České národní listy

Od nálepek k jádru věci

Marek Řezanka

Tak jako člověk, který se tvrdě vymezuje jako ateista, mnohdy sklouzává k pověrám a sektám, došlo ve společnosti, která se zřekla třídního dělení na novou stratifikaci. Ta se pozvolna začala projevovat nejrůznějšími nálepkami. Jednou z prvních z nich byly „socky“ – a tento termín sloužil jako katalyzátor mezigenerační propasti. Mladí byli médii utvrzováni, že jsou „in“ a že jim patří svět – a že generace jejich rodičů žije v minulosti, je nepružná a s jejich inteligencí se nemůže rovnat.

 Samozřejmě nikam nevymizelo ani dělení statusové. Byli tu ti, kteří mají peníze – a je zcela jedno, jak se k nim dostali – a ti, kteří je nemají. Kdo v devadesátých letech zastával levicové názory, ocital se spíše na okraji – nebylo to moderní.

 Doba se však měnila – a od bebzbřehého individualismu se čím dál více přecházelo k uvědomělému kolektivismu, jen stále bez sociálního rozměru. Jinými slovy, „socky“ zůstaly „sockami“, ale začalo být důležité, co a jak kdo říká – a proti čemu se vymezuje.

 Po prezidentských volbách v roce 2013 se v České republice společnost rozděluje mnohem více, než předtím. Zárodky onoho dělení byla ale patrné již několik let – kdy se na představitele ČSSD vrhala vajíčka – a kdy politická scéna nebývale hrubla. Vstup do Evropské unie v roce 2004 přinesl další z nálepek – „eurohujer“. To je člověk naprosto nekritický k jakýmkoli krokům Evropské unie – a za všech okolností tvrdí, že Unie dělá vše dobře s tím, že osoby, které toto dogma zpochybňují, vnímá jako nepřátele.

 Podívejme se nyní blíže na nálepky, které v naší společnosti od roku 1989 výrazně rezonovaly či stále rezonují:

 „Socky“: Hanlivý výraz pro nemajetné či méně majetné, osoby jezdící městskou hromadnou dopravou, ale i osoby orientované na levici. Tento výraz se v České republice hojně využíval v devadesátých letech 20. století.

 „Eurohujeři“: Nekritičtí zastánci Evropské unie, kteří si ji zbožštili – a jakoukoli její kritiku vnímají jako herezi.

 „Pražská kavárna“: Tento pojem v Deníku referendum rozvedl Jiří Guth, a to v říjnu a listopadu 2013: „Označuji tak převažující naladění „velkoměstských“ liberálních, vzdělaných, kulturně orientovaných lidí se zájmem o věci veřejné, obvykle dobře situovaných, aspoň relativně.“ Kritice podrobil pan Guth především pokrytectví a povrchnost těchto kruhů – a jejich dvojí metry.

 „Pravdoláskaři“ („havloidi“): Lidé hlásící se k takzvanému odkazu Václava Havla po jeho smrti v roce 2011, kteří jsou ovšem opět kritizováni za selektivnost svých postojů – kdy pravda a láska v jejich pojetí mají silné limity – a často se obracejí – vůči určitým skupinám populace – v netoleranci, lež a nenávist.

 „Sluníčkáři“: J. X. Doležal se v červenci 2013 vymezil vůči takzvaným „sluníčkovým človíčkům“, kteří se hojně rekrutovali z řad „pravdoláskařů“, jejichž chování nazval naivním a nezodpovědným. Charakterizoval ale i jejich některé společné vnější rysy – oblékání a celkovou vizáž. Později se tento pojem rozšířil na každého, kdo tvrdil, že imigrace z muslimských zemí je nutná – a jakékoli pochybnosti byly považovány za znak „fašismu“. V současnosti patří J. X. Doležal k největším odpůrcům „dezolátů“ a šiřitelům „jediné libtardní pravdy.“

 „Lepšolidi“: Výraz pochází z němčiny: Gutmenschen. Pojem je mířen opět na lidi sklouzávající k pokrytectví – kteří se na jedné straně až úpěnlivě drží slovníku „politické korektnosti“, ale přehlížejí celou řadu velmi nekorektních činů, pokud by jejich kritika poškozovala jejich vidění světa.

