Obklíčit Rusko, vzít si na mušku Čínu
Obklíčit Rusko, vzít si na mušku Čínu
Diana Johnstone
Ve dnech 19. a 20. listopadu se setkali vůdci NATO v Lisabonu na takzvaném summitu na téma „Strategický koncept NATO“. Mezi diskutovanými tématy bude (článek byl autorkou napsán ještě před konáním setkání – pozn. NS) celá řada děsivých „hrozeb“, od kybernetické války až po klimatické změny, ale také tak milá ochranná opatření jako atomové zbraně a tlachání o high-tech Maginotově linii, která údajně dokáže ve vzduchu odchytnout nepřátelské rakety. Vůdci NATO se nebudou moct vyhnout tomu, aby hovořili o válce proti Afghánistánu, o této nekonečné křížové výpravě, která sjednocuje civilizovaný svět proti těžce polapitelnému starému muži z hor, Hassanovi i Sabah, náčelníku atentátníků v 11. století, ve své nejnovější reinkarnaci jako Osama bin Laden. Naprosto jistě se tu hodně bude mluvit o „našich společných hodnotách“.
Většina z toho, co budou probírat, je fikce s cenovkou. To, co na programu dne vrcholného setkání o strategickém konceptu chybí, je vážná diskuse o strategii. Částečně je to způsobeno tím, že NATO jako takové žádnou strategií nedisponuje a také žádnou vlastní strategii nemůže mít. NATO je ve skutečnosti nástrojem strategie Spojených států. Jejím jediným strategickým konceptem je ten, co je poskytovaný Spojenými státy. Ale dokonce i toto je nepolapitelný fantom. Američtí vůdci, jak se zdá, upřednostňují vůči definici strategií působivé pózy „ukazování rozhodnosti“.
Jedním, kdo se odvážil definovat strategii, je Zbigniew Brzezinski, kmotr afghánských mudžahedinů ještě v době, kdy mohli být využíváni ke zničení Sovětského svazu. Brzezinski neměl žádné zábrany, když ve své knize Velká šachovnice z roku 1993 nestrojeně popsal strategický cíl politiky Spojených států: „Americká nadvláda“. Co se týče NATO, tak to popisoval jako jednu z institucí, která sloužila k tomu, aby perpetuovala americkou nadvládu tím, „že ze Spojených států učinila rozhodujícího spoluhráče dokonce i ve vnitroevropských záležitostech." Ve své „globální síti specializovaných institucí“, ke kterým je NATO samozřejmě zahrnováno, vykonávají Spojené státy moc prostřednictvím „nepřetržitého vyjednávání, dialogu, pronikání a úsilí o formální konsens, ačkoliv tato moc vychází nakonec z jediného místa, totiž z Washingtonu DC“.
Tento popis se perfektně shoduje s lisabonskou konferencí o „strategickém konceptu“. Minulý týden oznámil dánský generální sekretář NATO, Anders Fogh Rasmussen, že „jsme hodně blízko konsensu“. A tento konsens bude podle New York Times „pravděpodobně odpovídat vlastní formulaci prezidenta Baracka Obamy: pracovat ve směru světa bez atomových zbraní, zatímco bude udržováno nukleární odstrašování“.
Zastavme se, dává to vůbec nějaký smysl? Ne, ale to je právě to, co koncept NATO obnáší. Mír prostřednictvím války, nukleární odzbrojení prostřednictvím nukleárního vyzbrojení, a především obrana členských států prostřednictvím vyslání expedičních vojsk, aby se rozzlobilo obyvatelstvo dalece vzdálených zemí.
Strategií není konsens, který je písemně formulován výbory. Americká metoda „trvajícího vyjednávání, dialogu, difúze a úsilí o formální konsens“ umoří každý odpor, který by se příležitostně mohl vyskytnout. Tak jako bylo Německo s Francií na začátku proti členství Gruzie v NATO a proti nechvalně proslulé „protiraketové obranné cloně“, přičemž na oboje lze pohlížet jako na nestrojené provokace, které se hodí na to, aby vyprovokovaly nové zbrojní soupeření s Ruskem a aby bez přínosného důvodu poškodily úspěšné německé a francouzské vztahy s Moskvou. Spojené státy ovšem neakceptují žádné NE jako odpověď a opakují svá imperativa stále dokola až do té doby, než odpor roztaje. Jednou výjimkou z poslední doby je zdráhání se Francie při spolupráci na invazi Iráku, načež rozzlobená reakce Spojených států konzervativní francouzskou vládnoucí třídu zastrašila až tak, že podpořila proamerického Nicolase Sarkozyho.
