Paní Haně…, Marek Řezanka
Paní Haně…
Marek Řezanka
Já její jméno spojeno mám v hlavě
s horami, které mnohý z vás již prošel
s příběhy, jež chce sojka převyprávět
s vesmírem, který tvoří Krkonoše
Se světem, v němž se podvod přísně trestá
a v němž se krádež nikdy nevyplácí
s upřímnou vírou bez potřeby gesta
v morálku, v právo jako sílu hnací
Opona padla, naposled se klaní
Potůček Sitka tleská bez přestání
městečko Šternberk podpis bude shánět
Upřímná Anče hájí bez váhání
kvítek, jenž právě zaleskl se v stráni
Tento můj sonet patří paní Haně…
I když má herec za sebou celou řadu rolí, stává se, že se vám pod kůži a do povědomí zaryje výrazně jediná. Takto mám paní Hanu Maciuchovou navždy spojenou s postavou Anče v Krkonošských pohádkách.
Tento večerníček byl jistými odsouzen jako „odporné ideologické dílo“, které popírá dnešní hodnoty.
Pro mě je to naopak výjimečně zdařilý počin, který zcela nenásilnou formou skutečné hodnoty – aspoň z mého hlediska, dětem předává.
Ukazuje, že podvodům, zvůli a agresi je třeba se postavit. Že majetek není vše – a že bohatým člověkem je třeba pohrdat, pokud se chová jako gauner, a jeho majetek je nabytý nečistě. Jenže toto se přesně desítky let někomu nehodí do krámu.
V době, kdy vystrkují růžky reminiscence na henleinovské časy – ano, mám na mysli nestoudné opakované výroky pana Posselta, není od věci pustit si pár dílů s panem Trautenberkem.
Anče zde symbolizuje humanitu, prostotu, lásku a naději. Přitom nejde o nic školometského. Vytvořila postavu mnohovrstevnou – a plnou života. Postavu, která nikdy nerezignuje a usiluje o spravedlnost.
Už jen za tuto roli patří Haně Maciuchové můj dík. A rovněž přiložený sonet.