České národní listy

Odsun Němců z Československa II

Edvard Beneš

Od chvíle, kdy jsem viděl, že s Angličany k nějakému uspokojivému řešení otázky Mnichova patrně dojdeme, byl jsem o správnosti svého uváženého a rozhodnutého politického postupu ve věcech národnostních tím více přesvědčen. Zdálo se mi však, že o těchto otázkách musí být mezi námi naprostá jednota, a to: v naší emigraci české a slovenské v cizině, mezi námi a domovem, mezi námi a našimi Němci (pokud byli v emigraci zastoupeni, to znamená německými komunisty a sociálními demokraty, eventuelně i s ostatními). A umínil jsem si nikomu nic netajit, a přestože to byly velmi delikátní otázky diplomatické, otevřeně - zejména našim Němcům - vše předložit a pokusit se s nimi vše napřed dohodnout. "Fair play" byla i zde moje politická zásada.

V tom smyslu jsem začal svá jednání s německými sociálními demokraty, prakticky s poslancem W. Jakschem a jeho druhy.2) Stejně jsem mluvíval o této věci se skupinou německých komunistů (poslanec Karel Kreibich) a pak se skupinou Zinner - Lenk - Kirpalová.3) Jaksch mne navštívil po prvé v Putney už 3. srpna 1939, brzo po mém návratu ze Spojených států do Londýna. Vyprávěl mi o svých těžkých osobních osudech, obtížích a nesnázích, s nimiž se dostal s britskou pomocí z Československa a líčil mi situaci v Německu, v Rakousku a ovšem i mezi svými straníky v Čechách.

Vykládal, že jsou v Anglii v německé emigraci z Čech dva stejně silné tábory: 50 % pro Velkoněmecko, 50 % pro obnovení Československa se starými předmnichovskými hranicemi. Sociální demokraté z Říše i z Rakouska a jejich politické plány silně prý na naše Němce působí. Mezi Němci samými, a to z Říše i z Rakouska, je však podobný spor: jsou v nich dva tábory a oba počítají s brzkou válkou, při čemž jedni očekávají rychlou porážku Třetí říše a v nejlepším případě obnovení výmarského Německa, druzí však počítají s velikou velkoněmeckou revolucí (k nim náležejí zejména rakouští sociální demokraté) a ve shodě s tím plánují reorganizaci Evropy, tj. s uplatněním všech cílů velkoněmeckých.

V této atmosféře horkých hlav mají to prý naši Němci velmi těžké. Kdyby mohli jejich vůdcové předložit své emigraci aspoň nějaký český konstruktivní program o federalizaci Československa i se zvláštním územím pro sudetské Němce, alespoň tak, jak zněl tzv. čtvrtý plán, nabídnutý mnou Henleinovi - pak by se snad mohl Jaksch a jeho druhové zasadit o toto řešení a vybojovat v emigraci přijetí tohoto plánu na definitivní dohodu mezi Čechy a Němci.4) Nemohli by ovšem přijmout znovu nějaký diktát z naší strany, neboť nikdo z nich nepřijme situaci takovou, jaká byla v republice před Mnichovem.

Vyslechl jsem názory Jakschovy, který se zjevně opíral o plány ostatních Němců, sdílel jejich veliké naděje a počítal s rychlým spádem válečných událostí a s velikou politickou revolucí všeho německého dělnictva. K naší ryze české věci byl Jaksch zatím zdrženlivý. Zachoval jsem tudíž i já zdrženlivost a své plány jsem mu nerozvíjel; vyzval jsem ho jen, abychom zůstali ve styku a postupně si vyměňovali své názory podle toho, jak se budou vyvíjet další události, a zejména jakmile dojde k válce. Jen jsem odmítl jeho plány a naznačil mu, že k starým teoriím a názorům v žádném případě se vracet nebudeme, zejména také ne v žádné dvojjazyčnosti okresů a krajů. Válku jsme ovšem čekali my "emigranti" všichni.

Po začátku války a po mém návratu z Francie mne navštívil Jaksch znovu (4. prosince 1939). Zase si stěžoval, jak v jeho straně řešení o budoucím osudu českých Němců bude těžké. Předložil mi otázku, zdali by se vedoucí činitelé naší emigrace mohli sejít a společně s našimi Němci prodiskutovat celou situaci. Události půjdou prý rychle a mohli bychom být překvapeni předčasným mírem.

Nesouhlasil jsem se schůzkou s Němci, pokládaje ji zatím za předčasnou, ale vyzval jsem ho, aby sami o celé situaci Německa, Rakouska i své pojednali a formulovali si podle toho politický program pro budoucnost. A aby nám jej pak předložili.

Věděl jsem tehdy, že Jaksch hned na počátku války rozsáhlý program o Velkoněmecku - tj. o Německu a celé střední Evropě - už vypracoval, že jej v anglické politické společnosti - zejména v Labour Party - rozšiřoval a že v něm nejen o českých Němcích jako samostatném celku na nás nezávislém, nýbrž i o Československu celém už vlastně rozhodl, umísťuje nás do zvláštní středoevropské federace s převahou německou.5) Vyčkával jsem tudíž, věda, že s našimi Němci bude účelná a rozumná řeč, až jim válečné události ukáží, v jaké situaci se celé Německo nachází, jak se svět k němu staví a jak těmito skutečnostmi budou nevyhnutelně dotčeni i naši Němci sami.

Tehdy jsme měli kromě toho už velmi podrobné zprávy, jak se vyvíjejí poměry u nás v "protektorátu", co se stalo 28. října v Praze, co bylo 17. listopadu s našimi studenty a s našimi vysokými školami a vůbec: jak se nakládá s našimi lidmi, s našimi politickými činiteli, s naším prostým lidem, s politickými stranami, s našimi spolky, s naším celým kulturním životem, kolik je už našich lidí v koncentračních táborech atd., atd.

Pokračování