Hledání „hrozeb“ a „výzev“
Skutečné jádro toho, o čemž se pojednává jako o „strategickém konceptu“, bylo poprvé vyjádřeno a převedeno do praxe na jaře 1999, když NATO ignorovalo mezinárodní právo, OSN a vlastní statuty a vedlo agresivní válku mimo své obranné území proti Jugoslávii. Tím se NATO proměnilo z defenzivní v ofenzivní alianci. O deset let později byla kmotra této války, Madeleine Albrightová vyvolena za předsedkyni „skupiny expertů“, která několik měsíců strávila tím, že pořádala semináře, porady a setkání za účelem přípravy lisabonské agendy.Vyčnívajícími účastníky těchto setkání byli Lord Peter Levene, předseda Lloyd´s of London, pojišťovnického giganta, a bývalý předseda Royal Dutch Shell, Jeroen van der Veer. Tito pánové z vládnoucí třídy tedy sice nejsou zrovna opravdovými vojenskými stratégy, ale jejich účast měla mezinárodnímu obchodnímu světu signalizovat, že jeho světové zájmy nebudou zanedbávány.
Skutečně se zdá, že katalog hrozeb, který Rasmussen vyjmenoval v jednom projevu poslední rok, posiluje domněnku, že NATO pracuje pro pojišťovnické hospodářství. NATO, řekl, je potřebné k tomu, aby zacházelo s piraterií, cyber-bezpečností, změnami klimatu, extrémními projevy počasí jako např. s katastrofálními bouřemi a povodněmi, rostoucími hladinami oceánů, velkými pohyby obyvatelstva směrem do obydlených oblastí, někdy nad rámec hranic, s nedostatkem vody, suchem, klesající produkcí potravin, oteplením Země, s emisemi CO2, z ubýváním arktického ledu a tím podmíněným přístupem k doposud nedostupným zdrojům, se zásobením pohonnými látkami a závislostí na cizích zdrojích atd.
U většiny těchto vyjmenovaných hrozeb nemůže být ani náznakem vykonstruováno, že by si tyto vyžadovaly vojenských řešení. Ani „darebácké státy“, ani „přední hlídky tyranie“ či „mezinárodní teroristé“ nejsou s jistotou zodpovědní za klimatické změny, ale přesto je Rasmussen prezentuje jako výzvu pro NATO.
Na druhé straně mohou být některé rezultáty těchto scénářů, jako například pohyby obyvatelstva v důsledku stoupající hladiny moře nebo sucha, chápány skutečně jako původce krizí. Znepokojující aspekt tohoto vyjmenovávání spočívá přesně v tom, že všech těchto problémů se horlivě uchopuje NATO, protože si údajně vyžadují vojenská řešení.
Největší hrozbou pro NATO je jeho vlastní nadbytečnost. A pátrání po „strategickém konceptu“ je pátráním po záminkách, aby mohlo být udrženo při životě.
NATO ohrožuje svět
Zatímco samo pátrá po hrozbách, vytváří NATO samo rostoucí hrozbu pro svět. Stěžejní hrozbu představuje jeho přínos k posilování tendence udávanou Spojenými státy, vzdávat se diplomacie a vyjednávání ve prospěch vojenského násilí. To se dá jasně rozeznat v Rasmussenově zahrnutí fenoménů podnebí do jeho seznamu hrozeb pro NATO, ačkoliv by toto mělo být vlastně předmětem mezinárodní diplomacie a vyjednávání. Roste nebezpečí, že skomírá západní diplomacie. Spojené státy nastavily laťku: my jsme ti dobří, my máme moc, zbytek světa musí poslouchat – jinak … Diplomacií se pohrdá jako se slabinou. Ministerstvo zahraničí už dávno přestalo být jádrovou oblastí zahraniční politiky Spojených států.
