České národní listy

Obraz Němce a Německa v protektorátní společnosti a v československém odboji 6

Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

Také česká kultura neměla být zakonzervována v „české truhle“, ale v nové Evropě měla být podrobena očistné konfrontaci s „kulturou velikého národa německého“. ⁴⁶⁾ Český přínos nové Evropě může mít nějaký smysl teprve tehdy, když si Češi osvojí německou mentalitu a nacistické ctnosti. Svou potřebu vlastenectví mohou Češi vyjádřit v loajální pracovitosti pro německou Evropu. Česká vlast není již v tradičním regionu střední Evropy a v českých etnických hranicích, ale je v říši a celé nové Evropě (Emanuel Moravec). ⁴⁷⁾ Podobně Jan Zlom usuzoval, že česká vlast je kterékoli místo v nové Evropě, kde se tvoří „nové hodnoty“. ⁴⁸⁾ Tato mystifikace, snadno zneužitelná pro politiku přesidlování, byla ověnčena nimbem národní perspektivy.

Podle Emanuela Vajtauera „nemůže borovice závodit s výškou věže, dokud zůstává zasazena v zahradní kádi. Nezbytně v ní nakonec zakrní. Každý malý národ je takovým zahradním kořenáčem, v němž se zmrzačuje jakýkoli rozběh k velkému činu. Má-li borovice činu narůsti do normální lesní výše, potřebuje půdu volnou a širokou.“ ⁴⁹⁾ V německé Evropě, soudil Jan Zlom, se  Češi zbaví svého nevýhodného vazalského postavení, které jim dává příslušnost k malému národu, neboť tam budou rozhodovat především naše individuální, osobní kvality, nikoli národní. ⁵⁰⁾

Protektorátní evropanství Moravcových aktivistů se de facto rovnalo totální asimilaci loajálních vyhovujících Čechů do německé III. říše na vydobytém prostoru Evropy. Splynutí s říšskou myšlenkou znamenalo zřeknutí se češství. Čeští pronacističtí aktivisté vyvraceli i obavy, že pro Čecha nebude v Německé Evropě místo z rasových důvodů. Na rozdíl od německých pramenů rasová podstata Čecha byla jimi líčena velmi optimisticky: Češi jsou pro novou Evropu únosní, neboť nejsou čistými Slovany, mají řadu germánských rysů (Jan Zlom) ⁵¹⁾ Češi jsou prý pouze jazykově slovanští, v minulosti se smísili s Němci, mají polovinu německé krve a „společnou kulturní krev“ (Emanuel Vajtauer). ⁵²⁾

Zvláště Emanuel Moravec často hovořil o příbuznosti českého a německého národa, dokonce o jednotě rasy (!). Čech v podání Emanuela Moravce je jakýsi ne zcela povedený Němec. ⁵³⁾ Češi se proto musejí zbavit svých negativních vlastností – hravosti, bezstarostnosti, sentimentality, menší čistotnosti, velikášství či naopak zakřiknutosti, nedospělosti, polovičatosti. Za nejpozitivnější českou vlastnost pokládal Emanuel Vajtauer amalgační schopnost dobrovolně se přizpůsobit. Čech může být pro Němce užitečný svou pracovitostí, kvalifikovanosti a svou kontaktibilitou se Slovany východní a jihovýchodní Evropy. ⁵⁴⁾

Němec je pro Čecha vzorem pro tyto vlastnosti: smysl pro řád, kázeň, organizační schopnosti, statečnost, vytrvalost, houževnatost, pracovitost, obětavost, tvrdost, víru, věrnost, poslušnost, vůli. ⁵⁵⁾

Obraz Němce jako velkého Evropana chtěl Emanuel Moravec vnášet do českého povědomí po­mocí nových zájmových a společenských organizací (Veřejná osvětová služba od 11. 5. 1943, Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě aj.) Organizace politického charakteru, příliš provázané s háchovským autonomismem (Národní souručenství), byly rušeny a přemě­něny na kulturně osvětové korporace. Moravcova hektická propaganda přispěla v české protektorátní společnosti k paušalizaci Němce jako věrného nacisty. Moravec často zdůrazňoval, že „ve­liký německý národ“ stojí pevný a jednotný za Adolfem Hitlerem: „V německém národě není nejmenší známky nějakého ochabnutí nebo pochyb. Nikdy snad v dějinách příslušníci němec­kého národa, muži, ženy i děti, neplnili tak obětavě a hrdě své povinnosti… Ještě nikdy si Němec neuvědomoval tak jasně smysl velikého zápasu.“ ⁵⁶⁾

