České národní listy

Obraz Němce a Německa v protektorátní společnosti a v československém odboji 2

Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

Dne 3. dubna 1939 pořádal Konrád Henlein na Pražském hradě slavnostní recepci jako civilní komisař správy protektorátu. Recepce se zúčastnil státní prezident a s výjimkou jednoho všichni členové druhorepublikové vlády. Předsednictvo Strany národní jednoty a Mladé národní jednoty v prohlášení „Českému národu!“ ze dne 16. března 1939 vzalo na vědomí včlenění do „životního prostoru Německé říše“: „Tuto skutečnost béřeme na vědomí a chceme podle ní zařídit práci národní jednoty tak, abychom v loajální a poctivé spolupráci s naším velkým sousedem zajistili svébytnost národa, jeho kulturní, hospodářské i mravní hodnoty“. ⁶⁾

Patnáctý březen 1939 nezastavil ani germanofilskou linii tisku Strany národní jednoty. Venkov ze dne 16. března 1939 heroizoval českou kapitulaci: Národ byl shledán „zdravým“, neboť „plnil nařízení, rozkazy, byl železně ukázněn“, nebránil se a „nezkoumal kroky“, které vedly k okupaci. „Jen zrádce národa a jeho zájmů by mohl dnes veřejně nebo potají odpírati tomu, co náš prezident a Vůdce Německé říše čestně dohodli“. ⁷⁾ V provolání „Německému lidu!“ Adolf Hitler zdůvodnil obsazení Česko-Slovenské republiky ochranou českých Němců proti „nesnesitelnému teroristickému režimu Česko-Slovenska“.

Německé jednotky vstoupily na území českých zemí, aby odzbrojily „teroristické tlupy i české branné oddíly, které je kryjí“. ⁸⁾ Ochotným šiřitelem goebbelsovské teze o československé vině na okupaci Česko-Slovenska se stal provládní český tisk. Podle Českého slova k 15. 3. 1939 došlo „vinou těch, kdož až do roku 1938 provozovali od základu pochybenou politiku a kdož od uplynulého podzimu se nemohli vzchopit k tomu, aby z tehdejšího naučení vyvodili jediné správné důsledky“. ⁹⁾Obdobně Národní politika hlásala českou vinu na tom, „že se neudržel náš samostatný stát“. ¹⁰⁾ Patnáctý březen 1939 uvítali čeští fašisté ve Straně národní jednoty i mimo ni. Příchod německých jednotek chápali spíše jako zásah proti „kompromisnické“ Beranově konzervativní pravici, jež měla být zbavena moci. III. říše v jejich interpretaci podpořila nastolení nové autenticky fašistické vládní garnitury, ideově a takticky blízké nacistům.

„Oba národy, jak německý, tak český“, měly konečně touto cestou „dospět k plnému vzájemnému pochopení“, konstatovalo prohlášení Českého národního výboru z 15. 3. 1939. „Dosavadní, ničím neodůvodněná zatrpklost Čechů vůči německé říši měla být „definitivně odstraněna“. ¹¹⁾

Za krok ke sblížení s nacisty byl patrně pokládán i velký protižidovský pogrom, který české fašistické úderky rozpoutaly při zprávách o vstupu německých vojsk do Česko-Slovenska. Tehdy u českých fašistů kulminovala naivní představa o česko-německém fašistickém přátelství a ideovém a bojovém kamarádství v zápase za nacionálně socialistickou revoluci. Čeští fašisté požadovali povinnou vojenskou službu pro Čechy v protektorátu. Zastávali zásadu, že „možno mluviti s Němci jako rovný s rovným“ (Cyphelly). Vlajkařská interpretace svatováclavské protektorátní státní ideje odmítala poplatnost svatého Václava vůči Jindřichovi I. a zdůrazňovala, že šlo o dobrovolný akt čistého přátelství. ¹²⁾ Zásadu česko-německého přátelského partnerství zastával i Český svaz pro spolupráci s Němci a Svaz válečníků generála četnictva Otto Bláhy.

Jiný obraz Němce a Německa, jako lenního pána Čecha, sdílela oficiální protektorátní reprezentace okolo státního prezidenta Emila Háchy. Háchův politický tajemník doc. Josef Kliment uvítal v Národní politice 19. 3. 1939 zřízení protektorátu pod charakteristickým titulkem „Obnovuje se svatá říše římská“. Zároveň projevil vazalskou touhu, aby „nás dnešní říše mohla po vzoru našich předků považovati za svého nejlepšího neněmeckého člena“.

„Být dobrým Čechem a spolehlivým příslušníkem Říše“ – znělo heslo Háchova okruhu. Pro austroslavistu a křesťanského univerzalistu Emila Háchu byla samostatná ČSR nepřirozenou anomálií, za organické naopak pokládal setrvání české státnosti v nadnárodní říši římské. Svými výhradami k existenci Česko-Slovenska se netajil, ačkoli byl jeho nejvyšším představitelem. Úvahami na toto téma zahájil i jednání s Adolfem Hitlerem v Berlíně 15. 3. 1939. V rozhlasovém projevu 16. 3. 1939 vzpomenul roku 1918. Již tehdy prý soudil, že státní samostatnost není pro český
národ štěstím. Háchův okruh se pokoušel legitimizovat autonomii protektorátu ve vztahu ke III. říši oživením „starobylého křesťanského mezinárodního právního svazku“ mezi středověkým českým státem a svatou říší římskou.