Se svou obrovskou sítí vojenských základen na celém světě, s vojenskými přidělenci na velvyslanectvích a četnými misemi v klientských zemích je ve světě Pentagon nevyhnutelně mocnější a vlivnější než ministerstvo zahraničí. Poslední ministři zahraničí, velmi dalece vzdálení od toho, aby hledali diplomatické alternativy k válce, vedli vedoucí úlohu v přimlouvání se za válku na místě diplomacie, ať už to byla Madeleine Albrightová na Balkáně nebo Colin Powell, který se v Bezpečnostní radě OSN oháněl nepravdivými testy. Politika se definuje Národním bezpečnostním poradcem, různými soukromě financovanými továrnami na myšlenky a Pentagonem, včetně vlivů z Kongresu, který se sám skládá z politiků, kteří šilhají po tom, aby ukořistili vojenské zakázky pro své volební okrsky.
NATO vtahuje evropské spojence Washingtonu ke dnu stejnou cestou. Stejně tak jako Pentagon nahradil ministerstvo zahraničí, je NATO samotné využíváno Spojenými státy jako potencionální náhražka za OSN. „Válka v Kosovu“ z roku 1999 byl prvním větším krokem tímto směrem. Poté co Francie za Sarkozyho opět přistoupila ke komandu NATO, nechává upadat tradičně vycvičenou francouzskou zahraniční službu a šetří na civilní reprezentaci po celé zeměkouli. Zahraniční služba Evropské unie, kterou nyní vytváří lady Ashtonová, nebude sama od sebe disponovat žádnou politickou linií a žádnou autoritou.
Zahálčivost byrokracie
Za svými apely na „společné hodnoty“ organizací NATO v první řadě hýbe lenost byrokracie. Samotná aliance je výklopkem vojensko-průmyslového komplexu Spojených států. Po šedesát let byla vojenská obstarávání a byly smlouvy s Pentagonem důležitým zdrojem průmyslového bádání, profitů, pracovních míst, kariér v Kongresu, a dokonce i financování univerzit. Proměnná hra těchto rozdílných zájmů vede k určování bezvýhradné strategie Spojených států na dobývání světa.
Stále více se roztahující globální síť asi 800 až 1000 vojenských opěrných bodů na cizí půdě.
Bilaterální vojenské smlouvy s klientskými státy, které nabízejí výcvik, zatímco na sebe berou povinnost nakupovat zbraně vyrobené ve Spojených státech a nově směřovat své ozbrojené síly, směrem od národní obrany ke vnitřní bezpečnosti (to znamená potlačování) a ke případnému vtažení do agresivních válek, vedených Spojenými státy.
Nasazení těchto těsných vztahů s lokálními ozbrojenými složkami za účelem ovlivňování domácí politiky ve slabších státech
Neustálá vojenská cvičení s klientskými státy, která Pentagonu zprostředkovávají perfektní znalosti vojenského potenciálu těchto klientských států, tyto státy integrují do vojenské mašinérie Spojených států a udržují si je v mentalitě „připraven na válku“.
Rozestavění své sítě opěrných bodů, „spojenců“ a vojenských cvičení takovým způsobem, který obkličuje, izoluje, zastrašuje a koneckonců provokuje významnější země, které mohou být chápány jako potencionální rivalové, obzvláště Rusko a Čínu.
Bezvýhradná strategie Spojených států, jak ji lze rozpoznat z jejich akcí, je postupným vojenským dobýváním, aby bylo zajištěno světové panství. Podstatný znak tohoto projektu dobývání světa spočívá v tom, že, ač je dennodenně extrémně aktivní, je vlastně v podstatě ignorováno převážnou většinou obyvatelstva dobyvatelského národa stejně jako také jeho nejblíže stojícími ovládanými spojenci, čímž jsou státy NATO. Nekonečná propaganda o „teroristických hrozbách“ (blechy na slonovi) a další odlákávání pozornosti nechává většinu Američanů v naprosté nejasnosti v tom, o co běží, což klape o to lépe díky tomu, že Američané jsou téměř jedinečně ignorantní k záležitostem zbytku světa a proto jsou naprosto nezainteresováni. Spojené státy by mohly vybombardovat z mapy nějakou zemi dříve, než malá část Američanů bude vědět, kde se tato zem nachází.
