Obrození - Dočká se probuzení?“ III, Otázka znovu aktuální. Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Obrození - Dočká se probuzení?“ III
Otázka znovu aktuální.
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Charakteristika českého novověku od uznávaného historika, prof. Josefa Pekaře, shrnuje stručně a výstižně hlavní děje.. Ač katolík, napsal objektivně a podle pravdy:
„Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“ (zdůraznil, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači budou tvrdit). „A jakkoli se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fasády barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi...Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ A pokračuje:
„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny. Od skepse vlastenců, proucích se před staletím (ovšemže jazykem německým), lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy, a kdy společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného německého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti...“
Historici ukázali, jak světlo obrození zahnalo mračna pobělohorského temna. Stalo se to již dávno. Ale nehrozí nám dnes nové „temno“?
Dovolte, abych připomněla jedno své dřívější setkání s památkami našeho obrození.
V zámku ve Žďáru nad Sázavou, pod Zelenou horou, bylo donedávna možno navštívit u nás zcela ojedinělé Muzeum knihy. Mohli jste tu sledovat bohaté soubory exponátů ze světových dějin písma a literatury. Bylo možno žasnout i nad provokující konfrontací dvou kulturních celků. V jedné místnosti bylo možno obdivovat slavnou francouzskou „Encyklopedii věd, umění a řemesel“ (1751-1772, s dodatky a rejstříky z r. 1780). Vitríny od podlahy až ke stropu vyplněné 35 objemnými folianty v dokonalé vazbě, dílo proslulých osvícenců od Diderota po Rousseaua. A naproti v malých vitrínách, které se zdály poloprázdné – počátky českého a slovenského národního obrození. Chudičké krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. Byly to výtvory, jimiž se národ, umlčený po r.1620, znovu vracel do evropských dějin kultury. Našli jste tu např. sbírky veršíků Thámových a Hněvkovského a „Krameriovy c.k. vlastenecké noviny“ z přelomu 18. a 19. stol. Časoměrné „Básně“ J. Kollára z (1821), sešitové vydání Palackého „Dějin národu českého v Čechách a na Moravě“ (1836). Byl tu Čelakovského „Ohlas písní ruských“ (1829) a o 10 let mladší „Ohlas písní českých“ ( 1839). A byl tu i doklad o „zrození básníka“, Máchův „Máj“(1836), Erbenova““Kytice““ (1853) a „ Babička“ B.Němcové (1855). Bylo to setkání plné dojetí, obdivné lásky a úcty.
/Pozn. Je mi líto, že jsem o Muzeu knihy musela mluvit v minulém čase. Zelená hora, památka chráněná UNESCO, připadla církvi jako restituce a Muzeum knihy bylo r. 2014 zrušeno./
Nezapomínejme, že v době, kdy ve Francii vycházela „Encyklopedie“, zbrojnice ducha pro Velkou revoluci, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci. Povinná školní docházka platila od r.1774, nevolnictví zrušeno r.1781, stejně jako pronásledování pro náboženskou víru.
Ale již nedlouho po těchto osvícenských reformách čeští obrozenci probudili a oživili jazyk a položili základy věd a umění. Pak zahájili i politický zápas. Do konce 19.stol. dosáhli mezinárodní úrovně a po 1. světové válce i politické samostatnosti v demokratickém Československu. Dalo mnoho práce a úsilí překonat neblahé dědictví Bílé hory. Teprve 100 let po tom, co končila edice slavné francouzské „Encyklopedie“, byla v Praze obnovena česká universita (1882). A další university, v Brně a v Bratislavě, vznikly až v Československé republice, po roce 1918. Nelze než vzpomínat na naše národní obrození s úctou a láskou. Bez něho by nebylo našeho svébytného života, naší tvořivé činnosti, naší kultury. Ale vědí to ti , kteří idejemi ovlivňují veřejný prostor?
Stalo se podivnou módou dnes si nic z minulosti nepamatovat a nebo, což je zvláště nápadné a povážlivé, naši minulost a historické děje a osobnosti a kulturní dědictví nejen dílem zamlčovat, ale dílem i všemožně znevažovat. Tak např. český ministr kultury se dal před lety slyšet, že „naše obrození nebylo to pravé ořechové“, protože jsme se prý „vymezovali“ od Němců a to nás „izolovalo“ od Evropy. Pan ministr asi nebyl v Muzeu knihy, a tak si neujasnil, že naši obrozenci nijak nezpůsobili naši „izolovanost od Evropy“, ale naopak, a že kdyby se „nevymezili“ proti germanizaci, podlehli bychom jako národ asimilaci. Dnes by tu nežil jediný Čech a pan ministr by neměl komu ministrovat.