České národní listy

Oběť germanizace - Lužičtí Srbové část 5

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Přední místo v osvětové aktivitě zaujímaly divadelní spolky, které měly rovněž četné styky s českými ochotníky. Poprvé bylo hráno divadlo lužickosrbsky  2. října 1862 v Budyšíně, kde byla uvedena hra V.K. Klicpery „Rohovín čtyřrohý“ v překladu lužickosrbském.

Zájem o problematiku Lužických Srbů vzrostl v českých zemích po první světové válce, kdy se doufalo, že právo národů na sebeurčení se dostane také tomuto národu. Aktivita lužickosrbské inteligence se potom obrátila k osvětové práci, vzrostl počet národních spolků, ochotnických divadel, sokolských jednot, rozvinula se vědecká, literární a umělecká činnost. Ve své práci pokračoval vědec profesor A. Muka, velký ohlas v Čechách měl hudební skladatel B. Krawc a malíř M. Nowak.

Snaha pomoci Lužickým Srbům v jejich těžkém zápase o národní přežití vyvolala na české straně hnutí na ochranu tohoto národa. Už v roce 1907 vznikla v Praze Společnost přátel Lužice, která se zaměřila na osvětovou práci, kulturní činnost, hospodářskou pomoc Lužickým Srbům i na informační akce pro českou, slovanskou i mezinárodní veřejnost.

Společnost přátel Lužice stála po boku Lužických Srbů i v boji proti nacismu, který popíral jejich národní svébytnost. V samotném Německu se mohli Lužičtí Srbové opřít jen o levicové strany, které v roce 1927 podaly v saském sněmu návrh zákona o právech lužickosrbského obyvatelstva. Na tento pokrokový návrh navázala po druhé světové válce vláda NDR.

Nacionalistické kruhy v Německu vytvořily „Svaz německého východu“, který prosazoval nevědecké tvrzení, že Lužičtí Srbové jsou vlastně Němci mluvící lužicky.

Nacistické Německo tvrdě zasáhlo do lužickosrbského národního života. Lužický Sokol se musel rozejít, deník „Serbske nowiny“ v Budyšíně byl zastaven, Matiční dům byl obsazen gestapem, kulturní pracovníci a funkcionáři Sokola byli zatčeni a uvrženi do koncentračních táborů, lužičtí učitelé a kněží byli přeloženi do vzdálených německých krajů a na jejich místo přišli němečtí učitelé a duchovní. Matice lužická byla zakázána a rovněž tak i činnost katolického spolku Cyrila a Metoděje. První lužickosrbskou knihou na indexu byly Bezručovy „Slezské písně“ v lužickosrbském vydání.

Než došlo k druhé světové válce, museli nacisté přece jen trochu přihlížet k mezinárodnímu veřejnému mínění a proto jejich protisrbský postup nebyl tak rychlý a všeobsáhlý. Útisk lužickosrbského národa vyvolával po celém kulturním světě protesty. Především však v Československu, kde se rozvinulo masové protifašistické hnutí, které srovnávalo vyspělý kulturní, vědecký, osvětový a politický život Němců v Československu s útiskem nacistů v Lužici. Po mnichovském diktátu se situace Lužických Srbů zhoršila, z československé strany již jim nemohla být poskytnuta pomoc a po okupaci zbytků okleštěného Československa gestapo pronásledovalo i české kulturní a osvětové pracovníky, kteří, kteří organizovali vzájemné styky hnutí na podporu lužickosrbského národa. Profesor Josef Páta ještě v lednu 1938 burcoval veřejnost: „Lužickým Srbům přesto, že se houževnatě brání, hrozí úplná záhuba, nestane-li se nějaký zázrak v jejich prospěch“.

Mnozí čeští přátelé Lužických Srbů se stali v letech okupace oběťmi nacismu, svými životy zaplatili  Josef Páta, František Páta, Josef Kordík a Ladislav Klicman. Další byli vězněni, například Vladimír Zmeškal aj.

Během světové války byla řada lužickosrbských kulturních a osvětových pracovníků uvržena do vězení. Veškerý národní život byl potlačen, dětem bylo zakázáno mluvit mateřským jazykem ve škole i mimo školu, byl vydán i zákaz nosit národní kroje a zpívat lužické písně.  V rodinách byly dělány prohlídky a lužickosrbské knihy byly odváženy ke zničení. Při okresním úřadu v Budyšíně bylo zřízeno dokonce zvláštní protisrbské oddělení (Wendenabteilung), které řídilo akce proti Lužickým Srbům. Konečným plánem nacistů bylo vystěhovat Lužické Srby  ze své vlasti do Alsaska, nasadit je do dolů, těžkého průmyslu a poněmčit je.

V roce 1960 vyšla práce dvou mladých lužických historiků, M. Kašpara a J Šolty, která nás uvádí do nejtěžšího období lužických dějin a seznamuje nás zejména s řáděním „Bund Deutscher Osten“ a ostatních složek nacistického režimu. Kniha je odstrašujícím důkazem genocidní politiky nacistického Německa a plně potvrzuje obavy, vyslovené profesorem Josefem Pátou v r. 1938.