Nejvyšší cíl stratégů Spojených států, jejichž kariéra se odehrává mezi producenty myšlenek, předsednictvy, poradenskými firmami a vládou, spočívá v tom, spíše ospravedlňovat tento obrovský mechanismus než jej řídit. Po zhroucení „sovětské hrozby“ se političtí aktéři uspokojili s neviditelnými a potencionálními hrozbami. Vojenská doktrína Spojených států cílí tím směrem, postupovat preventivně proti každému potencionálnímu rivalu Spojených států ve věci světového panství. Po zhroucení Sovětského svazu si největší arzenál mimo Spojené státy ponechává Rusko a Čína je rychle rostoucí hospodářskou mocí. Ani jeden z nich neohrožuje Spojené státy nebo západní Evropu. Naopak, obě země jsou připraveny a ochotny koncentrovat se na mírové obchody.
V rostoucím měřítku si ovšem dělají starosti z vojenského obkličování a provokativních vojenských cvičení, která Spojené státy provozují přímo před jejich domovními dveřmi. Tato implicitně agresivní strategie může pro většinu Američanů zůstávat skrytou, ale náčelníci v postižených zemích jsou si velmi jisti tím, že chápou, o co tu jde.
V současné době je hlavním jednoznačným „nepřítelem“ Írán. Washington tvrdí, že „protiraketový obranný štít“, který některým svým evropským spojencům vnucuje, slouží k tomu, aby byl Západ bráněn před Íránem. Rusové zas však celkem jasně rozpoznávají, že protiraketový štít je směřován proti nim samotným. V první řadě celkem jasně chápou, že Írán žádné takové rakety nevlastní a nemá ani žádné rozpoznatelné motivy, aby je nasadil proti Západu. Všem informovaným analytikům je naprosto jasné, že dokonce i v případě, že Írán jaderné zbraně a rakety vyvine, by se tyto chápaly jako odstrašování vůči Izraeli, tedy regionální atomární supervelmoci, která má volnou ruku při útocích na sousední země. Izrael tuto svobodu samozřejmě nechce ztratit a je tedy proto přirozeně proti íránskému odstrašování. Izraelští propagandisté hlasitě křičí o ohrožení Íránem a ustavičně pracovali na tom, aby NATO svou paranoiou infikovali.
Izrael byl dokonce popsán jako „29. člen globálního NATO“. Zástupci Izraele horlivě zpracovávali úslužnou Madeleine Albrightovou, aby bylo zajištěno, že zájmy Izraele budou zohledněny ve „strategickém konceptu“. Během posledních pěti let se Izrael a NATO zúčastnili společných námořních manévrů na Rudém moři a na Středozemním moři, stejně jako vojenských manévrů od Bruselu až po Ukrajinu. Dne 16. října 2006 se Izrael stal první neevropskou zemí, se kterou byla uzavřena takzvaná dohoda v rámci „programu individuální kooperace“ s NATO, která se týká kooperace v 27 různých oblastech. Je pozoruhodné, že Izrael je jedinou zemí mimo Evropu, kterou Spojené státy vedou v kompetenci European Command (tedy ne pod Central Command, které zahrnuje zbytek Středního východu).
Na jednom semináři o vztazích mezi NATO a Izraelem ve městě Herzliya dne 24. října 2006 řekla tehdejší izraelská ministryně zahraničí Tzipi Livni, že „aliance mezi NATO a Izraelem je jen přirozená … Izrael a NATO spolu sdílí společnou strategickou vizi. V mnohých souvislostech vytváří Izrael frontovou linii na obranu našeho společného životního standardu.“
Ne každý člověk v zemích Evropy by sdílel názor, že izraelská sídliště v okupované Palestině vyjadřují „náš společný životní standard“. To je bezpochybně jedním z důvodů k tomu, že prohlubující se spojení mezi NATO a Izraelem nenabylo otevřenou formu členství v NATO. Obzvláště po barbarském útoku na Gazu by takovýto krok vyvolal odpor v evropských zemích. Nicméně Izrael pokračuje v tom, že se sám zve do NATO, samozřejmě žhavě podporován svými věrnými příznivci v Kongresu Spojených států.
