Okénko do našich dějin 8

Přesídlení německého obyvatelstva z Československa

1. K některým představám přesídlení německého obyvatelstva ze zahraničí

Spojenci několikrát před skončením války jednali o přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.  K tomu to tématu se vyjádřil i Winston Churchill. „K možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Otázku, jak provést přesídlení Němců  z Polska, řešila i Armija Krajowa. Na toto téma jednali její představitelé s některými  spojeneckými státníky. Franklin Delano Roosevelt se v době rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu Janem Karskim, souhlasně vyjádřil k představě vedení podzemní Armiji Krajowej, že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému i trvale usídlenému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému. „dobrovolnému“ vystěhování. Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili“. (Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 190)

Předmětným problémem se zabývali i de Gaullovi Svobodní Francouzi. Ti přesně aplikovali polský, Armií Krajowou roku 1943 deklarovaný model.  Po vstupu do Alsaska postříleli na 8.000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců, ale i části za nacismu zkompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva  poté jednoduše konvertovala   zpět k francouzské identitě. (Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 194-195).

2. a) Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti,na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé dne 29. května 1947

Preambule k dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů o tom praví: „ O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali a nebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojít zaslouženého trestu bez průtahů, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene“.

... "Při tom nutno mít na paměti, že tento postup londýnské vlády a Státní rady nebyl nějakou speciální československou zvláštností. Podobně postupovaly emigrační vlády všech Němci okupovaných zemí: Poláci, Jihoslované, Řekové, Holanďané, Belgičané, Lucemburčané i Francouzové. Potřeba provést potrestání Němců, kteří byli odpovědni za spáchání násilností proti zájmům lidu v obsazených zemích, a provést očistu vlastních národů od jednotlivců, kteří se svým přisluhováním okupační moci nebo vyloženou zradou v době největší tísně sami z národních řad vyloučili, se cítila za války tedy obecně v táboře spojeneckých národů."

Naše československé stanovisko k stíhání válečných zločinců bylo velmi jasné, rozhodné a odhodlané, tedy nejen z důvodů vnitřních, nýbrž také z důvodů zahraničních, a to za války i po válce. Právě náš národ a náš stát měl mimořádný zájem politický na tom, aby válečná vina Německa byla po druhé světové válce zjištěna nejen politicky, nýbrž mezinárodně a trestně-právně. Proto československá emigrace za války věnovala takovou pozornost a vyvinula velké úsilí všude, kde mohla, aby k souzení válečných viníků Německa a souzení samotného rozpoutání války jako zločinu trestně stíhatelného mezinárodním právem trestním po této válce došlo. Jak víte, tato snaha došla svého uspokojivého splnění činností „Spojenecké komise pro stíhání válečných zločinů“ a svého vyvrcholení pak uskutečněním „Mezinárodního vojenského soudního tribunálu“ v Norimberku. Československá politika a českoslovenští právníci přispěli k provedení tohoto mezinárodního stíhání a trestání válečných vin značnou měrou a důsledně. A to byl, paní a pánové, též důvod, pro který bylo dáno stanovisko naší vlády i pro stíhání válečných provinění proti státu. Vedle našich vlastních důvodů vnitřních, vedle důvodů mravních a státoobčanských, naše stíhání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů bylo vlastně též splněním závazku mezinárodního, vyplývajícího pro nás jednak z londýnské deklarace Spojených národů ze dne 13. ledna 1942, jednak z moskevské deklarace ze dne 1. listopadu 1943 a konečně z dohody londýnské ze dne 8. srpna 1945...

V době okupace a druhé světové války došlo k tak těžkým a dříve nemyslitelným zločinům proti lidskosti a válečným zvyklostem, že již za války se státy Spojených národů manifestačním způsobem zavázaly, že po skončení vítězné války budou soudit válečné zločince jak před zvláštními mezinárodními tribunály, tak i před Národními soudy svých vlastních zemí...

Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů. K dočasnému trestu na svobodě bylo odsouzeno celkem 19.888 osob, kterým byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206.334 let, tedy každému z těchto odsouzených byl průměrně uložen trest v trvání přes 10 let. Téměř ve všech případech, v nichž došlo k uložení trestu na svobodě, bylo odsouzeným uloženo, že celý trest nebo značnou část trestu odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech...

Jelikož veškeré zlo, které postihlo republiku a národ a jež si vynutilo též mimořádné soudnictví, bylo v prvé řadě zaviněno zločinným útokem Německa a zločinnou zradou Němců tzv. československých, bylo předním a nejhlavnějším úkolem retribuce přísně a spravedlivě postihnout především všechny neslýchané zločiny, jichž se Němci na nás dopustili. Přehlížím-li nyní činnost mimořádných lidových soudů za celou dobu jejich působnosti, mohu prohlásit, že tento úkol byl splněn svědomitě a celkem v plném rozsahu. Všichni hlavní viníci z řad okupantů, kteří byli v naší moci nebo kteří nám byli spojenci vydáni, došli po vyšetření jejich činnosti přísného a spravedlivého trestu.

