České národní listy

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

2. Pročeská orientace

Díky politické, především však vojenské aktivitě českého Vratislava II. (1061-1092), se za vydatnou pomoc dostala Lužice do sféry vlivu českého státu. V roce 1076 se stala neslýchaná věc, český panovník dostal v léno Východní lužickou marku (Horní Lužici). Vratislav ovládal do roku 1081 jen Budyšínsko a postoupil tuto zem jako věno Viprechtu Gojčskému, ale po vymření gojčského rodu 1136 bylo Budyšínsko a Zhořelecko připojeno zpět k českému státu. Germanizační útlak byl přerušen. To již za vlády Soběslava I. V létě 1139 Češi opět byli jazýčkem na váze při boji krále Konráda proti Jindřichu Pyšnému. Ostatní části lužicko-srbského území získali a drželi v 11. století Wettinové. V roce 1253 připadlo Budyšínsko jako věno české princezny Beatrix do držby braniborských Askánců. Po jejich vymření 1311 obsadil Budyšínsko Jan Lucemburský. Získal ještě Zhořelecko (1328) a Lubaň (1346). Tím vzniklo území a politické jádro hornolužického markrabství. Karel IV. připojil k české koruně Dolní Lužici (1368).

Doba Jana Lucemburského a Karla IV. zbrzdila germanizační tlak. Na různá místa státní správy se dostali čeští šlechtici a ti přáli slovanskému jazyku.  Největší zásluhu získal až Karel IV., když nařídil, že úředníci  a duchovní musejí zvládat srbštinu a v tomto jazyce s místním obyvatelstvem i jednat. Ve 14. století se součástí Horní Lužice stalo již dříve k Čechám patřící Žitavsko  a tím bylo na nějaký čas uvedené území definováno a za Lucemburků i stabilizováno.

K upevnění státu přispělo nejen získání Chebska, po vymření braniborského rodu Horní Lužice (Zhořelecka a Budyšínska), v letech 1327-1341 připojení slezských knížectví, ale i v roce 1353 získání Horní Falce a v roce 1368 Dolní Lužice.  Mocenský význam mělo připojení braniborského kurfiřtství (1373), jehož neodlučitelnost od českého státu měl zajistit Karel IV., ale jeho syn Zikmund Braniborsko prodal. V době, kdy Braniborsko náleželo k české koruně, byla existence Lužičanů zajištěna, žádná německá síla nebyla schopna ohrozit jejich osud, vždyť Karel IV. byl českým králem a císařem. Z hlediska práva Karel IV. učinil ještě další krok. Vydal v roce 1348 a v roce 1355 dva majestáty, jejichž obsahem jsou inkorporační listiny o spojení Moravy a Lužice s českým státem. Současně byla vyhlášena nedělitelnost státu a vládnoucí vrstvě, tedy šlechtě, se dostalo právo odepřít poslušnost králi, který by tuto zásadu porušil. I z tohoto hlediska je možno později hodnotit stavovský odboj proti Habsburkům, kteří Lužici zašantročili.

Germanizační tlak trvající několik století měl své metody a také je přizpůsoboval situaci a měnil. V 10. století, v době karolinské germanizace, šlo především o narušení státotvorného  vývoje Polabských Slovanů. Byl to strategický cíl, naplňovaný po 150 let, doplněný ovšem ukládáním a vymáháním poplatků, požadováním rukojmí. V další etapě došlo k anexi slovanského území, které bylo obsazováno německými kolonisty. Současně probíhal také proces znevolňování obyvatelstva. Němečtí feudálové vábili do dobyté a porobené země především rolníky a dávali jim nejrůznější výhody a tím je odlišili od slovanských poddaných. I na venkově vznikla vrstva privilegovaná. O to víc a výrazněji se to projevilo v tzv. Hexapolis (Šetiměstí), kde vládl německý patriarchát, v Žitavě, Lubiji, Budyšíně, Zhořelci, Lubani a Kamenci.

Husitské oddíly několikrát pronikly do Lužice, ale německé měšťany a šlechtice natrvalo neodstranili. Němci byli již pevně ukotveni v lužické zemi. Ve městech se germanizační vliv upevnil natolik, že měšťanem se nemohl stát Lužičan, nebyl přijat ani do cechu a musel bydlet na okraji města, případně ve zvlášť určených ulicích. Ghetto nebylo tedy vyhrazeno jen Židům, ale i domácí obyvatelstvo bylo takto sociálně deklasováno. Nacismus má tedy hluboké kořeny  ve středověkých temnotách.

Německý kolonizační pás odtrhl území Lužických Srbů na jihu od Čech a na východě od Polska. Proces germanizace trval až do roku 1945, dlouhodobá městská i agrární kolonizace německého živlu docílila již v 18. století, že země dostala německý ráz, takže všechna úřední jednání byla jen německá, jména osad byla poněmčena a také osobní jména byla zapisována do matrik jen v německém znění.

Velký význam pro kulturní vývoj Lužice měla Karlova univerzita (1348), někteří lužičtí studenti se stali jejími profesory a děkany. Po vydání dekretu kutnohorského roku 1409 odešli však Němci i Lužičané.  České knihy, zvláště bible, se používaly v Lužici ještě v 19. století, ale po roce 1871 byly úmyslně ničeny.

Reformace v 16. století měla rozporuplný vliv. Luther neuznával za potřebné překládat bibli do lužické srbštiny, věřil v brzký zánik Lužických Srbů. Státní církev (luteránská) a hlavně její školy, sloužící německé vrchnosti, pokračovaly v germanizačním útlaku. Lid však německému kázání nerozuměl, a tak bylo třeba používat v kostele lužické srbštiny. Za reformace vzniklo také lužickosrbské písemnictví, ale úředním jazykem byla nadále němčina. A jen zcela výjimečně byla v roce 1532 listina budyšínských měšťanů českému králi napsána v lužické srbštině.

V 16. století došlo k několika povstáním srbských rolníků, kterého se však němečtí kolonisté nezúčastnili, jelikož kolonizační podmínky jim umožňovaly privilegované postavení, které je výrazně odlišovalo od srbských sedláků.  V letech 1293-1327 byl lužický jazyk zakázán v Bernburgu nad Sálou, potom ještě v Altenburgu, Cvikově a nakonec v Lipsku.

Pokračování