Hlavní důvod této rostoucí symbiózy mezi Izraelem a NATO identifikovali Mearsheimer a Walt: energická a mocná proizraelská lobby ve Spojených státech. Izraelské lobby jsou také silné ve Francii a ve Spojeném království. Entusiasticky vyvinuly téma Izraele jako „frontové linie“ obrany „západních hodnot“ proti militantnímu islámu. Skutečnost, že militantní islám je do značné míry produktem této „frontové linie“, vytváří perfektní začarovaný kruh.
Agresivní postoj Izraele vůči svým regionálním sousedům by byl vážným zatížením pro NATO a hodil by se k tomu, aby NATO bylo dle uvážení Izraele vtáhnuto do válek, které v žádném smyslu neleží v zájmech Evropy.
Ať už tomu je jakkoli, jistá subtilní strategická výhoda, která jak se zdá je pro Spojené státy prospěšná, ve spojení s Izraelem spočívá … proti Rusku. Tím, že se přilínají k hysterické teorii „íránské hrozby“, mohou Spojené státy nadále s vážnou tváří tvrdit, že plánovaná protiraketová clona je směřována proti Íránu a ne proti Rusku. To Rusy samozřejmě nepřesvědčí. Může to být ale využito k tomu, že jejich protesty budou moct jevit jako „paranoidní“ – alespoň v uších věřících na Západě. Co pak mají stále co naříkat, když přeci naše vztahy s Moskvou „resetujeme“ a zveme ruského prezidenta na naší veselou oslavu „strategického konceptu“?
Rusové každopádně moc dobře vědí, že:
Protiraketová clona má být konstruována tak, aby sevřela Rusko, které vlastní rakety, které si uchovává jako odstrašení.
Neutralizací ruských raket by si Spojené státy zajistily volnou ruku v tom, že by mohly Rusko napadnout ve víře, že Rusko by nemohlo zpětně udeřit. Antiraketová clona, pokud by fungovala, nehledě na to, co všechno se říká, by sloužila k tomu, aby usnadnila útok na Rusko.
Obklíčení Ruska
Obkličování Ruska pokračuje na Černém moři, v Baltickém moři a u severního polárního kruhu. Zástupci Spojených států nadále požadují, že Ukrajina musí vstoupit do NATO. Právě minulý týden dával v jednom článku v New York Times Zbigniewův syn Obamovi radu, aby zcela nevzdával „vizi celistvé, svobodné a bezpečné“ Evropy včetně „konečného gruzínského a ukrajinského členství v NATO a v Evropské unii“. Skutečnost, že převážná většina obyvatelstva Ukrajiny je proti členství v NATO, tu nehraje žádnou roli. Pro současného potomka ušlechtilé dynastie Brzezinských je tím, čemu se dává váha, menšina. Úkol vize „podkopává ty v Gruzínsku a na Ukrajině, kteří vidí svou budoucnost v Evropě. Posiluje usilování Kremlu o sféru vlivu…“ Představa, že „Kreml“ usiluje o „sféru vlivu“ na Ukrajině, je absurdní, když vezmeme v potaz extrémně těsné historické vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou, jejíž hlavní město Kyjev bylo kolébkou ruského státu. Volání rodiny Brzezisnkých zazněly ovšem z Haliče, z části západní Ukrajiny, která kdysi jednou patřila Polsku a vytváří centrum protiruské menšiny. Zahraniční politika Spojených států je příliš často ovlivňována takovými rivalitami, o kterých nemá převážná část Američanů nejmenší tušení.
Neúprosné setrvávání Spojených států na vtělení Ukrajiny pokračuje dál nehledě na skutečnost, že by to znamenalo vyhnání ruské černomořské flotily ze své základny na poloostrově Krym, kde místní obyvatelstvo hovoří převážně ruštinou a je zaměřeno prorusky. To je recept na válku proti Rusku, pokud nějaký takový někdy vůbec existoval.
