Oživení paměti pro tzv. sudetské Němce
Oživení paměti pro tzv. sudetské Němce
Do Brna se 22.-25. května 2026 chystá na sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu /SL / mnoho potomků těch, jejichž předci v Brně v době okupace nacistickým Německem v letech 1939- 1945 žili. Z dobových dokumentů a fotografií je zřejmé, jak většina freneticky vítala Adolfa Hitlera v Brně, jak se chovali vůči českým lidem. A ještě nevymřeli všichni pamětníci a jejich potomci, kteří mohou podávat svědectví o tom, jak za přispění německých obyvatel Brna bylo s Čechy, Moraváky a Slezany krutě zacházeno. Ano, většina brněnských Němců neudělala nic proti pronásledování Židů, Romů,Moraváků, Slezanů, proti posílání do koncentračních táborů a na smrt. Mnoho brněnských Němců bojovalo aktivně na straně Německa, mnoho z nich se podílelo na nacistické správě Brna, mnoho z nich vykonávalo dozor ve fabrikách, kde naše občany terorizovali.
Můj otec, nuceně nasazený v jeskyni Výpustek u Brna vyprávěl, jak ve 12 hodinových šichtách, pod dozorem brněnských Němců, vyráběli součástky pro armádu, jak vysílením usínali a za případné zmetky byli posíláni do Kounicových kolejí. Zvláště noční směny se pro tyto lidi stávalo noční můrou jestli udrží tempo a sílu neusínat. A do Kounicových kolejí se na zabíjení českých vlastenců chodily dívat i německé ženy, kam si kupovaly vstupenky jak do divadla.
Ale těch svědectví je i v dobové literatuře zachováno mnoho. Jeden z nich , Dr.Emil Vítek v knize: „Mauthausen 1942, Dachau 1945“, popsal hned v r.1945 po osvobození tábora Dachau Američany, jak byla likvidována brněnská inteligence Masarykovy univerzity a dalších brněnských vysokých škol v koncentračních táborech nacistické Říše. Je to svědectví jednoho z mála přeživších, který tím chtěl zachovat vzpomínku na ty, kteří se nedožili osvobození. Kniha byla vydána už v r.1946 Klubem Kounicových kolejí a nakladatelstvím politických vězňů v Brně a schválena Svazem osvobozených politických vězňů v Praze. Vzpomínky mluví samy za sebe a komentáře netřeba. Uvádím jednu z kapitol tak, jak ji Dr.Emil Vítek napsal.
Tragedie brněnských vysokoškolských učitelů
„Zima na rok 1942 byla velmi tuhá. Kamarádi nedostatečně odění, často jen v dřevácích, bez rukavic a s nepokrytou hlavou, musili pracovat v sněhových vánicích, v ledovém větru a v mrazech až 25stupňových. Většinou omrzli a umírali bez pomoci v hromadách na blocích, poněvadž tehdy byli Češi vyloučeni z přeplněného revíru. S největšími obavami vzhlíželi jsme k bleděmodré únorové obloze, zda se nepokryje mraky, jež by zmírnily vražedné mrazy. Vždyť ještě několik dní, a pak vyženou z karantény na práce také nás a staneme se rovněž obětí hrozné smrti, jež kosila naše krajany z vedlejšího bloku před našimi zraky! Vždyť jsme byli ještě nedostatečněji oblečeni nežli ti nešťastníci venku, mnozí z nás byli i bosí, neboť nebylo dosti dřeváků, a pracovat prý budeme muset jít všichni. Docent meteorologie Hrudička se netajil obavami. 18.února jsme šli do práce na planýrku, jejíž obětí se stává většina brněnských vysokoškolských profesorů a mnoho brněnské inteligence. Zmořeni těžkou celodenní prací lopatou a krumpáčem bez minuty oddechu, pod nákladem písku a balvanů, střílením, bitím, bitím a zase bitím k smrti, hynou po krátkém pobytu v táboře naši nejlepší lidé na omrzliny, furunkulosy, flegmony, oedemické otoky z hladu a z podvýživy, na úplavici či jakýsi druh epidemických průjmů, na následky hrubého nakládání a po vyčerpáním nadlidskou námahou. Jeden přítel umírá po druhém. Profesor Rosický byl první obětí. Umírají profesoři Bayer a Bečka, podléhají dále profesoři Vážný, Křivý, oba Sahánkové, Vacek, doc. Hrudička, dr.Tomčík, dr. Skalák, Vrána, Vařílek, Cihlář, Obořil, Klíma. Prof. Tvrdého, letitého pána, hodili na planýrce jednoho rána za mrazu do vody. Byl velmi statečný, ale zánět plic a průjmy ho udolaly. Nemohu se rozepisovat o utrpení všech těchto mučedníků. Slovem se nedá vystihnout to vpravdě galejní prostředí a strašné okolnosti, za nichž umírali. Stejně tak nelze ani vypsat jejich statečnost. Z dřívějších obětí Mauthausenu připomínám Karla Hašlera a zemského přísedícího Drobného z Brna.
Z našeho únorového transportu udrželi se tehdy jen univ. profesoři Bušek, Podlaha a Tomášek, dr.Šilhan, dr.Havlík a dr.Habřina. Ostatní pomřeli. Část přátel, oddělená od naší skupiny jako „parašutistická akce“ v den příchodu do tábora byla dána do bunkru, tj. táborové věznice / např. red. Juštík a Měrka z Ostravy./ a byla, tuším 7. května, popravena s řadou brněnských kulturních pracovníků a universitních profesorů.“
Mnoho brněnských ulic nese dodnes jejich jména. Znají politici a organizátoři Meeting Brno vůbec po kterých ulicích se v Brně pohybují? Znají osudy těchto lidí?
Potomkům a s nimi spolčeným politikům a organizátorům Meetingu Brno, kteří do Brna pozvali sudetské Němce, aby si zde uspořádali svůj každoroční sjezd SL je třeba připomínat situaci, kterou jejich předci způsobili.
Nejlepším způsobem smíření, po jakém pokrytecky volají, je do Brna nejezdit a neoživovat tak jizvy, které způsobili našemu národu, který v nejhorší době zradili. My víme, že pokrytecky volají po jakémsi smíření řadu let, aniž by nastínily kolik roků k tomu potřebují. My víme, že hlavním smyslem všech těchto aktivit je zrušení tzv. Benešových dekretů, které jsou však součástí mezinárodního práva. Snaží se tak získat politickou reprezentaci České republiky, která by mezinárodní smlouvy porušila a jednostranně tyto dekrety zrušila. A požadují náhrady za zabraný majetek, aniž by se slovem zmínili, že nám Německo doposud nevyplatilo restituční náhrady za škody, které nám válkou způsobili.
Pokud do Brna přijedou, budou jim předloženy tyto účty.
Anna Štofanová
