České národní listy

Pečlivé účtování českých hříchů

na sudetských Němcích

PhDr. Václav Kural, CSc

Jak jsem již uvedl, je nutné posuzovat tragický postoloprtský případ exekuce asi 800 Němců v rámci jeho širších souvislostí. Tedy také se zasazením do konfrontace s německou okupační politikou - a v jejím rámci i s politikou sudetoněmeckého Henleinova hnutí vůči Čechům. Jeho vedoucí složka, Sudetoněmecká strana (SdP) získala do svých řad po "anšlusu" Rakouska (březen 1938) 1 200 000 členů - což při celkovém počtu sudetských Němců (asi ­3 500 000 Němců) znamenalo, že jejím členem byl téměř každý třetí (rozpočítejme na rodiny!). Podle výsledků voleb připadla tedy SdP mezi sudetskými Němci impozantní většina, takže politiku sudetoněmecké "volksgruppe" (jak se sama nazvala) určovala v intencích Berlína právě ona a ne obdivuhodná a statečná menšina antifašistů tvořená sudetoněmeckými sociálními demokraty, komunisty, části křesťanů a liberálních intelektuálů a stojící věrně na pozicích obrany demokracie a československého státu.

Proto je nutno při posuzování postoje, činů i výčinů české strany po "Mnichovu", za okupace i po porážce Hitlerova Německa vzít do zorného pole historie nejen německo-nacistickou politiku vůbec, ale i sudetoněmeckou politiku vůči Čechům zvláště. Ta první, obecná je známá a aspoň ve zkratce ji připomíná i T. Staněk v rámci jistého omluvného připomínání v závěru své knihy. V této druhé části mé polemiky jde tedy o rekonstrukci "české" politiky SdP co do jejích „strategických cílů vůči Čechovi".

  Na jejím začátku jde o programové cíle tak říkajíc "původní SHF/SdP“ v období, kdy byla vedena lidmi z Kameradschaftsbundt a řídila se převážně idejemi spannismu, tj. učení vídeňského sociologa O. Spanna o "pravém" či "skutečném" německém státě, jako univerzálním evropském hegemonovi. Toto období nelze klasifikovat ani jen z prvopočátečních Henleinových glos o sympatiích k nacionálnímu socialismu, ale ani jen podle pozdějších Henleinových výkladů (memorandum pro Hitlera z listopadu 1937 a pozdější řeč ve Vídni) - tedy jen jako období tzv. "tarnung" (klamání), kdy SdP musela, jak se říká, "klamat tělem", aby skryla cíle skutečné a zachránila se tak pro činnost v československém demokratickém pro prostředí. Programem spannovského vedení tehdy patrně bylo ani ne tak přímé zničení ČSR, jako její vtažení pod plnou dominanci uvedeného německého státu (Der Wahre Staat), Spannem koncipovaného po vzoru ze středověku známé univerzální Německé říše. Ta měla být vládcem střední Evropy a její malí sousedé jí měli být podřízeni podle jakéhosi inovovaného poměru vazala k lennímu pánovi. Toho mělo být v případě ČSR (podle výkladu hlavního ideologa SdP Waltera Branda) dosaženo její vnitřní politickou destabilizací, při níž měla podstatnou roli sehrát rozsáhlá autonomie sudetských Němců. Ta by v republice rozmělněním ústřední moci vytvořila jakýsi ČSR destabilizující  "stát ve státě", založený nejen na německých nacionálních prioritách, ale i na antidemokratickém, autoritativním či přímo totalitním řádu. (Povinný národní katastr, vůdcovský princip s výsostným postavením "sprechera" - mluvčího - stavovské zřízení s "vedoucí rolí" tzv. stavu moudrých atp.) To vše a samozřejmě ekonomická závislost na Říši, jakož i podřízení se její zahraniční politice – jsou asi co nejstručněji vyjádřené základní cílové představy SHF/SdP v jejím počátečním spannovském období. Ty se v určité modifikaci ještě objevují na tajené konferenci v Hellbrunnu u Salzburgu 16.-19. března 1936, na níž se nárokováním aktivního podílu německých menšin plédovalo pro "ne čistě etatické řešení" středoevropského uspořádání, aspoň poněkud omezujícího absolutní režii Hitlerovy říše – již se už spannovci dílem obdivovali, ale které se přece jen svým způsobem také obávali.