Mezitím zástupci Spojených států nadále vyslovují svou podporu Gruzii, jejíž v Americe vyškolený prezident otevřeně vyjadřuje naději, že dostane ve své příští válce proti Rusku podporu NATO. Nehledě na provokativní námořní manévry na Černém moři provádějí Spojené státy, NATO a (ještě zatím) nečlenské státy NATO Švédsko a Finsko pravidelně větší vojenská cvičení v Baltském moři, do jisté míry ve viditelné vzdálenosti ruských měst Sankt Petersburg a Kaliningrad. Těchto cvičení se účastní tisíce vojáků pozemních vojsk, stovky letadel včetně bojových letadel F-15, AWACS a námořních sil, mezi nimi americký svazek nosičů letadel Strike Group 12, vyloďovací vozidla a válečné lodě s jednoho tuctu zemí.
Snad nejhrozivěji z toho všeho vtáhly Spojené státy stále Kanadu a skandinávské státy (mezi nimi Dánsko a Grónsko) do vojenského nasazení, které je otevřeně namířeno proti Rusku. Podstatný bod tohoto arktického nasazení byl oznámen Foghem Rasmussenem, když mezi „hrozbami“, se kterými se NATO musí prý vypořádat, zmínil skutečnost, že „ustupuje arktický led, čímž se stávají přístupnými zdroje, které byly doposud pokryty ledem.“ Dalo by se domnívat, že toto uvolnění zdrojů by mohlo být příležitostí pro kooperaci, aby z nich bylo společně čerpáno. To ale není oficiální postoj Spojených států.
Minulý říjen řekl americký admirál James G. Stavridis, vrchní velitel NATO pro Evropu, že globální oteplení a soupeření o zdroje možná povedou ke konfliktu na území kolem severního pólu. Kontraadmirál Christopher C. Colvin z pobřežní hlídky, příslušný pro pobřeží Aljašky, řekl, že ruské aktivity v lodní plavbě v arktickém moři Spojeným státům „dělají obzvláštní starosti“ a požadoval více vojenských zařízení v oblasti. Geologická služba Spojených států věří, že u severního polárního kruhu se nachází až čtvrtina neobjevených světových zásob ropy a zemního plynu. Dle konvence námořního práva OSN z roku 1982 má přímořský stát nárok na zónu 200 mořských mil a může uplatňovat nárok na dalších 150 mil, pokud prokáže, že mořské dno vytváří pokračování jeho pevninského podstavce. Rusko vyjadřuje tento nárok a uplatnilo jej. Poté, co USA donutily zbytek světa k tomu, aby přistoupil na konvenci, americký senát dohodu ještě neratifikoval. V lednu 2009 NATO prohlásilo, že „horní okraj severu“ má „pro alianci strategický význam“, a od té doby pořádalo NATO více větších válečných her, zcela jasně v přípravě na konečný konflikt s Ruskem kvůli zdrojům na území okolo severního polárního kruhu.
Rusko svoje obranné pozice u severního polárního kruhu po zániku Sovětského svazu z velké části zrušilo a požadovalo, aby se vyjednaly kompromisy o kontrole zdrojů. Minulé září požadoval ministerský předseda Vladimir Putin společné snahy, aby byl chráněn subtilní ekosystém, přitáhnuty cizí investice, podporována technologie prospěšná životnímu prostředí a aby se pracovalo na tom, aby se konflikty řešily v rámci mezinárodního práva. Spojené státy dávají jako obvykle přednost tomu, že záležitost regulují tím, že nasazují svou váhu. To by mohlo vést k novému soupeření ve zbrojení na Arktidě a dokonce i k ozbrojeným srážkám.
Přes všechny tyto provokativní znaky se zdá nanejvýše nepravděpodobné, že by Spojené státy hledaly válku s Ruskem, ačkoliv tu a tam nemohou být vyloučeny rozmíšky a incidenty. Zdá se, že politika Spojených států spočívá v tom, obklíčit Rusko a zastrašit ho v tom rozsahu, aby akceptovalo status polosatelitu, který ho neutralizuje v očekávaném budoucím konfliktu s Čínou.
