České národní listy

O vlastenectví IV

Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Ještě bych se vrátila k inspiračním kořenům našeho vlastenectví, který existoval mezi Čechy od středověku. Působení Jana Husa, Jeronýma Pražského a husitů mělo dokonce i politickou dimenzi, boj proti nechtěnému císaři Zikmundovi a proti katolické církvi. Česká reformace měla silné aspekty vlastenectví, hlavně v nevídané volbě nekatolíka Jiřího Poděbradského českým králem a v postupném úsilí českých bratří, zvláště Petra Chelčického, budovat možnosti vzdělávání pro všechny děti, což vyvrcholilo v názorech a evropském vlivu Jana Amose Komenského. Jeho vřelý vztah k českému království a k českému lidu se nedá nazvat jinak než vroucí vlastenectví, podobně jako mnohých exulantů.

Pobělohorský vývoj, v němž převládla pomstychtivost a chamtivost Habsburků a katolické církve, zhatil demokratizační perspektivu českého národa na více jak dvě století. Náboženství a příslušnost ke katolické církvi byly násilně vnuceny jako nejdůležitější hodnoty. Nastala násilná výměna české protestantské elity za cizí, která vnímala Čechy jako kacíře a levnou pracovní sílu. Nikdy se národem nezžila. Vlastenectví se přestěhovalo za hranice. Vzpomeňme úsilí Jana Amose Komenského, na spis Pavla Stránského O státě českém, atd., na různou vydanou korespondenci. Tragické zvraty pozitivního vývoje nejsou v historii vzácné, ale důkladná znalost historie dává naději na prevenci či nápravu. Proto to úsilí opět naši historii přeinterpretovávat.

Sdílím s Masarykem, že české národní obrození nevyrůstalo jen z osvícenství (Pekař, Kaizl), ale i ze znalosti českého reformačního období a jeho osobností. (František Šmahel se věnoval problematice ve spise: Idea národa v husitských Čechách. 2000). Jejich spisy znali Josef Jungmann, Josef Dobrovský, František Palacký a další. Čerpali z nich víru v cenný pozitivní potenciál českého národa a sílu ho křísit, aby byl napraven nespravedlivý krutý osud národa. Práci na vzkříšení českého jazyka a historie věnovali své životy, což byla vznešená forma vlastenectví. S láskou je v literatuře vzpomínán i Bernard Bolzano, profesor matematiky a filosofie na UK, který ve 20. letech 19. století nabádal studenty českého původu, aby se více zajímaly o velkou historii svého národa. Samozřejmě za to zaplatil kariérou a zdravím. V tomto ohledu nebyl zdaleka sám. Česká inteligence se však nedala zlomit strachem.

Na intelektuální rovině tuto práci František Palacký dovršil svými Dějinami národu českého v Čechách a v Moravě. To byla důkladná vědecká reflexe dějin českého národa, která národ posilovala i jeho víru a hlavně iniciativu, v možnost nápravy jeho vlastními silami. Výsledky byly světovým unikátem. Prostředků bylo nepatrně a nejpřednější české osobnosti a jejich rodiny věnovaly na národní účely nejen celoživotní úsilí, ale i své majetky, například rodina Palackých, Riegrových, Náprstkových, Josef Hlávka, Oliva, atd. To je snad nejvyšší forma vlastenectví.

Napoleonské války a proniknutí ruských vojsk až do Čech daly možnost Čechům si uvědomit i svou slovanskou identitu, že patří do rodiny národů, která není v Evropě zanedbatelná. I to posilovalo křehké české sebevědomí, hlásící se čile k světu, navzdory zběsilé cenzuře, policejnímu pronásledování, věznění. Němci, zvyklí na privilegia, brali vlasteneckou činnost Čechů jako újmu svého práva Čechům vládnout, udržovat je jako služebný, podřadný národ. V české literatuře je přehojně reflexe na tuto situaci (Frič, Rais, Baar, Jirásek, atd.).

Neúspěšné úsilí Čechů o rovnoprávnost s Němci v českých zemích trvalo od roku 1848 až do úspěšného naplnění r. 1918. V počátku tohoto období jsme měli velikána, o němž Masaryk prohlásil, že nám ho svět může závidět -- Karla Havlíčka Borovského. Ve stovkách článků se soustředil na politické vzdělávání českého národa, vysvětloval na desítky pojmů, charakter a záludnosti politických stran, obecné demokratické a liberální principy, humanitní, demokratickou i konservativní politickou filosofii. Toto byla nejstatečnější vlastenecká činnost, která národ připravovala na příležitost pro svou svobodu. Masaryk na ni navázal v 80. a 90. letech. Rakouská vláda vláčela Havlíčka po soudech, které nevyhrávala díky českým advokátům, a nakonec ho poslala do Brixenu, aby se po čtyřech letech vrátil domů zemřít. A zavládl opět strach v podobě Bachova nelítostného absolutismu, nesvobody, věznění, censury. Ten už je možná také rysem české identity. Ale vlastenectví hledá inspiraci v naději, v pozitivních stránkách historie, v činech lidí statečných, v osvětové činnosti, třebas drobné. Ponurá situace v 50. až 70. letech 19. století byla možná příčinou, že se vlastenecké práce s takovým odhodláním chopili ženy, aby vědomě a systematicky přispívaly k úrovni češtiny i žen a tím celého národa. Magdalena Dobromila Rettigová, s podporou manžela vlastence, se jako první chopila kultivační práce nevzdělaných středostavovských českých dívek. Božena Němcová svou průkopnickou literární tvorbou začala zachycovat život a jeho problémy na venkově i ve městech, čímž přispívala k sebeznalosti českého národa, podobně jako sbíráním lidové a pohádkové tvorby. Její vlastenectví bylo cílevědomé a hluboce sociální – neuznávala stavovské dělení společnosti, přispívala k pocitu sounáležitosti všech vrstev. Národ se k ní stále vracel. Její činnost neušla však pozornosti rakouských úřadů, které ji nakonec zničily. Dnes jsou mnohé naše velké osobnosti dokonce karikovány na prknech divadel (Němcová, Masaryk).