Pangermánský plán (Le Plan Pangermanique)
Pangermánský plán (Le Plan Pangermanique)
Eur. Ing. Dr. Bohumil Kobliha
Zdenek Mastník býval redaktorem české sekce BBC. Vedle toho se zabýval bohemistikou. Shromažďoval a distribuoval písemnosti naší země se týkající vlastní firmou Interpress Ltd. v Londýně. Byl výraznou, svéráznou a všestranně zajímavou postavou čs. exilu vůbec.
Jednou dávno mi při přátelském posezení dal do ruky dvojsložku se slovy: " Vy to jistě budete moci jednou použít. "
Dárek byl autentický dokument/originál, mapka o německých imperialistických plánech pro Evropu, jak se během první světové války jevily a na co naši národní vůdcové Spojence výrazně upozorňovali. Dokument vydali v Paříži (18, Rue Bonaparte) za Českou národní radu (Conseil National de pays Tchéques) pravděpodobně někdy v roce 1917 (dokument není datován). Podepsáni jsou jako zástupci Rady T.G.Masaryk, Milan Štefanik, J.Dürich a E.Beneš. Protože osobnost J.Düricha byla pozdějším vývojem "zasunuta", připomeňme, že on byl skutečným zahraničním vyslancem domácího českého národního odboje (Karel Kramář a spol.) proti Rakousku.
Dokument ve své grafické části podtrhuje a ve francouzštině dokládá jaké plány Německa skutečně byly. Mapka je nazvána "Le Plan Pangermanique". Naprosto jasně a jednoznačně ukazuje, kam až rozpínavé plány Německa za císaře Viléma II. (Keiser Wilhelm II.) sahaly. Je až překvapující, jak ve svém snu o světovládě Němci zamýšleli podle vzoru starých Římanů propojit jimi zahrnované/podřízené země komunikacemi přes Balkán, přes Otomanskou říši až do Bassory (dnešní Basry, pánve tekutého zlata - nafty). Už tehdy se totiž jevilo, že nafta bude pro budoucí dobývání světa a vládu nad ostatními nepostradatelná.
Pochopitelně, tento plán tak názorně prezentovaný museli tehdejší spojenci vzít na vědomí a rádi podpořili Čechy a pak Čechoslováky v jejich snahách o samostatnost, a jak byly předloženy a zvýrazněny v plánu Anti-germánském (viz mapka Le Plan Antigermanique). V mapkách, které na svojí dobu byly moderně v barevném provedení, je naprosto jasně vymezen plán spojení Slovanů, s českou výraznou posicí ve středu Evropy - vyznačeno červeně. Zajímavé je grafické propojení koridorem přes jižní Slovensko s Jugoslávií, tedy pro nás s přístupem k moři. Naši politici věděli, co potřebujeme.
Plány Anti-germánské se uskutečnily pro nás i Evropu bohužel jen částečně, jak víme.
Oproti tomu rozpínavé Německo uražené porážkou v první světové válce, kterou si dle nich samozřejmě jako říše nadlidí nezasloužilo, si chtělo neúspěch vynahradit vítězstvím v druhé světové válce.
I když plán svého dobývání světa obrátila Hitlerova Třetí říše severněji, bylo evidentní, že místo ke zdrojům nafty v Basře německá válečná moc zaútočila přes Ukrajinu a směrem k enormním zdrojům nafty u Baku v Kaspickém moři. Rumunská nafta pro začátek německé expanze samozřejmě stačila, ale před nimi byl opět sen nešťastné světovlády, proto ten důležitý nápor "Drang nach Osten". Výborní nacističtí stratégové věděli, že na válku proti celému světu by rumunská naftová pole (plus těch pár barelů slovenské) nestačila.