Cíl Čína
Jediným důvodem vyrazit proti Číně je příslovečný důvod, vystoupit na horu: ona je zde. Ona je velká. A Spojené státy musí stát nade vším.
Strategie ovládnutí Číny je stejná jako u Ruska. Spočívá v klasickém vedení války: sevření, obléhání, více nebo méně tajná podpora vnitřního chaosu. Příklady této strategie: Provokujícím způsobem posilují Spojené státy svou vojenskou prezenci podél pacifického pobřeží Číny tím, že východoasijským zemím nabízejí „ochranu před Čínou“.
Za studené války, kdy Indie dostávala své zbraně od Sovětského svazu a zastávala pozici nenáležející k žádnému bloku, ozbrojily Spojené státy Pákistán jako svého nejdůležitějšího spojence v oblasti. Nyní přemístily Spojené státy svůj výraz přízně do Indie, aby držely Indii mimo vliv Shanghai Cooperation Organization a postavili ji jako protiváhu k Číně.
Spojené státy a její spojenci podporují každičkou vnitřní odchylku, která by mohla Čínu oslabit, ať už to je Dalai Lama, ať už to jsou Uighurové nebo třeba Liu Xiaobo, uvězněný disident.
Nobelova cena za mír byla přiznána Liu Xiabaovi před výborem norských poslanců za předsednictví Thorbjorna Jaglanda, norské napodobeniny Tony Blaira, který sloužil dříve jako norský ministerský předseda a představoval jednoho z hlavních zastánců NATO. Na jedné konferenci evropských poslanců parlamentů, které pořádalo NATO, řekl Jagland minulý rok: „Pokud tu tyranii nebudeme moct zastavit, začne válka. Z tohoto důvodu je NATO nepostradatelné. NATO je jedinou multilaterální vojenskou organizací, která je zakotvena v mezinárodním právu. Je organizací, kterou může využít OSN, když je to nutné – aby byla zatavena tyranie, jak jsme to učinili na Balkáně.“ To je úžasně opovážlivé překroucení skutečností, když pomyslíme, že NATO se otevřeně provinilo proti mezinárodnímu právu a proti OSN, aby mohlo vést válku na Balkáně – kde ve skutečnosti existovaly etnické konflikty, ale žádná „tyranie“.
Při oznámení volby Liua prohlásil norský výbor za předsednictví Jaglanda, že „dlouho věřil, že existuje těsný vztah mezi lidskými právy a mírem“. Tento „těsný vztah“, vycházíme-li z logiky vyjádření Jaglanda, spočívá v tom, že když nějaký cizí stát nerespektuje lidská práva podle představy západní interpretace, mohl by být bombardován, jako NATO bombardovalo Jugoslávii. Ve skutečnosti jsou to zrovna ty velmoci, které pořádají největší hluk ohledně „lidských práv“, obzvláště Spojené státy a Spojené království, právě těmi, které vedou většinu válek na celém světě. Norská prohlášení vyjasňují, že propůjčení Nobelovy ceny za mír Liuovi (který své mládí z části trávil v Norsku) ve skutečnosti představuje podporování NATO.
„Demokracie“ jako náhražka Spojených národů
Evropští členi NATO přispívají relativně málo k vojenské moci Spojených států. Jejich přínos je v první řadě politický. Jejich spolupráce udržuje dojem „mezinárodního společenství“. Dobývání světa, které je prováděno byrokratickou zahálčivostí Pentagonu, může být prezentováno jako „křížová výprava demokracií“ planety Země, aby byla zbytku vzdorného světa přenechána zátěž osvíceného politického řádu.
Euro-atlantické vlády vyhlašují své „demokracie“ za základ jejich absolutního oprávnění míchat se do záležitostí zbytku světa. Na základě myslného předpokladu, že „lidská práva jsou nutná pro mír“, proklamují své právo vést válku.
Rozhodující otázkou je, zda má „západní demokracie“ ještě sílu k tomu, aby tento válečný stroj demontovala, dřív než bude pozdě.
Tento text byl přeložen z němčiny a je zde zveřejněn se souhlasem správce internetových stránek http://www.antikrieg.com/, převzato z: Náš směr
