České národní listy

Tato pamětní deska připomíná stránky otevřené třídní knihy. Je první částí památníku zavražděných srbských dětí ze základní školy v Šargovaci. Druhá část bude stát u nedaleké studny, kam vrazi naházeli jejich těla.

Necelých pět kilometrů od místa tragedie stojí již několik století františkánský klášter v Petrićevci. Tady padlo večer 6. února 1942 pod vedením katolického kněze a zároveň důstojníka fašistického ustašovského hnutí kapitána Tomislava Filipoviće, později známého velitele koncentračního tábora v Jasenovaci pod jménem Majstorović, rozhodnutí o "konečném řešení srbské otázky“ v prostoru Antingradu.

Banja Luka se pod novým jménem Antingrad měla stát budoucím hlavním městem Nezávislého chorvatského státu. Na „konečném řešení srbské otázky“ se vedle Filipoviće-Majstoroviće aktivně účastili dalších tři františkánští mniši z místního kláštera - Brekalo, Matković a Brkljanić. Tito čtyři katoličtí kněží v čele ustašovských oddílů provedli 7. února 1942 pogrom na vše pravoslavné a srbské v okolních vesnicích – v Dragočaji, Motike, Šargovaci a dalších.

Během jednoho dne zvlášť brutálním způsobem zavraždili 2 298 lidí včetně žen a dětí. Mezi nimi i děti ze základní školy v Šargovaci, jejichž jména jsou na pamětní desce. Při vraždění ustašovci nepoužívali střelné zbraně. Své oběti podřezávali nebo krumpáči a řemdichy umlátili a oběti nakonec rozčtvrtili.

Třídní chorvatské učitelce Dobrile Martinkovićové bylo nařízeno, aby do třídní knihy zapsala, že děti náhle zemřely na neznámou nemoc. Stará paní se později nervově zhroutila. Přesto tento příběh společně s Tihomirem Levajacem literárně zpracovala do formy dopisu papeži Janu Pavlu II., který 22. června 2003 navštívil Banja Luku a klášter v Petrićevci.1/

Odpověď na dopis a ani očekávaná omluva Svatého otce pravoslavným křesťanům se při jeho kázání toho dne ani později nekonala. Takových „sedmých únorů“ byly během II. světové války na území tehdejší Jugoslávie desítky.

Když jsem četl jména oněch nebohých dětí, vzpomněl jsem si na naše církevní restituce a uvědomil jsem si pokrytectví katolické církve. Možná, že někdo řekne: vždyť se to stalo dávno a ne u nás. Ale katolická církev je celosvětovou organizací a její minulost je její součástí, tady i té české.

Vždy, když bude římskokatolická církev mluvit o míru, lidských právech a kázat o odpouštění a pokání, dopadne to tak, že zločinci podobní Tomislavu Filipovićovi alias Majstorovićovi budou blahořečeni nebo prohlášeni za svaté. Jak se stalo i kaplanovi a nejvyššímu duchovnímu otci ustašovských fašistů arcibiskupu Aloisii Stepinacovi, kterého papež Jan Pavel II blahořečil!

Za sladkými slovy je pouze touha po majetku a po moci. Zde v Banja Luce je dán pouze malý příklad.

Velkou betonovou katedrálu, která stojí před dokončením nedaleko kláštera v Petrićevci, jistě nefinancovalo oněch pouhých pět tisíc katolíků ve skoro tři sta tisícové Banje Luce.

Naopak, pravoslavní křesťané v Dragočaji svépomocí a ze sbírek postavili kostelík zasvěcený sv. Jiří a věnovaný obětem ustašovského genocidního běsnění.

Proto ne církevním restitucím. Pro mne je kardinál Duka a jemu podobní součástí stejné organizace jako byl kaplan a válečný zločinec Tomislav Filipović - Majstorović.

František Postupa, 3. září 2012 Šargovac, převzato z Kosovoonline