 „Libtardi“: Osoby hlásící se k liberálním hodnotám, ale mnohdy netolerantní vůči oponentním názorům. Koncovka tohoto pojmu je brána ze slova „retardovaný“ – neboť je těmto osobám vytýkáno, že jsou slepí k realitě – a uzavírají se do svého fanatismu, kdy nejsou schopni vnímat to, co jejich odpůrcům přijde triviální. Není řídkým případem, kdy tito lidé volají po likvidaci svých odpůrců – po jejich kriminalizaci a perzekuci.

 „Dezinformátoři“: Má jít o osoby, které záměrně šíří nepravdivé informace s cílem druhé oklamat a zmanipulovat je ve svůj prospěch. Často toto slovo používají ti, kteří jeho obsah svým jednáním beze zbytku naplňují.   

 „Antivaxeři“: Osoby, jež mají být odpůrci očkování. Přesnější definicí by však bylo, že je to kdokoli, kdo nedůvěřuje v účinnost nově vzniklých vakcín v souvislosti s COVIDem-19 – a kdo chce mít právo o svém zdraví rozhodovat sám.

 „Dezoláti“: Primárně má jít o odpadlíky od většinové společnosti – jejichž vnější znaky jsou snadno rozpoznatelné: Je to člověk neupravený, zapáchá, má odpudivý zjev. Přeneseně se tento pojem začal užívat pro kohokoli, kdo je jiného smýšlení, než „libtardi“, čímž tito dávají najevo, že jim odlišné názory připadají odporné a zapáchající. 

 „Chcimírové“ (míroví štváči): Pejorativní výraz pro osoby, které si nepřejí eskalaci válečného konfliktu na Ukrajině a poukazují na dvojí metry západu v přístupu k tomuto konfliktu a k válce v Iráku v roce 2003 s tím, že je nutné zabránit třetí světové válce, která by byla jaderná a vedla by k totální zkáze lidské populace. 

 „Ruští trollové“ (ruské armády či farmy trollů): Mají to být pro Rusko pracující komentátoři a další osoby, jež šíří ruskou propagandu. Je zajímavé, že se nemluví například o armádě amerických trollů. Nálepkováni jsou zde všichni kritici Fialovy vlády, ať již na Rusko nějaké napojení mají či vůbec ne. Jde o paušální dehonestaci kohokoli, kdo nesouhlasí s politickou linií Petra Fialy. 

 Vidíme tedy, že nálepky odrážejí nějaké zásadní rozdělení společnosti – kdy oba znesvářené tábory mají potřebu se proti tomu druhému vymezit, a jeho členy zaškatulkovat podle určitých znaků.

 Soustřeďme se nyní více na dvě kategorie – na „libtardy“ na straně jedné – a „dezoláty na té druhé.

Toto dělení nabylo za vlády fialova kabinetu obludných rozměrů. Nekritičtí vládní stoupenci vyhlásili svým oponentům svatou válku. „Dezoláti“ mají být naprosto eliminováni – a v nejlepším případě patrně vyhubeni. „Pravda a láska“ tak získává zcela nový lživý a nenávistný rozměr, kdy tlak na vyčlenění lidí označených za „dezoláty“ je obrovský – a graduje.

 „Dezolát“ je člověk bez zastání, který v podstatě nemá šanci usednout na jakémkoli významnějším postu (primář, ředitel muzea či ZOO, děkan, rektor, manažer, atp.) – a pokud se na takové pozici nachází, vedou se proti němu mediální štvanice, aby rezignoval.