Pošetilá idea "Německo, Německo nade všecko..." je popoháněla a sny o jejich vlastní výjimečnosti z nich dělaly nadlidi nadřazené všem. Oni byli vyvoleni jako "kulturtrégři" přinést "nevzdělaným" Slovanům pokrok a pangermánskou kulturu. Němce i jejich milovaného a obdivovaného Vůdce Hitlera inspiroval duch pragermánské Walhally (místa padlých hrdinů), a chránila "prozřetelnost". Ale přesto a zase to našim čilým sousedům nevyšlo.
Hladoví, nemytí sovětští vojáci, umazaní volžským blátem zastavili skvělou nablýskanou německou mašinérii Wehrmacht, s pomocí děda Mráze ve "stalinských kleštích" u Stalingradu. A dál ani krok.
Polní maršál von Paulus (maně jeho nadšení připomíná "neporazítelného" US čtyřhvězdičkového gen. Petraeuse v Afganistanu, dojde jim tam také benzín?) to 31. ledna 1943 vzdal, a pak už se začalo Německo nade všecko bořit a řítit. Porážka jejich světovládných plánů za druhé světové války nemohla být výraznější.
Jak ale nemůže být ani jinak, dle skalních Germánů (a u nás pohrobků Henleina) Německo by si zasloužilo vládnout všem. A tak se pomaloučku, potichoučku vracejí k původnímu Pangermánskému plánu, začátku snů světovládných.
K tomu se jim za podpory těch, kteří si nic nepamatují a nic neznají, podařilo rozbít Jugoslávii, a jen tak mimochodem Československo. Svobodná Jugoslávie jako celek by jim vadila ve stavbě budoucích dálnic a naftovodů směrem k Perskému zálivu. A spojení Slovanů se musí snažit zabránit.
Jak jsme si povšimli, dle plánu Pangermánského (viz mapka), s říší Otomanskou (dnes s Tureckem) se Němci vždy dobře dohodli. Dnes mají přece usídlených na šest milionů Turků ve vzájemném soužití v rámci budoucí velké Evropy pod Německým vůdcovstvím.
Slované vadí. Jako "nekulturní" národy je bude nutno dříve nebo později likvidovat. Že?
Nemůžeme nevidět, že za vším "celoevropským" je stále stín pangermánský. Cíl vnutit to své německé na úkor jiných. Ty pak obrat o všechno dobré jejich a o svéráznou národní identitu především.
Zde se musíme ohlédnout o více jak tisíc let zpět a připomenout si dřívější děje. Už moravský moudrý kníže Rastislav, který povolal Cyrila a Metoděje, musel trpět (a celá Morava s ním), za to, že se pokusil vypálit Němcům rybník. Nic nového pod sluncem...
Kdo chce, může si všimnout, že Němci bystře zachytili konstantinovský vítr z roku 325 AD (Nicea) a začali používat křesťanství jako ideologický nastroj své rozpínavosti a imperiální moci. Škoda jen, že se Rostislavovi nepodařilo spojit s Čechy a vládnout společně celé naší zemi.
Kníže Svatopluk pak sice říkal cosi o prutech, ale... ale to bychom jen vzdychali po věčných kdyby.
Dnes se slaví svátek sv. Václava jako Svátek státnosti, myslím že stejnou měrou, ne-Ii více, by si zasloužil být vzpomínán Rastislav. To by nám připomínalo skutečný stav věcí a nepřestávající zápas o to naše.
V zemích Koruny české jsme nikdy nemohli přestat mít problémy s německou expansí. Naše národy se musely vždy bránit plánům pangermánským. Ustavením EU se nic nezměnilo. Bylo jen zastřeno to, co bylo v historii zřejmé. Dosáhnout toho co nám patří a nenechat se věčně obírat o to naše není ovšem lehké a zdarma. Nikdy v historii nám nikdo nic nedaroval. Konečně, jako za všechno v životě se musí platit cílevědomým úsilím.
Musíme se opět bránit a razantně! To je duch naších dějin...
Londýn, 8.října 2010
