Odplata Židů Němcům po druhé světové válce
Odplata Židů Němcům po druhé světové válce
Byli i Židé, kteří neodcházeli na smrt do ghett nebo do německých vyhlazovacích táborů, největších továren na smrt, jež dosud svět nejen neviděl, ale dlouho ani netušil, ale bojovali proti Němcům snad na všech evropských frontách. Vstupovali do spojeneckých armád, do partyzánských oddílů a vytvářeli dokonce i vlastní bojující židovské jednotky.
Tito válečníci, když se s jistotou dozvěděli, jak Němci ve velkém vraždili jeho souvěrce, reagovali rozhodně. Členové židovské brigády, bojující proti Němcům na italské frontě, po válce se rozhodli k odvetným činům. Zpravodajsky zjistili jména vysokých funkcionářů NSDAP, SS, kteří spáchali i zločiny proti Židům. Vyhledali je, krátce vyslechli a odsoudili jménem židovského národa k smrti a popravili je. Takto odešlo ze světa až 300 nacistických zločinců.
Do Tarvisia, kde byla ležením židovská brigáda, přijel Abba Kovner, velitel židovské partyzánské skupiny. Schůzka, na níž se setkal s vojáky židovských popravčích skupin, proběhla v Camperossu, jež bylo základnou mstitelů. Zde Kovner seznámil své posluchače se svým plánem. Řekl, že on a jeho lidé mají v úmyslu otrávit městské vodní zdroje v Německu. Mnichov uvedl jako první, dále následoval Norimberk, Frankfurt. Na tyto cíle hodlali udeřit nejdříve. Abba zdůvodnil svůj úmysl: „ Oni otravovali nás. Nyní my budeme trávit je.“ Oni zavraždili 6 milionů našich lidí a my jim odplatíme stejně, „šest milionů za šest milionů“.
Abbu přijel do Tarvisia, aby vojáky požádal o pomoc. Potřeboval smrtící jed a potřeboval i jejich osobní účast při realizaci plánu. Když skončil své sdělení, vojáci čekali, jak bude reagovat Carmi, důvěrník Hagany v jednotce. Carmi však s plánem nesouhlasil. Plánovaná masová vražda by se týkala žen i dětí. Poté popravčí židovské skupiny ještě po nějakou dobu pokračovaly ve své činnost, jejíž rizikovost se stávala již přímo nebezpečnou pro mstitele. Carmi, po konzultaci s příslušnými židovskými autoritami, navedl své lidi na jinou aktivitu. Shromažďovali v tehdejších táborech pro uprchlíky Židy, dokonce i mládež, a odváželi je k moři, kde byli naloděni, aby přistáli v Palestině. To však již tehdy byl velmi těžký úkol. Britové se snažili emigraci do Palestiny zastavit. Stanovili menší kvóty pro židovské přistěhovalce a ostatním bránili v jejich cestě nebo dokonce i vylodění v zaslíbené zemi. Ale přesto tisícům a tisícům Židům se podařilo, za velké pomoci vojáků židovské brigády, dostat se do nové vlasti. Zde však již záhy museli bránit svou nově nabytou zem se zbraní v ruce. A ve válkách o Palestinu zvítězili. Oficiálně vyhlásili svůj stát a obhájili ho i v dalších krvavých bitvách. I tehdejší Československo na tomto vítězství mělo svůj podíl.
Abbu však od svého plánu neopustil. Jeho lidé byli v některých velkých německých městech. Zde se snažili získat co nejvíce potřebných informací o vodovodních systémech a proniknout ve vodárenských společnostech na potřebné posty. Jed, který potřebovali, se do rukou čekajících židovských skupin nikdy nedostal. Údajně na vysokých politických místech bylo rozhodnuto, že plán nemá být uskutečněn. Jeden z tehdejších vysokých židovských činitelů tento plán negoval. Ale i tak židovští partyzáni se se svou myšlenkou nechtěli rozloučit. Chtěli pomstít své příbuzné, známé, které Němci povraždili.
Přešli k méně náročnému plánu. Pronikli do pekárny jednoho zajateckého tábora a tam do chleba pro německé zajatce přimísili jed. Ale ani tento plán se podle úmyslu mstitelů nepovedl. Jed účinkoval jen částečně. Stovky německých zajatců, kteří měli zdravotní potíže, spojenci odvezli do nemocnic, vypumpovali jim žaludky a tak je zachránili.
Myslím si, že bylo dobré, když ani první, ani druhý plán, neměl oběti na životech. Horší však, mnohem horší bylo, že denacifikace byla spíše formální záležitostí. Pouze nepatrná část německých zločinců byla odsouzena. Dalším tisícům z nich se podařilo utéct, za účinné podpory katolické církve, např. do Jižní Ameriky. Váleční zločinci postupně pronikli i do nové německé správy a dalších německých orgánů. Je veřejným tajemstvím, že mnozí z nich pracovali i v amerických službách, byli ceněni především ti, kteří měli zkušenosti v boji s komunisty v okupovaných státech, či přímo v obsazeném území Sovětského svazu.
O mnohém mluví i to, že na základě rozhodnutí führera dostávali občané cizích států, kteří byli příslušníky jednotek SS, dlouhá léta po válce od německého státu penzi.
Podle údajů z knihy Howarda Bluma „Brigáda“
Připravil dr. O. Tuleškov
