České národní listy

Petr Bezruč

- bard prvý, co promluvil

 Pod tímto názvem se  konaly v Opavě oslavy, věnované tomuto slavnému opavskému rodáku. Proběhly důstojně – s bohatým programem, do kterého byla zařazena literárně – vědecká konference, byly uvedeny díla umělců – inspirovaných Bezručovými verši, pokřtěno bylo nové vydání „Slezských písní“. Organizován byl i výstup na Lysou horu, do míst, kam básník často před světem utíkal. Slezské zemské muzeum připravilo krásnou výstavu, věnovanou nejenom Bezručovu dílu, ale i jeho osobnosti.

          Tento velký básník a člověk žil skromným, téměř samotářským životem – v ústraní, kde se chránil před poctami a pochvalnými oslavami. Chvíle klidu hledal ve svých milovaných slezských lesích, o kterých napsal:

Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy.

Smutek se na kmen a koruny věsí,

hledíte teskno a hledíte přísně,

jak moje myšlenky, jak moje písně

Ani on však nebyl ušetřen štěstí i žalu lidské lásky. Ve své básni „Jen jedenkrát“ přiznává:

 „...sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dveře svojí chaty...“

V jeho srdci, přeplněném bouří boje za spravedlnost, pro osudovou lidskou lásku asi místo nezbylo.

Je málo básníků, kteří svým slovem dovedou tak hluboce zasáhnout do lidských duší a vyburcovat je z šedi každodenního života. Petr Bezruč to uměl. Každý jeho verš byl úderem proti nespravedlnosti a vykořisťování chudého lidu.  Každé jeho slovo bylo výzvou k boji za tento lid, okrádaný cizáckým velkopanstvem o bohatství své rodné země – o černé zlato, uhlí. Jak trpce zní jeho verše:

„...chléb s uhlím si beru do práce,

                                                 z roboty jdu na robotu

                           a při Dunaji strmí paláce

                           z krve mé a mého potu.“

Bezručovy verše jsou strhující. Není divu, že jednu z nejkrásnějších básní o krutém osudu Maryčky Magdonové slezský rodák Leoš Janáček zvěčnil svou hudbou.

Petr Bezruč zanechal po sobě hlubokou stopu, kterou nikdo nemůže smazat. Nepodařilo se to Olomouckému kraji, který chtěl zbořit domek v Kostelci na Hané, kde Bezruč přebýval. Nepodařilo se to ani Radě jeho rodného města, která na jaře tohoto roku usilovala o odstaranění jeho jména z „Knihovny Petra Bezruče“, protože prý byl komunistickým básníkem. Zřejmě se ho zalekli. I náš – naštěstí jíž bývalý – ministr D. Herman se pokusil odstranit bystu tohoto nepohodlného rebela z národního muzea v Praze. U tohoto známého přívržence Sudetoněmeckého landsmanschaftu to vlastně ani neudivuje.

Bezruč je pohřben ve své milované „Bílé“ Opavě. Na jeho hrobě je umístěna socha sedící „děvuchy z hor“. Zamyšleně a teskně hledí do dáli. Snad přemýšlí o slovech nepokorného barda, jehož věčný pokoj hlídá:

„...kdo na moje místo...

...kdo místo mne na stráž,

...kdo zvedne můj štít?“

Bezruči Petře, Tvůj odkaz ochráníme. To slibujeme.

Ing. arch.Nina Žečeva – Uvírová