 „Dezolát“ je oproti „libtardovi“ bezbranný. Pokud „libtard“ žádá veřejně něčí rozřezání a spálení, odchází maximálně s pokutou, jestliže „dezolát“ chce někomu „nakopat zadek“, může ten jeho na určitou dobu skončit v chládku. „Libtardi“ jsou současnou mocí hájeni – „dezoláti“ nikoli. Z této zřejmé nerovnosti plynou křivda a frustrace na straně jedné – a strach z odporu na straně druhé. Spirála nenávisti je tak šroubována do astronomických výšin.

 První, čeho bychom si v posuzování obou znesvářených částí společnosti měli všimnout, je, že „libtardi“ nejsou obviňováni z šíření „dezinformací“, třeba že se mnohdy záměrné lživé manipulace dopouštějí. Pojem „dezinformace“ však vládní moc vyčlenila pouze pro „dezoláty“ – „libtardi“ jsou axiomaticky na straně pravdy. Tento mechanismus pak nemůže vést k ničemu jinému než zničení jakékoli společenské diskuse na určitá témata, neboť jakýkoli názor „dezoláta“, jakkoli vyargumentovaný, je předem odsouzen jako závadný. „Libtard“ má naopak pravdu, ať by vypustil z úst sebenepodloženější hloupost.

 „Libtardem“ je každý, kdo podporuje kabinet Petra Fialy a volí jednu ze současných stran pětikoalice. Je to člověk, který vám bude tvrdit, že se „máme nejlépe v historii“, že Fialova vláda si vede dobře – že vojenská podpora Ukrajiny je nezbytná, i kdyby na důchody nebylo – a že Rusko musí prohrát, i kdyby měla být kvůli tomu zničena celá naše planeta.

 Je to člověk povrchní, který dá hlavně na první dojem. Chce patřit mezi „úspěšné“ – a svými úspěchy se veřejně chlubí – například na sociálních sítích. Je hrdý na svůj vysokoškolský titul, třeba bakalářský, i když ho získal takzvaně s odřenýma ušima. Znalostmi a celosvětovým rozhledem neoplývá, ale to kompenzuje politickou uvědomělostí. Je pro něho zásadní „stát na té správné straně.“ Často trpí různými komplexy, které si kompenzuje právě svým společenským postavením. Odrecituje cokoli, co je po něm požadováno, aby řekl. Naučil se nepřemýšlet a nehledat. Na vše nachází jednoduchá řešení. Za každou cenu chce být na straně vítěze – o němž je přesvědčen, že nikdy nemůže prohrát. Hodně mluví o hodnotách – a ale sám většinou žádné kromě kariéry nemá. Pokrytectví se stalo jeho denním chlebem. To umocňuje jeho nenávist ke všem, kdo si dovolují pokrytecky se nechovat.

 „Libtard“ nikdy nepřijme skutečnost, že občanské válce na Ukrajině předcházel v roce 2014 krvavý Majdan, za nímž stály zahraniční politické a finanční kruhy. Nikdy nepřijme fakt, že Minské dohody byly Západem záměrně bojkotovány, aby Ukrajina získala čas na zbrojení do další války. Nikdy nepřijme skutečnost, že ukrajinsko-ruský konflikt nevypukl v únoru 2022. Kdo tvrdí opak, je pro „libtarda“ zrádce.

 „Libtard“ je charakteristický svým chorobným odporem k Milošovi Zemanovi a Andrejovi Babišovi (a samozřejmě Donaldovi Trumpovi). Ti všichni jsou pro něho ztělesněním zla. Když oni měli dluh, šlo samozřejmě o dluh zásadní a ničivý. Pokud dluhy vyrábí Petr Fiala, je to ideologicky správný dluh. Levný ruský plyn je pro „libtarda“ ideologicky špatný, zato ruský plyn dovezený na Západ a koupený mnohem dráž se pro něho stává ideologicky čistým.