Za nacistického režimu v roce 1939 mělo odvahu přihlásit se k lužickosrbské národnosti v Sasku jen 474 osob, v Prusku se nehlásil nikdo. Přitom je možno připomenout, že v roce 1858 bylo v úředních statistikách podchyceno 169 359 Srbů, v roce 1900 jen 106 618 a v roce 1933 jen 57 157 osob.  Dnes se odhaduje počet Lužických Srbů na 60 000.

Porážka nacistického Německa přinesla svobodu Lužickým Srbům. Čeští kulturní a osvětoví pracovníci poskytli v tu dobu nejpotřebnější pomoc, neboť v koncentračních táborech a na frontách druhé světové války padlo mnoho příslušníků lužickosrbské inteligence a prořídlé její řady bylo třeba rychle doplnit. Česká pomoc byla rychlá a účinná, dne 1. prosince 1945 bylo v České Lípě otevřeno spolkové lužickosrbské reálné gymnázium Ústřední matice školské, které vychovalo Lužickým Srbům novou poválečnou generaci inteligence, jež následně pracovala vesměs na vedoucích místech. Ředitelem gymnázia byl dr. M. Krajčmař. Agilního spolupracovníka našel v prof. Karlu Macků. Gymnázium bylo 1. ledna 1947 přeneseno do Varnsdorfu, kde působilo do roku 1948, kdy bylo zrušeno a znovuzřízeno na lužickém území v Budyšíně. V Čechách byl vždy vřelý zájem o lužickosrbskou otázku, především zásluhou univerzitního profesora Josefa Páty (1886 v Litomyšli-1942) a jeho bratra dr. Františka Pátyx (1885 Němčice u Litomyšle -1942).

Významným a obětavým přítelem Lužických Srbů byl MUDr. Josef Lásko, lékař v Chocni, který od studentských let se zajímal o život lužickosrbského lidu a udržoval četné styky s hudebním skladatelem Bjarnatem Krawcem a básnířkou Minou Witkojc. Ve Společnosti přátel Lužice pracoval od roku 1919 a byl jednatelem jejího odboru v Chocni. Ve východních Čechách organizoval četné osvětové akce ve prospěch Lužických Srbů zejména v Chocni, Vysokém Mýtě, Litomyšli, Pardubicích a v Hradci Králové. Odebíral a šířil lužickosrbské knihy a časopisy, přenášel a hmotně podporoval Lužické Srby v době útisku a byl proto také v době okupace vyšetřován a šikanován pardubickým gestapem.

V severovýchodních Čechách působil ve prospěch Lužických Srbů profesor František Šolc, který se narodil 23. února 1895 v Sobotce, působil v Rakovníku a Turnově, kde byl předsedou odboru Společnosti přátel Lužice.

Zájem o lužickosrbskou problematiku byl v českých zemích vždy intenzivní, svědčí o tom též skutečnost, že specialitou všech českých slovníků naučných, na rozdíl od podobných děl jiných velkých národů, bylo a je, že obsahují lužickosrbskou tématiku ve značném rozsahu a úplnosti. Tuto dobrou tradici zahájil již Riegrův slovník naučný, do kterého přispíval Michal Hórník. V Ottově slovníku napsal hesla o Lužických Srbech Adolf Černý a do Dodatků Ottova naučného slovníku nové doby přispěl Josef Páta, Antonín Frinta a Vladimír Zmeškal. V Masarykově slovníku obstaral všechny hesla o Lužici Josef Páta, rovněž tak v Guttenbergově slovníku, redigovaném dr. A. Dolenským. Profesor Josef Páta napsal také heslo o Lužických Srbech pro Naučný slovník aktualit 1938. Provedl v něm rozbor a ostrou kritiku nacistického Německa pro jeho utlačovatelskou politiku proti Lužickým Srbům, což mu nemohli nacisté zapomenout.

Zájem o Srbskou Lužici neutuchl, ani po druhé světové válce, kdy ovšem nabyl novou podobu. Práva lužickosrbského lidu byla zajištěna zákonem z 23. března 1948. Poprvé v dějinách byla vyhlášena a uplatňována rovnoprávnost tohoto malého slovanského národa s německým obyvatelstvem. U nás Společnost přátel Lužice v roce 1955 vstoupila do Společnosti Národního muzea v Praze, kde vytvořila sekci pro studium lužickosrbské kultury.

Ve východních Čechách se tvůrčím  způsobem navazovalo na odkaz J. Páty. V Litomyšli si agilně počínala Zorka Koníčková – Pátová, v Havlíčkově Brodě František Živný, který přednášel nejednou o Lužických Srbech v Ledči n/S., Humpolci, Jihlavě, Chotěboři, Hlinsku a Hradci Králové.

Z východních Čech pocházel PhDr. Antonín Frinta, žák J. Polívky a A. Černého, patřící ke generaci slavistů, kteří dokázali zvládnout nejen jazykovědu, literární historii, národopis, kulturní dějiny, ale i osvětovou práci. A. Frinta se narodil 14. června 1884 v Novém Městě nad Metují. V roce 1889 se rodiče přestěhovali do Hradce Králové, kde otec pracoval v Pilnáčkově továrně.

