Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pamětníků ubývá, přepisovat dějiny je snazší 1

4. 4. 2023

Pamětníků ubývá, přepisovat dějiny je snazší 1

 

 

Profesor ústavného práva na UK  Václav Pavlíček řekl Právu:

 

* Vůči Česku zní v poslední době z některých německých kruhů stále častěji požadavek, aby hodnotilo válečné i poválečné události včetně odsunu "očima dneška", současným chápáním lidských práv, a nikoliv na základě historického principu příčin a následků. Přidává se i konkrétní okruh autorů některých médií působících u nás. Co soudíte o příčinách těchto tlaků?

 

Metoda spočívá v tom, že se neustále oživují údajné křivdy, jichž se Češi na Němcích dopustili, a nepřipomínají se zároveň předchozí nacistické zločiny ani prokázaná aktivní účast sudetských Němců na nich. Nemluví se pokud možno o Mnichovu, o hrůzách vyhánění českého obyvatelstva z pohraničí. Protektorát s jeho pronásledováním Čechů je vydáván pomalu za rajský ostrůvek uprostřed válečných událostí, deportace do koncentračních táborů a šestiletá okupace se vším, co ji provázelo, zůstávají jaksi stranou. Neříká se A, ale zato se hlasitě tvrdí B.

 

Je to zvláštní situace: třeba v Polsku by si tuto neslýchanou manipulaci kolem historických fakt nikdo nedovolil. Nikdo by si netroufl tam říkat Polákům, že jsou "málo připraveni na Evropu" proto, že odmítají přijmout pohled odsunutých Němců. Tam si nikdo seriózní nedovolí přepisovat účelově dějiny a "přebíjet" pochopitelnými ostře protiněmeckými poválečnými reakcemi a kroky Poláků vše, co v této zemi nacistické Německo před tím napáchalo. U nás to ale jde. Zlehčování nacistických zločinů je častou součástí útoků sudetoněmeckých struktur na Čechy. Žel, část českých publicistů i politiků jim v tom sekunduje z důvodů, o nichž stojí za to přemýšlet. Už proto, že málokdy následují nějaké reakce.

 

* Před časem v souvislosti s úřední vilou prezidenta Klause se některá česká média patřící německým majitelům pokusila vyvolat skandál kolem faktu, že dům je poválečný německý konfiskát po lahůdkáři Lippertovi. Nejdřív to prezentovala jako "státní ostudu", přičemž fakt, že majitelé vily byli mimo jiné členy NSDAP, zazněl až posléze, jakoby na okraj.

 

Ta kampaň byla dost příznačná. V pozadí je snaha neustále nějak zpochybňovat výsledky války, jež jsou přitom v západních státech, v Rusku i jinde ve světě brány jako zcela nezpochybnitelné. Ty snahy o různě zaobalené "zlidšťování" nacismu a jeho aktérů se projevují různým způsobem - například tím, že se vzpomene konfiskace vily v Praze, o majiteli se napíše vypreparovaný "lidský příběh", a nacistické stigma se v něm zamlčí nebo alespoň zrelativizuje. To je velmi nebezpečné. Upozorňoval jsem na tyto pokusy už na počátku 90. let s tím, že Československo je pouze prvním cílem v kampani.

 

* A potvrdilo se?

 

Dnes jsou v některých médiích v Německu a jinde napadáni už i Churchill i Roosevelt, a to za fakt, že stáli v čele boje svých zemí proti nacistickému Německu a rozhodli o odvetných úderech proti němu. Tedy proti zemi, jejíž občané se tehdy s jásotem hlásili k vedení totální války. Podobné pokusy lze zaznamenat i u nás. Jejich aktéři mají vliv nejen v tisku, ale i ve veřejnoprávní televizi a rozhlase. Pamětníků ubývá a přepisovat minulost je nyní snazší.

 

* Čas od času se objevují i pochyby o holocaustu.

 

Ten se zlehčuje tím, že se přirovnává k jiným zásahům proti lidským právům, a tím se vlastně zastírá podstata toho, co tvoří kořen nacismu, který měl v plánu některé rasy vyhubit a jiné zotročit. A pokud to stačil, tak to také uskutečňoval. To nemělo jinde obdobu. Nebezpečí ospravedlňování nacistických zločinů trvá. Je neslýchané, když předáci landsmanšaftu přirovnávají odsun Němců k deportacím židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů a dovolávají se krajanství s německými Židy. Útěky německých Židů před rozvášněnými henleinovci a nacisty do českého vnitrozemí po Mnichovu, zapalování synagog, teror vůči Židům a antifašistům včetně demokratických Němců, ale i zabíjení Čechů při útocích Freikorpsu vytěsnili tito předáci z historické paměti.

 

* Přitom rok 1989 naopak nabídl šanci k vnímání historie bez účelového zkreslování.

