České národní listy

Osvětim - poprava polských důstojníků

19. července 1943 postavili na apelplacu dva silné kůly a na ně připevnili dlouhou traversu. K traverse bylo navařeno dvanáct železných háků. Večer vyvedli z bunkru dvanáct vězňů, bývalých polských důstojníků. Tito chlapci opatřili si kdesi kořalku, zorganizovali si v nemocnici uspávači prášek, opili a uspali posta a utekli. Byli však dopadeni a nyní měli být oběšeni.

Vedli je celým lágrem. Každý měl ruce pevně svázány provazem za zády. Po obou stranách průvodu a za ním množství esesmanů s ručními kulomety. Hoši šli pevně jako vojáci, jejich vysoké boty shodně vyklepávaly do cesty ráz-dva-tři-čtyři. Všichni byli zeleně bledí, ale to zřejmě více způsobilo mučení v bunkru než nastávající smrt, neboť chlapci s úsměvem a pokývnutím zdravili své známé v zástupu, kteří museli nastoupit, aby viděli věšet dvanáct svých kamarádů.

Postavili je pod traversu. Jeden za druhým musel vystoupit na stoličku, dostal smyčku na krk a pak mu kopnutím stoličku podrazili. Dvanáctý, jejich vůdce, musel přihlížet popravě všech svých přátel, než sám byl popraven. Zemřeli chlapci statečně. Tak statečně, že my všichni měli jsme pocit, že smrt není zlá, je-li muž mužem a k smrti odhodlán.

Po popravě jsem viděl Miroslava Krušinu. Byl bledý jako stěna. Viděl popravu poprvé a nebylo mu dobře.

„Proč jsi tam chodil?“, ptal jsem se ho. „Jako ošetřovatel z nemocnice mohl jsi přece zůstat na bloku.“

„Nemohl jsem zůstat doma. Po letech mohl bych snad zapomenout, co dělali Němci. Teď nezapomenu do smrti.“

Z knihy Dr. Jiřího Beneše „V německém zajetí“, str. 150-151