   Do této orientace vpadá v roce 1936 jednak vnitřní krize SdP, jíž nevyšel tah na proniknutí do československé vlády, jednak v Hitlerově Německu pokles vlivu a posléze i pád německých tzv. tradicionalistů, upřednostňujících vybudování pevných pozic německých menšin v sousedních státech jako nejlepší službu říšskému „Mutterlandu“. Do hájemství „volkstumspolitik“ ( tj. politiky s německými menšinami mimo Říši) razantně proniká NSDAP a zejména pak Volksdeutsche Mittelstelle – odnož Himmlerových SS, které v Heydrichově režii zahajují ostrý útok proti spannismu – prý v něčem ještě horšímu nebezpečí pro nacionálně socialistickou  Volksgemeinschaft než samotné židovství (!)

  Do této situace, v níž i nacismu věrné skupiny v ČSR (Bereitschaft, Aufbruch a odborářská složka lidové báze SdP) pod Kasperovým vedením zahajují ostrý atak na spannismus, přichází i tzv. „memorandum Hergel“, k němuž čeští historikové (zásluhou S. Bimanna, R. Říhové i díky výňatkům otištěným v jednom velkém mnichovském sborníků dokumentů) získali přístup teprve nedávno a jež jeho autor zaslal 4. března 1937 přímo A. Hitlerovi. Ač se liberecký advokát Hergel v mládí zúčastnil spolu s W. Heinrichem založení „Pracovní skupiny společenských věd“ – předchůdkyně spannistického „Kameradschaftsbundu“, vyvinul se v názorech na řešení „české otázky“ velmi radikalisticky; lze říci, že zde citované jeho názory už představují v rámci německé „völkisch“ politiky směr od spannismu se lišící a proti němu bojující – směr nacistický.

Dokladem toho jsou tyto „Herglovy“ teze:

a) Velkoněmecko-české řešení  stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím.

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť  „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví" ... Kromě toho potřebuje německý ná­rod životní prostor a proto se "nesmí vzdát ani metru tohoto prosto­ru ze všeho nejméně v srdci Německa..." Přitom: "Žádné zaslepení: je to boj na život a na smrt. ... V konečném důsledku nejde o nic ji­ného, než kdo zde zůstane, Čech či Němec." Proto z titulu práva vyš­ší hodnoty německého národa ... musí být pokračováno v tom, co na­ši otcové započali a předčasně přerušili... "Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je,... aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země."

c) Tuto zemi "si přejeme jako německou půdu, proto i konec exi­stence české národnosti na této půdě. ... germanizace půdy může na­stat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,... k če­muž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)"

d) Ponechme stranou fantasmagorické Herglovo ujišťování, že Něm­ci nejsou schopni žádného masakru, zatímco "husitští Češi" ano a po­nechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze, "čes­ké otázky", tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést da­nou válku jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však "jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého". "Memorandum Hergl" posléze vyhlašuje, že čas k řešení nastává.

   Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že po­stupně prosazovaly a prosadí právě takovéto řešení "české otázky" do strategie SdP.

První takové a nemalé prvky toho lze spatřovat už v obsahu Hen­leinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s "memo­randem Hergl" představuje již teze, že "srozumění mezi Němci a Če­chy je v Československu prakticky nemožné". Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné "jen Říší" a že proto bude politika SdP uvedena do souladu "s politikou říše a jejími faktory". K tomu se jak­si stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existovat v československém demokratickém systému, navenek jakoby požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní už jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru (což je vlastně jakoby třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomě nebo nevědomě).

Zde je třeba poněkud odbočit, a to směrem k Hitlerovi. Už fakt, že se k němu Henlein obrátil jako k nevyšší instanci, je opět dalším bodem příklonu k nacistické verzi „völkisch“ koncepce. Jde však i o víc – o to, zda a jak „Vůdce“ připustí sudetoněmeckou iniciativu. Hitler samozřejmě mínil Československo zničit. To je dobře známo, a tak není třeba nosit sovy do Athén. Ve své původní verzi to však – jak víme z Hossbachova protokolu o poradě říšských špiček 5. listopadu 1937 – mínil učinit prostým válečným zásahem své branné moci, aniž by se o podílu sudetských Němců nějak zmiňoval.  Henleinovu o čtrnáct dní mladší nabídku zprvu jakoby neznal anebo přehlížel a tak teprve 287. března 1938 Henleinovi při berlínské audienci sdělil, že ji vítá, že Říše československý ořech rozlouskne, jakmile stráví Rakousko“, a že do té doby musí SdP ČSR rozkládat stupňováním nepřijatelných požadavků, přičemž Henlein bude do tré doby Hitlerovým „místodržícím“. To vše „Vůdce“ jistě vymyslel ne proto, že by se řídil pojetím nějakého Hergla, ale tak či tak je faktem, že se do strategie a taktiky SdP takto dostal další bod, shodný s koncepcí libereckého právníka: válka proti „Čechovi“ jako rozhodující předpoklad východiště a prostředek k řešení české otázky. U Hitlera ovšem i jako nástroj k otevření dveří k jeho velké, časem světové válce.