Obraz němectví v očích Emanuela Moravce byl obraz nedosažitelného heroizovaného zbožštění: „Německá mládež má ‚tvrdé‘ chování, zdrženlivé… s napřímenou páteří a pevným pohledem. Je to nový svět, svět šlechty, ve kterou se proměňuje celý národ, svět sebevědomých bojovní­­ků.“ ⁵⁷⁾

Emanuel Vajtauer střízlivěji chápe Němce jako učitele Čecha. Čech má být naplněn „úctou a vděčností“ k Němci (Emanuel Vajtauer), ⁵⁸⁾ či dokonce „láskou“ (Emanuel Moravec). ⁵⁹⁾

*  *  *

Německá okupace českých zemí 15. 3. 1939 nebývale posílila protiněmecký komponent nacionalismu českého obyvatelstva. Aktivistické postuláty o české vině za 15. březen 1939, o Němci jako revolučním evropeizátoru českého národa nebyly většinou české společnosti jako nevěrohodné přijímány. Naopak, po osobním kontaktu s německými okupanty z III. říše v letech 1939–1940, vystřízlivěli i ti Češi, kteří byli nositeli gentlemanského obrazu říšského Němce.

V „Provolání domácího odboje k říšským Němcům“ z dubna 1940 se konstatovalo: „Jste tu u nás v Praze a Bratislavě první rok a těch Čechoslováků, kteří si váží německého národa, kteří věří jeho slibům, v čestnost jeho slova a v rytířskost německé povahy, těch, kteří věří Vašim obviněním prezidenta Beneše, už není. Jaká je toho příčina? Myslíte, že zahraniční nebo podzemní propaganda? Nikoliv, jsou to Vaše činy.“ Zcizováním československého majetku, brutální perzekucí, germanizací, bezohledným znectěním českých kulturních, historických a státních tradic, uctíváním „duševně a tělesně úchylného nevzdělaného vůdce“ Němci prý dosáhli toho, že „slovo Němec ztratilo dobrý zvuk“, není synonymem pro „kulturní evropský národ XX. století“, ale synonymem pro „zloděje, lupiče, vraha“ – viníka českého utrpení. ⁶⁰⁾ Chronicky negativní obraz českého Němce se po 15. březnu 1939 nadále dramaticky vyostřil. Češi v protektorátu měli v paměti další účelové představení českých Němců v březnových dnech 1939, kdy se Němci v druhé republice stylizovali do role obětí „české rozběsněné krvežíznivé lůzy“. Sudetoněmecká elita, začleněná po Mnichovu do NSDAP, pokládala likvidaci ČSR za své vítězství nad Čechy v tisíci­letém nacionálním zápase. Od roku 1938 iniciativně připravovali radikální návrhy na rozdrobení jednoty území českých zemí mezi německé země a oblasti, na konečnou germanizaci česko­moravského prostoru a vysídlení Čechů. ⁶¹⁾ Při uskutečňování těchto návrhů žádala na vedoucích říšských místech pro kádry českých Němců příslušné kompetence, neboť jsou „útoční“ a v kontaktu s Čechy „zkušení“. ⁶²⁾ Po okupaci se mnozí čeští Němci usazovali v protektorátu, neboť měli představu, že se před nimi otevírá snadná kariéra. Třicet tisíc sudetských Němců bylo umístěno v protektorátní německé i tzv. autonomní správě, většinou ve středním a nižším článku, který přicházel s českým obyvatelstvem nejvíce do kontaktu.

Významný byl i podíl českých Němců na arizaci českého majetku. Z představitele českých Němců K. H. Franka, jenž stál na vrcholu okupační hierarchie v protektorátu, se stal symbol nacistických protičeských excesů nejenom u českých odbojářů, ale i u oficiálního kolaboračního háchovského okruhu. Skutečnost, že K. H. Frank byl spíše nacistickým říšskoněmeckým exponentem ve vedení předmnichovské SdP, nebyla známa či doceňována. Zdeněk Bořek Dohalský informoval z Prahy Edvarda Beneše: „Vše, co přišlo z Berlína, je realizováno se vší surovostí právě sudetskými Němci. Studenty stříleli sudetští ordneři. Popravy, konfiskace, žalářování provádí FRANK, sudetský Němec. Největší zvěrstva v Sudetech prováděli tamní Němci. Krádeže nejvíce organizují sudetští Němci.“ V závěru depeše varoval Edvarda Beneše před vyjednáváním s exilovými českými Němci a před jejich začleněním do exilových československých státních struktur. „To by dnes při stálých nevýslovných příkořích od Sudeťanů vedlo k rozpadnutí národa… lid by to nepochopil a toužil by pak po federaci s Ruskem.“ ⁶³⁾