 

Mluvíme-li o česko-německých vztazích, pak po listopadu 1989 byla vstřícná nabídka Čechů hledět kupředu místo zpět pochopena nikoliv jako velkorysé gesto, jak byla míněna, ale jako přiznání viny, nebo spíš slabosti, jíž je třeba využít. A je nepochopitelné, že Sudetoněmecký landsmanšaft, který nadále trvá na svém jasně nepřátelském programu vůči české státnosti, který se dosud Česku neomluvil za prokázané rozbíječství odsunutých spáchané na tomto státu na Hitlerův podnět, může nerušeně působit přímo na českém území a proklamovat tu, že si tu založil svou kancelář, prezentovanou jako jisté "velvyslanectví". A demokratické a protifašistické organizace proti tomu bezvýsledně protestují.

 

* Mohou dělat více?

 

Připomínám, že landsmanšaft trvale vznáší nároky na český majetek a další práva. Působí i v rozporu s limity stanovenými mezinárodním právem, neboť Pakt o občanských a politických právech předpokládá možnost omezení sdružování tehdy, je-li to například v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku nebo ochrany práv a svobod jiných. Listina a mezinárodní dohody o lidských právech požadují, aby stát své občany proti takovému nebezpečí chránil. Již tyto protesty demokratických organizací by tedy měly být podnětem státním orgánům, aby konaly.

 

* Proti kanceláři, která se kryje zápisem v obchodním rejstříku?

 

Jestliže se tato organizace skrývá za firmu obchodního sdružení, společenskou nebezpečnost to podle mne spíše zvyšuje. Landsmanšaft má hlavní vinu na trvalém poškozování vzájemných vztahů mezi Čechy a Němci. A ti Češi, kteří s ním spolupracují, přispívají svými požadavky ke zhoršení vzájemných vztahů, ať se jejich organizace nebo petice jmenuje jakkoliv. Tato politika používá formy známé z roku 1938, včetně ovládnutí části českého tisku, aby působil v jejích službách.

 

* Tzv. sdružení česko-německé vzájemnosti vyzvalo nedávno české činitele, aby zrušili prezidentské dekrety, které údajně morálně poškozují české obyvatelstvo.

 

Stačí se podívat na jména pod peticí Smíření či peticí Cestou ke smíření. Když Poslanecká sněmovna odmítla zpochybňovat výsledky války a nový český prezident rozhodně hájí zájmy republiky, hledají oporu jinde. Současná německá vláda rovněž odmítá vznášet požadavky vůči ČR, a proto se tyto síly v SRN upínají k volbám a snaží se vyvolávat akce, jež by jim přinesly hlasy.

 

* Senát ČR se ke stanovisku Sněmovny nepřipojil.

 

Nepřijal ani opačnou rezoluci. Je zároveň fakt, že někteří senátoři včetně funkcionářů Senátu se podíleli a podílejí na prosudetoněmeckých aktivitách. Legitimita moci zastupitelského sboru je dána nikoliv jeho pravomocemi, ale důvěrou, kterou získal ve volbách a kterou si u občanů udržuje. Mnozí senátoři byli zvoleni počtem voličů příliš nepřevyšujícím 10 procent a Senát má trvale malou důvěru občanů. Proč asi? Volba podle většinového systému umožňuje, aby voliči takové senátory v příštích volbách odmítli místo toho, aby volby bojkotovali, jak většinou činí dosud.

 

* Různé petice se zmiňují o údajně neprávem zabaveném majetku po válce.

 

Ten byl zabaven na základě rozhodnutí spojeneckých mocností, které vedly vítěznou válku proti nacistickému Německu a jeho spojencům. Z rozhodnutí vycházela i ČSR, když přijala příslušné právní předpisy - dekrety a zákony. Závěry spojeneckých rozhodnutí z války a po ní jsou obsaženy v Chartě OSN i v dalších smlouvách. Mezinárodní právo se přirozeně mění a po válce ho tvořily vítězné mocnosti. Konstatovaly, že nacistické Německo cílevědomě připravovalo válku. ČSR se stala prvním cílem a obětí a jako rovnoprávný partner se účastnila boje proti Německu.

 

Výrazem výsledků války byla i Postupimská dohoda ze srpna 1945, která uložila orgánům v této dohodě uvedeným, aby připravily řadu aktů k dovršení porážky Německa a jeho spojenců. Jedním z těchto důsledků byla i Pařížská reparační smlouva, jejímiž signatáři byly západoevropské státy včetně ČSR. Mezi signatáři nebyl Sovětský svaz a Polsko, jejichž reparační nároky byly uspokojeny z toho podílu, který byl Postupimskou dohodou poskytnut SSSR.

Datum: 12.3.2004, autor: Jan Kovařík, zdroj: Právo, rubrika: Publicistika, strana: 15

Z internetových materiálů