Hitler začal své úmysly uskutečňovat rychle. Na zmíněné poradě z 5. listopadu 1937 sice prohlašoval jako svou hlavní variantu začátek války až zhruba na polovinu čtyřicátých let (jednak s ohledem na dobu potřebnou k dosažení plné bojové pohotovosti Německa, jednak asi také proto, aby uchlácholil starou generalitu wehrmachtu, která se spěchu s válkou obávala). Už na jaře 1938 však hodlal prosadit variantu urychlenou – mj. i proto, aby se při nevalném zdraví ještě "ve formě" dožil konečného vítězství a Velkoněmecka v posta­vení světové velmoci. Proto když se mu počátkem května 1938 ne­podařilo vtáhnout do vytouženého italsko - francouzského konflik­tu Mussoliniho, začal se tím více ohlížet po sudetských Němcích jako po jakési "počinové náloži" k válečnému zničení ČSR.

Henleinova SdP tuto" vůdcovu" urychlenou politiku nejen akcep­tovala, ale byla ochotna její cíle co nejvíce podporovat a přiblížit. V rámci této studie nelze popisovat všechno, co v tomto směru děla­la; je to ostatně už dobře popsáno jinde. V ní jde o to, jakou taktiku teď volila pro rozhodující chvíle, a v souvislosti s tématem studie ta­ké o to, zda i v této fázi lze vystopovat nějaké - další - prvky nacis­tické verze německé "völkisch" politiky hlásané zde pojednávaným "Herglovým memorandem".

Domnívám se, že ano. Je to především již vzpomínaná orientace na válku, už prosazená, leč teď i znovu podporovaná (snad i proti údajné Henleinově obavě, že těžce postiženým válečným polem bu­dou právě sudetské oblasti). "Štábní úřad SdP" totiž ve své situační zprávě z 18. května 1938 přímo nastínil postup, jak se k válce dostat: Když pražská vláda přišla s národnostním statutem, který by změnil ČSR z tzv. národního státu na národnostní, jmenovaný úřad kontro­val takto: "Národnostní statut musí být sudetským němectvím od­mítnut, protože nám nemůže jít o mírové řešení sudetské otázky v rámci českého státu... Rozhodnutí padnou v časovém období do konce června 1938. Je možný jen následující průběh: "SdP dostane národnostní statut, odmítne ho, ...předloží svůj návrh na autonomii. Bude-li odmítnut, požádá Konrád Henlein o provedení plebiscitu. V okamžiku, kdy Konrád Henlein sudetský požadavek plebiscitu oznámí, vypuknou nepokoje. Ty mohou být zadrženy, jestliže vel­moci, na které bude Konrád Henlein apelovat, se ihned sjednotí a ohlá­sí svůj souhlas, nebo bude-li bezprostředně reagovat Říše" - což zjev­ně bylo synonymem pro její válečný zákrok.

Tuto válečnickou orientaci - vlastní už "Herglovi" - pak podtrhlo ještě tzv. Grundplannung O.A. - dokument, ač o něm stále ještě ne­ní úplně jasno, zda prošel schválením Henleinova štábního úřadu, který však v jeho organizačním oddělení - soudě podle jeho nálezu  mezi Henleinovými osobními spisy i podle již věcných souvislostí, zvláště právě se situační zprávou z 18. května – zjevně vznikl.

V Grundplanung O.A. (zřejmě Organisationsabteilung) totiž stojí: „Vůdce sudetských Němců vyčerpal všechny možnosti mírového řešení sudetoněmecké otázky. Už dávno předtím byla celému světu předložena otázka Československa jako nejakutnější nebezpečí pro skutečný a trvalý mír.

Vůdce Sudetoněmecké strany požádá ještě o provedení plebiscitu v sudetském Německu, co ž je poslední možnost mírového řešení otázky státní příslušnosti. Lze počítat s tím, že Češi tento požadavek odmítnou.

Pak bude nutno v dohodě s Vůdcem a říšským kancléřem usoudit, že již nastal okamžik, aby vůdce Sudetoněmecké strany podnikl rozhodující revoluční krok:

„Prohlásí nezávaznost zákonů československého státu a požádá o pomoc vlád evropských velmocí (včetně Německa), pokud podepsaly smlouvu ze St. Germain, anebo pouze Německé říše.

