České národní listy

Obraz Němce a Německa v protektorátní společnosti a v československém odboji 3

Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

Rudolf Jung v publikaci „Češi – 1 000 let česko-německého boje“ zdůrazňuje v duchu sudetoněmecké historiografie prioritu sídel Němců v českých zemích, německou civilizační misi v českých dějinách i agresivní charakter českého národního obrození proti českým Němcům. Český nacionalismus vzbudil prý obranný nacionalismus českých Němců. Zatímco v projevech českého

nacionalismu vidí především „malichernou nenávist a úzkoprsost“, u německého oceňuje „velkorysost, šlechetnost, velkodušnost, která hraničí s ústupností“. Čechy neidentifikuje se Židy a přiznává jim i některé vlastnosti pozitivní, jako pracovitost a píli. Typickým českým znakem je alogičnost. Za důkaz tohoto tvrzení uvádí český kult svatého Václava, ačkoli šlo o knížete, který evidentně spolupracoval s Němci.

Z hlediska sociální skladby hodnotí Jung český národ jako národ rolníků. Velkoměsto a studium prý v tomto etniku probouzí jen všechny jeho špatné vlastnosti. Jung varuje říšské Němce před despektem a podceňováním Čechů. Stejně jako Wagner upozorňuje na českou houževnatost, se kterou si tento nepočetný národ zachoval v podmínkách soustavného německého tlaku svou identitu. „S obdivuhodnou houževnatostí se tento malý, husitskými válkami a třicetiletou válkou oslabený národ zachoval a vypracoval… Malý národ cizího původu se chce v německé střední Evropě nejen udržet, ale dát jí šach. Ano, chtěl dokonce víc, chtěl ji ovládnout.“ Obraz Čecha je obrazem hrozby pro Němce. Češi jsou asijsky záludní. Jsou-li v menšině, jsou ponížení. Jsou-li ve většině, dokáží se proměnit v „divoké zvíře“, „brutální nestoudné orgie husitismu mají v krvi“. Ve vztahu k Němcům jsou násilničtí němcožrouti – mezi Čechy a Němci je možný pouze totální boj! 17)

Uvedenému schématu odpovídalo i pojetí Čecha a Němce u Adolfa Hitlera: „Neopovrhuji jimi – je to osudový boj. Jsou rasová střepina, která vnikla do našeho národního těla a jeden z nás musí uhnout – buď oni nebo my.“ I v období protektorátu spatřuje Hitler v Čechovi záludnou hrozbu pro Němce: „Čím více se Čech ohýbá, tím je nebezpečnější. Skutečné plány skrývá za loajalitu.“ Čech je podle něho rozený nacionalista, pracovitý až pilný, nikoli však tvůrčí a disciplinovaný. Pro uvedené kladné vlastnosti je však Čech nebezpečnější než ostatní Slované. Shovívavý postoj vyvolává českou drzost a představu o Němcích, že jsou hloupí a slabí. Čechy lze zvládnout pouze brutalitou. 18)

Rasové výzkumy Čechů, provedené za protektorátu, daly Čechům příznivější vysvědčení, než se původně předpokládalo. Celkem 45 % Čechů bylo uznáno za rasově dobré, Reinhard Heydrich hovořil o možnosti poněmčení 40–60 % Čechů. 19) Adolf Hitler pokládal nejlepší taktiku poněmčení („vyřízení“) Čechů prostřednictvím zbabělých renegátů z vlastních řad, nahlodáváním národní identity zevnitř. Prototypy českých poražených zbabělců spatřoval Hitler ve svatém Václavovi a Emilu Háchovi: „Budeme vždycky vycházet líp se zbabělci, než se skutečnými muži. (Čechy nejlépe vyřídíme tak, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit nepřetržitě a v dlouhém časovém období. Po Bílé hoře do roku 1867 to tak dělal rakouský stát, takže se nakonec každý Čech skoro styděl mluvit česky“. 20)

Nacistické pojetí obrazu Čecha a Němce III. říše oficiálně infiltrovala do protektorátu. Nedávalo Čechům žádný prostor pro vlastní historickou, soudobou i budoucí identitu. Negovalo obraz česko-německého partnerství. Jeho stoupenci – čeští fašisté byli vytlačeni na okraj politického života protektorátu. Někteří, jako doc. Matoušek (Český svaz pro spolupráci s Němci), byli popraveni jako předáci českého studentstva v událostech 17. listopadu 1939. Jiní, jako vedení Vlajky, se stali čestnými říšskými vězni. Český svaz pro spolupráci s Němci byl po heydrichiádě roku 1943 rozpuštěn a přeměněn ve výukové centrum němčiny.

Rovněž Český svaz válečníků se setkal s nacistickou nedůvěrou. Touze skupinky Čechů bojovat po boku wehrmachtu na frontách nebylo vyhověno. Druhorepublikové proněmecké fašistické veličiny (Radola Gajda, Jiří Stříbrný, katoličtí fundamentalisté) se stáhly často do politického ústraní a někteří z nich navázali kontakty s odbojem. 21)

Obrazem Němce jako osudového pána a kultivátora Čecha měla být infikována především mladá česká generace, která byla z hlediska konečného řešení české otázky nejdůležitější. V prvé řadě mělo být deformováno české historické povědomí sebe sama. Podle memoranda K. H. Franka ze srpna 1940 byl zcela změněn obsah českých učebnic dějepisu, aby došlo k vymýcení tzv. českého historického mýtu. Nové učebnice měly pěstovat ve studentech říšskou myšlenku a obraz Němce jako tvůrce českých dějin a civilizace. Odborná výuka české historie byla likvidována uzavřením českých vysokých škol. Na středních školách byla výuka dějepisu zastavena roku 1941. Na škole hlavní (bývalá měšťanská) dějepis zůstal, ale počet hodin byl zkrácen.

Pro potřeby protektorátní výuky dějepisu byla upravena Klikova verze učebnice Josefa Pekaře Dějiny československé. Roku 1942 vyšla pod názvem Dějiny Čech a Moravy od pravěku do polovice 18. století. České národní obrození, české dějiny konce 19. století a 20. století – období moderní kulturní vyspělosti a státní samostatnosti – byly vyškrtnuty.

Rovněž veškeré zmínky o Slovensku byly odstraněny. Zbývající text byl vystříhán a přepracován v duchu říšské myšlenky a tezí sudetoněmecké historiografie o německém charakteru českých zemí tak, že často byly původní Pekařovy formulace přeměněny v pravý opak. Učebnice vrcholí závěrem o přirozenosti germanizace českých zemí, k níž došlo již před Bílou horou, neboť plyne z duchovní německé převahy. Autentický plod protektorátního školství reprezentuje učebnice „Stručné dějiny Říše – pro žactvo škol hlavních a nejvyššího stupně škol obecných“ z roku 1943.

České dějiny jsou vykládány pouze v souvislosti a na doplnění dějin německých. Z výkladu je patrná státní a civilizační nemohoucnost českého národa bez německé ochrany a německého umu. Jaký obraz Němce a Německa získal z této učebnice český žák? Pravěk začíná neandertálským člověkem, jehož přímým potomkem je člověk nordický – předchůdce Germánů. Popis starogermánské společnosti čerpá bohatě z romantismu wagnerovského mýtu. Římská doba je zploštěna na popis germánských vítězství.