl jedním z jeho mistrovských vnitropolitických tahů. To zní pro české uši překrásně. Škoda, že si pak české oči přečtou bonnský text deklarace a vidí naprostý opak. Požadavky SN tam přece zařazoval pan Kohl, ne pan Stoiber!
A ještě jedna skutečnost je zarážející!. Ota Filip je jedním z mnoha, který charakterizuje SL jako krajní revanšistickou organizaci a proti ni staví jako "hodné Němce" organizace "Ackermann Gemeinde", "Seliger Gemeinde" a "Adalbert Stifter Verein". Jenže první dvě z těchto organizací jsou členy Sudetoněmecké rady! Všichni její členové musí být podle jej ústavy členy SL, tedy ostře protičeské organizace, v jejichž stanovách i v programu, nazvaném "20 bodů", jsou soustředěny všechny pro nás naprosto nepřijatelné požadavky "sudetoněmecké ideologie"! I tyto dvě "hodné" organizace SN mají tedy stejný ideový a organizační základ jako "zlý" SL. Dokud se od něj nedistancují, zůstávají spoluúčastníky protičeské, ba dá se obrazně říci "henleinovské" politiky! Nicméně i do té doby velice vítám jejich „vlídnější tvář"!
Sudetoněmecká rada v sobě ukrývá i další podivuhodnosti, které široká veřejnost nezná, ač by měla. Rada má 30 členů ve 3 kuriích: 1. je kurie SL – 10 členů volí jeho vrcholné orgány, 2. kurie – po 5 členech volí předsednictva frakci v Bundestagu za SPD a za CDU–CSU. 3. kurii volí po 5 členech první dvě kurie. To znamená, že všechny hlavni politické strany SRN mají v SR polovinu členů, svým vlivem jistě mají v Radě majoritu a Rada musí nepochybně jednat podle toho, jak si budou přát. politické strany.
Kladu si otázku: když je politika Sudetoněmecké rady i dnes ještě stále tak ostře revanšisticky protičeská, jaký podíl na tom mají tři hlavní politické strany v Bundestagu? Kdo vkládal revanšistické požadavky „sudetoněmecké ideologie" do textu deklarace? Byl to člen vládnoucí politické strany nebo člen SL: Nebo byly tyto dvě funkce ztělesněny v jedné osobě?
K této věci však celkově: má cenu hledat. v zákulisí SR jednoho institucionálního iniciátora sudetoněmeckého revanšismu, když je závěrečný výsledek v praxi deklarace tak všestranně jednoznačný? Kdyby tento směr politické strany ve SR nechtěly, nemohl by existovat a do deklarace by se neprosadil. To vše ukazuje, že už je skutečně nejvyšší čas, aby vrcholná politická místa ve SRN odmítla přežité protičeské postoje z doby studené války a změnila v politické praxi na mezinárodním poli své zaměřeni. Těžko by se hledal mezinárodně přijatelný argument obhajující tuto konfrontační politiku. Tento obrat bohužel dosud nenastal v době přípravy textu a podpisu deklarace. Ta má proto diskriminační charakter a ve svých důsledcích je protičeská. Nemalou měrou se o to bohužel zasloužili i čeští představitelé.
Ještě štěstí, že deklarace nemá charakter mezinárodní smlouvy, ale je to pouhé politické prohlášeni dnešních vlád, které si tím padly do náruče. Škoda, že k tomu došlo. Ale přece jen je zde jedna naděje: platnost deklarace může skončit s funkčním obdobím těchto vlád. Kéž by k tomu došlo! Deklarace je stigmatizována revanšistickými názory SL, což se projevuje neblahými formulacemi jejího textu. Naštěstí však existují mezi našimi bývalými německými spoluobčany, dnes žijícími ve SRN i názory zcela protichůdné. Jejich nositelé nevyhledávají konfrontaci a naopak ostře odmítají „zastydlou" protičeskou ideologii SL a stejně upřímně jako my si přeji dobré přátelské vztahy mezi našimi občany i národy. Za všechny kladu jako příklad "Kruh přátel česko–německého porozumění" a vřele se přimlouvám, aby se z jeho názorového okruhu čerpaly podněty pro svou politiku bonnská i mnichovská vláda. Stane–li se to a politika SRN k ČR bude vycházet z těchto ideji, bude ten den patřit k nejšťastnějším v mém životě. Protože to bude správný krok k dobrým česko–německým sousedským vztahům, což je osobní cíl můj i našeho "Kruhu občanů, vyhnaných v r. 1938 z pohraničí".