 „Libtard“ žije v permanentní iluzi o boji „dobra“ se „zlem“. Tato iluze ovšem neodpovídá dění na mezinárodní politické scéně, kde se nyní bojuje o to, zda svět zůstane unipolárním, nebo nastane obrat k multipolárnímu uspořádání. V těchto termínech ale „libtard“ není schopen uvažovat. Jeho nezajímají analýzy – jeho zajímá uvědomělost. Je mu jedno, kolik vydávají české průmyslové podniky na energie – a na kolik je jejich zboží konkurenceschopným. On jde toliko za svým „dobrem“. 

 „Dezolát“ je oproti tomu člověk, pro něhož není na prvním místě jeho kariéra a prospěch, ale který potřebuje víc. Chce žít ve společnosti, kde mu věci dávají smysl – a která je schopna prosperovat. „Dezolát“ nesnáší vládu Petra Fialy a všechny vládní strany. Připadá si odstrčený a je frustrován z toho, že nemá oporu ani v médiích, ani ve školách, ani před soudem – a ani v politice. Je to člověk čím dál více dehonestovaný a odsouvaný na okraj bez ohledu na to, co ví a umí – a čemu rozumí.  

 „Dezolát“ v prvé řadě chce něco vytvářet – a aby mohl něco smysluplného vytvářet, potřebuje mír. Je si totiž vědom toho, že válka je ze zásady destruktivního rázu. Mír se ale pro „libtardy“ stal nenáviděným slovem – neboť oni vedou válku – jednak proti Rusku – a pak proti „dezolátům“.

 „Libtard“ v minulosti veřejně schvaloval jak útok na Srbsko, tak na Irák – ale běda, pokud by někdo v podobném duchu fandil Rusku proti Ukrajině. Takového člověka by „libtard“ nejraději popravil. On ale stejně přistupuje i k těm, kteří Rusku nijak nefandí – ale usilují o mírová jednání, aby zabránili katastrofě. Uvědomělý „libtard“ totiž válčí do posledního živáčka. To „dezolát“ ne. „Dezolátovi je líto zbytečně padlých vojáků, kteří jdou do sta tisíc. Říká si, že kdyby platily Minské dohody, ti lidé by žili – a rovněž smutně podotýká, za co že vlastně ti mrtví padli – a že za svobodu a lepší zítřky to nebylo.

 „Libtard“ velmi okázale lituje každé zabité dítě na té „správné straně války“ – ale zabitých dětí na té druhé straně si nevšímá. Ty pro něj nikdy neexistovaly. Právě toto mu „dezolát“ nejvíce vytýká: Tu zjevnou selektivitu v chování a jednání. Tu do očí bijící postojovou nekonsistenci.         

  „Libtard“ je stoupenec „Green Dealu“, vládní podobu penzijní reformy pokládá za jedinou možnou – a radši nechá své bližní vyhladovět, než by zastavil podporu zabíjení. Oproti tomu „dezolát“ žádá názorovou pluralitu a diskusi. Je si vědom neudržitelnosti vládní politiky – a volá po její změně. „Green Deal“ je pro něho nikoli šancí, ale hrozbou, neboť tento koncept vnímá ani ne jako ekologický, ale jako mocenský.

 Vidíme tedy, že spor „dezolátů“ s „libtardy“ je v podstatě bojem o budoucnost. O to, na jakém základě bude společnost fungovat – a zda vůbec fungovat bude. Není to nějaká bezvýznamná šarvátka fanoušků dvou fotbalových klubů. Je to klíčový střet, jehož výsledek zatím neznáme. Jedno je jisté – nelze stát někde uprostřed. Existuje zde stávající systém se svými stoupenci – a rodí se vize systému alternativního – rovněž se svými podporovateli. Otázkou tedy je, jak dlouho stávající systém ještě může přežívat – a nakolik se ho podaří v případě jeho kolapsu nahradit něčím smysluplným a funkčním.