Tato historicko-státoprávní argumentace ve vztahu k III. říši byla základem suplik a intervencí na obhajobu protektorátní správní, kulturní, jazykové a personální autonomie. Na druhé straně Háchova skupina toužila, aby III. říše nebyla ztotožňována pouze s Německem. Z iniciativy Josefa Klimenta u Říšské poštovní správy byl změněn název na poštovních známkách z Deutsches Reich na Grossdeutsches Reich. ¹³⁾

Povinností německého lenního pána bylo autonomní „práva“ vůči českému vazalovi dodržet, povinností českého vazala bylo akceptovat „princip ochrany malého národa vedoucím národem“, národně socialistické hodnoty a pomáhat vítězství říše ve válce. „Ve staletí ilegalit jsem chtěl pro­sadit legitimitu starobylé státnosti i za cenu tvrdých dočasných ústupků“ (Josef Kliment). Odboj Háchova a Klimentova skupina neuznávala, neboť šlo o „boj nedovolenými prostředky mimo právo“, jakoby snad III. říše byla právním státem. Naopak, krotké spory českých protektorátních notáblů o právní formulace, argumentace historickými privilegii, intervence za osobní přátele a známé při jednání s říšskými orgány a místy pokládal Josef Kliment za „legální státoprávní odboj“. ¹⁴⁾

Obraz němectví v české společnosti v protektorátu vytvářela též aktivně III. říše. „Autonomie“ byla stále více formalizována, říšské instituce řídily chod protektorátní administrativy, mj. i česká masmédia a školství. Oficiálně prosazované zemské pojetí „autonomie“ nad pojetím česky národním umožňovalo zvláště po roce 1942 infiltraci Němců do protektorátních struktur a jejich přímou účast na modelování českého povědomí. Češi se v protektorátu dostali do denního a přímého kontaktu s říšskými Němci. Tento styk také výrazně ovlivnil obraz Němce.

Jaký byl obraz Čecha a Němce, s nímž říšští Němci vstupovali do protektorátu? Rozšířená říšskoněmecká učebnice dějepisu Geschichtsbuch für die deutsche Jugend (Haache U., Krumsteller B., Schneider B.) o českých středověkých dějinách, vyjma poznámky o prioritě germánského osídlení českých zemí a příslušnosti Čech ke svaté říši římské, mlčí. Větší pozornost věnuje dějinám 19. a 20. století. Němci v českých zemích jsou podle ní oběťmi české agresivity. „Postupně Češi pod vlivem německé kultury dospěli a začali požadovat právo na sebeurčení. 
Posléze chtěli vytlačit Němce z vedoucího postavení ve státní službě a v průmyslu a založit si zvláštní stát v rámci habsburské monarchie. Češi ve městech se smíšeným obyvatelstvem bojkotovali německé obchodníky, rozbíjeli okna německých domů, přepadávali německé studenty v Praze na ulici. Usazovali se v německých vesnicích a průmyslových městech, čímž připravovali o práci německé rolníky a dělníky.“ ¹⁵⁾ Česká agresivita pokračovala i v období ČSR. Češi, podle autorů učebnice, promyšleně likvidovali německé školství a vyhladověli německé obyvatelstvo. Jediné možné spravedlivé řešení bylo obsazení Sudet německým vojskem. Češi byli nepoučitelní a jejich agresivita pokračovala i v druhé republice. Obětí českého teroru se vedle Němců stali i Slováci.

Další studnicí poučení o Češích a Němcích, které ovlivňovalo německou veřejnost III. říše, bylo rasové bádání. V listopadu 1938 Streicherův Stürmer otiskl stať rasového výzkumného pracovníka Ernsta Wagnera „Rasový původ Čechů“. Radikální protičeská tendence obsahu odpovídala nedávnému vyostření vztahů mezi ČSR a Německem. Čech je pojat jako negativní antipod Němce. Němci vděčí své vynikající nordické krvi za skvělé vlastnosti: tvůrčí podnikavost, píli, organizátorský talent, kolektivnost, odvahu, upřímnost, lásku k pravdě, hrdinské pojetí života.

Češi jsou národem rasově smíšeným. Většina Čechů má mongolskou krev, část Čechů má i krev germánskou. Češi s germánskou krví mohou dosáhnout vynikajícího postavení. Jsou potomky germánské horní vrstvy, která v uplynulém tisíciletí vystupovala v roli „osvoboditelů, vůdců a nositelů kultury v Čechách“, nebo jsou potomky původních německých praobyvatel Čech a Moravy. Češi nejsou Slované, jak se sami mylně označují. Slovany jsou Srbové, Chorvati, Slovinci, Slováci a Ukrajinci. Ti patří k rase dinárské, ale smíšením s Góty mají i mnoho germánské krve. Jsou vysocí, mají hrdé držení těla, jsou čestní, mužně smělí, stateční a věrní.

Čech tyto vlastnosti nemá, neboť u něho dominuje mongoloidní původ. Čech je menší postavy, podsadité, zavalité stavby těla, kulaté lebky, tmavých vlasů a očí. Široké lícní kosti vystupují silně dopředu. Oči jsou malé a šikmo postavené, obličej široký, ústa široká. Typický je i nahoru ohnutý nos, kterému se říká „böhmische Nase“. Tyto znaky připomínají míšení mezi Kalmyky a Tatary.

Z českých charakterových vlastností je zdůrazněno „pokrytectví, špehování, zrada, nevěrnost, otrocká mysl, závist, obrovská lačnost po cizím majetku a lživost, zejména k výkonnému a nadanému německému národu je (český národ) naplněn sžírající závistí“. Závěr rasového nacistic­kého specialisty je zdrcující: české vlastnosti přivádějí Čechy k „podivuhodné podobě a příbuzenství se Židy“. Tento nacistický obraz Čecha je v mnohém blízký obrazu Čecha, rozšiřovaného velkoněmecky orientovanými českými Němci v říši. ¹⁶⁾