Lze počítat s tím, že Češi v krajním případě odpovědí na tento krok násilnými opatřeními. Tím spíše získá vůdce Sudetoněmecké strany veškerou svobodu jednání. Nutně tím vzniká pro Německou říši na základě národnostních svazků právo a povinnost zakročit v Československu.“

Souvislost  mezi „memorandem Hergel“ a Grundplanunug O.A. však netkví pouze v tomto rozhodnutí řešit česko-německý vztah válkou. Je širší: Jde i o způsob, jímž by  tato válka měla být vedena. Oba dokumenty se shodují, že by měla být vedena krutě – tak, jak to moderní vojenské prostředky umožňují. Jde však i o další styčné body. O opětné opakováni teze, že jde o celý komplex dnešního Československa (resp. o „sudetoněmecký prostor“), přičemž o jeho osudu na základě tisíciletých historických zkušeností rozhodne na základě svého práva Říše (resp. „Vůdce“), do níž musí být začleněny české země, přičemž Slovensko musí být ponecháno samostatné, leč k Říši pevně přimknuté. O slavnostní deklarování Prahy jako říšského, německého města. O ekonomické a kulturní zatlačování Čechů a konečně o další osud českého národa. Zde je určitý rozdíl. Zatímco „Hergl“ přímo a brutálně konstatuje, že si "přejeme [tuto] ze­mi jako německou a proto i konec české národnosti na této půdě", "Grundplanung O.A", ač míří stejným směrem, se zaměřuje nejdřív na zmíněné již ekonomické, kulturní a politické zatlačování Čechů v rámci pěti let po zrušení vojenské správy okupovaných českých ze­mí; přitom ovšem klade důraz na "zachování už jednou rozloženého stavu českého národa" - proto, aby se usnadnily další protičeské cí­lové kroky. Na rozdíl od "Hergla" však "konečné" řešení ještě přes­ně nedefinuje.

Ve "štábu sudetoněmeckého vůdce" sice ještě byly v této věci roz­dílné názory, jak to ukazují 4 varianty, předložené "štábem K. Hen­leina" z 18. září 1938 v memorandu "K řešení české otázky":

- vytvoření českého zbytkového státu bez omezení jeho výsost­ných práv;

- vytvoření "neutralizovaného" českého zbytkového státu;

- vytvoření českého státu se zvláštními závazky vůči Německé říši; 

- začlenění českého území do německé Říše.

   Z komentáře k těmto variantám však vyplývá, že první dvě vlast­ně nepřicházely v úvahu; určitá opatrná podpora naznačující autor­ství zbytku pozůstalých spanovců, je věnována třetí variantě. Dle jed­noznačných formulací v "Grundplanung O.A" (souznících s "Herglem") se však nejlepší známka dává variantě 4 - začlenění do Říše. Ta by totiž umožňovala "naprosté vyloučení možnosti, že by české území mohlo mít vůči Německu nepřátelskou funkci", zajiš­ťovala úplné ovládnutí hospodářství a dopravní soustavy tohoto úze­mí i možnost biologického řízení vývoje českého národa - což ovšem leccos naznačuje o českých katastrofálních perspektivách. Hitler ovšem 15. března 1939 věc sám rázně rozhodne v duchu cílů nacis­tického pojetí "völkisch" politiky, a to okupací zbývající části čes­kých zemí ke své Velkoněmecké Říši. Avšak ani tím a zřízením Pro­tektorátu Čechy a Morava nebyly ony konečné perspektivy Čechů jako národa dořešeny, Řešilo je memorandum z 28. srpna 1940, ­v němž nelze nezpozorovat reminiscence na Herglovo pojetí - a kte­ré vypracoval Frankův úřad Státního sekretáře pro Protektorát Če­chy a Morava pro "vůdce" A. Hitlera 28. srpna 1940.

   V něm sudetský Němec Frank hned úvodem píše o budoucím uspo­řádání česko-moravského prostoru. "Státně-politicky může být cílem jen: bezezbytkové začlenění do Velkoněmecké říše; národně - poli­ticky ("volkspolitisch") naplnění tohoto prostoru německými lidmi." To by mělo proběhnout tak rychle, jak jen možno. Teoreticky by nej­úplnějším řešením bylo totální vysídlení Čechů a osídlení Němci. (V tomto konstatování je tedy shoda s "völkisch" pojetím Herglo­vým dosti zjevná, a to v předkládaných variantách postupu. "Hergl": "jedním rázem nebo pozvolna, tedy vyhubením nebo vysídlením.")