Antonín Frinta po maturitě na královéhradeckém gymnáziu odešel v roce 1902 na filosofickou fakultu do Prahy a již tehdy se zajímal o slovanskou filologii. Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1907 nastoupil na reálku v Kostelci nad Orlicí (1907-1908), odkud přešel na reálku do Mladé Boleslavi (1908-1909). Nějaký čas učil v Plzni, od r. 1913 učil na reálce na Malé Straně v Praze, kde působil až do roku 1941, kdy byl z příkazu protektorátní vlády předčasně penzionován.  Za války byl vyšetřován gestapem, které mu zabavilo četné knihy, výpisky a korespondenci.

Po osvobození působil na pražské filosofické fakultě, kde získal profesuru lužickosrbské literatury a jazyka. Nastoupil na uprázdněné místo po J. Pátovi, kterého nacisté popravili.  Sorabistiku pěstoval na univerzitě až do r. 1958. A. Frinta měl vědecký zájem také o bulharskou filologii a kašubský regionalismus. Po řadu let udržoval styky s kašubskými kulturními pracovníky a pořídil také první překlady kašubských básní do češtiny.

A. Frinta se zabýval také literární historií a otázkami slovanské vzájemnosti. Vykonal velký počet osvětových přednášek na půdě Osvětového svazu, Sokola a Společnosti přátel Národního muzea v Praze i na českém venkově, např. v Hradci Králové, Chocni, Plzni, Chrudimi aj. V období mezi světovými válkami spolupracoval v sorabistice s profesorem J. Pátou, A. Černým, po kterém převzal vedení rubriky o postavení Lužických Srbů ve Slovanských přehledech.  Úzce spolupracoval s M. Krjčmarem, který pro něho sbíral informace přímo v Lužici.  Členem Společnosti přátel Lužice byl od roku 1972, za války byl ve styku s Vladimírem Zmeškalem a s dalšími českými prosrbskými pracovníky. V tomto ilegálním prostředí vznikla také myšlenka informovat vedení sovětských vojsk, blížících se k Budyšínu, o problematice Lužických Srbů.

V poválečném období vychoval A. Frinta několik mladých sorabistů, působících možná ještě i dnes v německých, lužickosrbských a českých institucích a vysokých školách. Přebohatá byla také jeho osvětová a organizátorská práce. Jeho nejrozsáhlejší sorabistické dílo „Lužičtí Srbové a jejich písemnictví“ vyšlo v Praze v roce 1955. Ve filologické oblasti vyslovil přesvědčení, že Děčané a Pšované patřili k srbskému etnickému celku.

V osvětové práci pro lužickosrbský lid se výrazně uplatnil také básník Josef Pelíšek, který přednášel také ve většině českých měst.  Josef Pelíšek se narodil 21. srpna 1889 v Semtěši u Čáslavi, pracoval jako úředník ministerstva zahraničních věcí a redaktor Československé tiskové kanceláře. Napsal několik básní věnovaných Lužickým Srbům, překládal lužickosrbské básníky do češtiny a společně s V. Zmeškalem vydal antologii „Lužičtí básníci“ (1933). Do té sbírky přeložil básně H. Zejlera, J. Čišinského, Mata Kósyka, Josefa Nowaka, Jana Skaly, Jana Lajnerta, Miny Witkojc, F. Krječmara a dalších.

V poválečném období se nezůstalo jen u tradičních forem práce, ale osvětová činnost byla obohacena o nejrůznější akce kulturní a umělecké. Tak např. v květnu 1960 byla uzavřena přátelská dohoda o spolupráci mez i Srbským lidovým divadlem v Budyšíně a divadlem v Hradci Králové. Předmětem dohody byla výměna zkušeností, herců, režisérů i školení herců. V březnu 1961 byla na lužické jeviště uvedena hra Miroslava Stehlíka „Hdyž tygr do nich dyri“ za režie Richarda Mihuly z Hradce Králové. Kulisy ke hře zhotovil rovněž český host z Hradce Králové Jiří Fiala. Pod režií Rudolfa Vedrala z Realistického divadla v Praze byla nastudována Goldoniho hra „Sluha dvou pánů“ a s úspěchem hrána po lužických vesnicích. V letech 1948-1961 bylo na lužickém divadle uváděno 15 her českých autorů, a to díla O. Scheinpflugové, K. Stanislava a dalších. Královéhradecké divadlo zahrálo v Budyšíně  v roce 1964 Čapkovo hru „Válka s mloky“, která se setkala u lužickosrbského obecenstva se značným úspěchem. Srbsko-německé divadlo z Budyšína oplátkou zahrálo 30. dubna 1965 v Hradci Králové Gogolova „Revizora“. Tutéž hru hrálo 1. května 1965 také v Pardubicích. V roce 1964 srbské divadlo provedlo v Hradci Králové Schillerovu hru „Úklady lásky“. V obou městech byli lužičtí herci vřele přijati.