Poukazuji zde na odsouzení K.H. Franka, Kurta Daluega, prof. Pfitznera, Schwabeho, Judexa, Czerného a mnoho dalších osobností nacistického režimu. Vůdce sudetských Němců Konrád Henlein sám ušel stíhání tím, že spáchal sebevraždu. Řada poslanců Henleinových byla postavena před soud a potrestána. Většina všech bývalých poslanců SdP nemohla být námi stíhána, neboť mnozí z nich uprchli a někteří dokonce byli i odsunuti. Jiní za války padli nebo zemřeli.

Tragédie Lidic byla potrestána rozsudkem nad Wiesmannem a jeho společníky. Byly potrestány zločiny proti lidskosti, kterých se dopustil Jöckel v terezínské mučírně na našich uvězněných a týraných vězních, byly potrestány zločiny, kterých se dopustil Rahm a jeho druhové v terezínském ghettu, došel svého zaslouženého trestu nacistický šéf pankrácké věznice Soppa, bylo potrestáno povraždění našich četníků v Habersbirku u Chebu a mohl bych uvést mnoho a mnoho dalších případů ze všech krajů naší země, které však neměly tak obecný význam jako shora jmenované.

Při tom musím s povděkem zde také zdůraznit, že spravedlivé potrestání zejména mnoha těžkých nacistických zločinců bylo nám umožněno jedině tím, že z obsazeného Německa, kam mnozí ze strachu před spravedlivou odplatou uprchli, byli tito na podkladě Atlantické charty a Moskevské dohody všemi našimi spojenci jako váleční zločinci našim úřadům a soudům ochotně vydáni. Používám této příležitosti, abych jménem československé vlády i jménem svým poděkoval všem spojeneckým vládám za tuto ochotnou právní pomoc při stíhání válečných viníků proti Československé republice.

Mám za to, že i z hlediska historického a státoprávního splnily zúčastněné soudy svoji povinnost, neboť při zevrubném projednávání zažalovaných deliktů bylo nashromážděno mnoho cenného materiálu, který teprve budoucnost plně zhodnotí. Tak procesy proti K. H. Frankovi, Kurtu Daluegovi a sudetoněmeckým poslancům daly možnost znovu přehlédnout zločinnou činnost příslušníků naší bývalé německé menšiny vůči československému státu, a to již od počátku zahájení činnosti Henleinovy strany...

Bude tedy úkolem historiků, aby plně zhodnotili všechen shromážděný materiál u našich soudů a také ovšem materiál snesený u norimberského vojenského mezinárodního tribunálu, před kterým byly rovněž zevrubně na podkladě nalezených dokumentů – vzpomínám tu například jen nalezených plánů, jak zničit a vystěhovat z Čech a Moravy český národ – a význačných svědectví probírány otázky a problémy, které se nás nadmíru dotýkají, ať již šlo o útočné akce proti Československu nebo o vraždy a surové zacházení s civilním obyvatelstvem v obsazeném území, odvlékání civilního obyvatelstva na nucené práce, germanizaci, pronásledování z důvodů politických, rasových a náboženských. Jménem Československa přednesli žalobu v Norimberku žalobcové sovětského Ruska, při čemž jim byl oporou bohatý materiál předložený československou vládou. Též američtí žalobci předložili zmíněnému tribunálu velmi důležité dokumenty, které se týkají Československa.  

b)

- Ve 14.879 případech bylo upuštěno od dalšího stíhání ve smyslu § 34 c) tr.z., a to v souhlase s příslušnými okresními národními výbory, aby umožněn byl nezbytný odsun Němců a repatriace jiných státních příslušníků.

- Ve 31.793 případech došlo ku přerušení trestního řízení, poněvadž pachatel byl neznámého pobytu (většinou Němci uprchlí do Říše) nebo poněvadž pachatel zemřel.

Ve  14.879 případech bylo upuštěno od dalšího stíhání. Pachateli, pokud trestní sazba za spáchaný trestní čin, jehož se dopustil, činila méně než 10 let, bylo umožněno, aby šel se svou rodinou do odsunu. Československá republika v podstatě tak dala amnestii téměř 15 tisícům Němcům. O tomto  našem se téměř nebo vůbec nemluví. Proč? Má se promlčet tato skutečnost? Nikoliv, musíme o ní mluvit, přestože jsme se za nedočkali od omilostněných ani obyčejného poděkování.

Položme si otázku, kolika Čechům německá vraždící mašinérie poskytla Čechům něco podobného? Nevíme o tom. Zřejmě k tomu nedošlo.

Připravil Dr. O. Tuleškov