   Určitý rozdíl mezi Frankem a "memorandem Hergl" (ať už ho Frank znal nebo ne), však spočívá v tom, že zatím co druhý au­tor zvažuje obě varianty, první pokládá "absolutní deklasování Če­chů" aspoň zatím za nejen neúčelné, ale i nemožné a místo globální­ho, rasově založeného pojetí "Askari" připouští "jen"(!) "individuelní deklasování jako metodu tzv. zvláštního zacházení ("Sonderbehand­lung", tj. poprava bez soudu, jen na základě policejního rozhodnutí).

Volbu této méně krvavé a dlouhodobější cesty Frank zdůvodňuje jednak nedostatkem prostoru, kam by Češi mohli být rychle vysídle­ni (pozoruhodné je, že to v jejich případě nenazývá vyhnáním! !), jednak nedostatkem rasových Němců, kteří by mohli zacelit tím vznik­lou mezeru. Podstatná pro Franka však byla zejména potřeba udržet nenarušenou ekonomickou výkonnost "českého prostoru" pro potře­by války i obava, aby kruté řešení české otázky neodradilo obyvatelstvo jihovýchodní Evropy a tím neohrozilo velkoprostorové cíle Říše.

I při jistém "změkčení" osudu Čechů však Frank závěrem znovu zdůrazňuje: "Mé stanovisko předpokládá úmysl prostor i lidi v Protektorátě germanizovat."

Frankovo pojetí schválil ihned Hitler; později ho ve svých obou pražských projevech (1941/1942) ještě rozvinul a do projektu Gene­ralplan Ost zasadil "vůdcem" pověřený zastupující říšský protektor a mocný šéf německé bezpečnostní policie R. Heydrich. Ve svém prohloubeném projektu totiž konstatoval návaznost na koncepci založenou Frankem jež, jak jsme viděli, zase navazuje v rámci zdrojů nacistické verze na Hergla - takže lze konstatovat, že Hitlerem schválená koncepce na likvidaci Čechů jako národa má i své autentické sudetoněmecké zdroje. Česká veřejnost svůj osud tušila i znala. Tu­šit ho dávalo systematické decimování české národní elity uzavře­ním českých vysokých škol (místo nichž mělo Čechům postačit jen malé, Němci spravované "Collegium Bohemicum"), poznat jí ho da­la Hitlerova otevřená výhrůžka přednesená Háchovi v den pohřbu R. Heydricha.

   Lze všechny zde uvedené skutečnosti, které nemohly mentalitu českého člověka neovlivnit, opomenout nebo jen letmo omluvně zmínit, místo aby byly vážně pojednány jako příčinná sou­vislost pečlivě naúčtovaných "excesů" - i brutálních aktů odvety za osud, který Čechům Německo a Němci včetně Němců sudetských připravili. Za osud, před nímž českou existenci zachránila porážka jeho strůjců?

Domnívám se, že nelze. Že příčinná souvislost do historikovy ana­lýzy patří - aniž by se jí měla zahlazovat zodpovědnost Čechů v pří­padech, kdy jejich odveta překročila míru spravedlivého vyrovnání a došla až ad absurdum. Bez toho nelze analýzu česko - sudetsko­německého rozchodu z Velkoněmecké říše i z ČSR seriozně provést; nahrazovat ji pouhým popisným účetnictvím - jakkoli i ono má v ní své přípravné, -leč toliko dílčí místo - nikam nevede.

Pozn. red. Výše uvedené skutečnosti nám měly sdělit naše sdělovací prostředky, pokud ovšem jsou ještě české, alespoň ve zkrácené podobě. Dále všichni máme právo se dozvědět další informace o německých obětech, např. zda šlo o aktivní nacisty, členy zločineckých organizacích, míře jejich provinění proti českému národu či konkrétnímu jedinci. Nikoliv pouze přebírat naprosto nedůvěryhodné informace z tzv. sudetoněmeckých pramenů o jejich zločinném ubití zvířeckými Čechy a dále je šířit.

Zřejmě  řada našich sdělovacích prostředků naprosto nekriticky přejímá sudetoněmecké verze o masových zločinech na německém obyvatelstvu. Je pravděpodobné, že je nezajímají nějaké příčinné souvislosti, historická pravda a objektivita vylíčení každého případu. Pak ovšem vzniká otázka, zda takováto média, jsou ještě naše, např. Česká televize, byť i v názvu slovo česká má.