České národní listy

O vlastenectví III

Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Důležitou úlohu hrálo poznání, že mateřským jazykem lze vyjádřit vše zrovna tak dobře, ba často lépe, než latinou, která do 18. století převažovala v intelektuálním životě a na školách, nahrazena poté němčinou. Také návraty k historii prohlubovaly vědomí společné identity, k níž svou prací přispívali osvícení intelektuálové, od Bolzana, Jungmanna, Palackého, Havlíčka až po Masaryka. Účastnili se i vlastenečtí kněží, i když měli velké potíže s církevními autoritami, třebas jen proto, že se v kostele zpívaly české písně. Například kněz a spisovatel J. Š. Baar o tom podává bohaté svědectví.

Vlastenectví se stalo naprosto nečekaným pramenem inspirace pro intelektuální, kulturní, vzdělavatelskou, literární, uměleckou a historiografickou tvorbu, kterou dnes obdivujeme, ctíme, ale nejsme schopni dosáhnout jejích rozměrů a hodnot, neboť není už spjata s duchovní a mravní dimenzí národa. Kultura před první světovou válkou přispívala k hlubšímu poznávání společnosti, života lidí, k hlubší reflexi národa, dovedla rozlišovat, co je mravné, pozitivní a co ne. Procesem k vědomému vlastenectví se také zvyšovala zodpovědnost lidí za sebe, za druhé, za celek, rozvíjela se jejich pozitivní iniciativa. Česká reformace a její osobnosti se také staly významnou inspirační silou. Znalostí historie sílila i zodpovědnost za dědictví minulých generaci a za budoucnost národa. Tento pozitivní rozvoj se neobešel bez pronásledování rakouskými úřady, i historikové orientovaní na zanedbané aspekty české historie měli problémy. Příkladem může být Václav Novotný, jemuž příbuzný roku 1900 psal: „Ovšem strach Tvůj … vězí … vlastně v nynějších poměrech, které jsou horší než za persekuce českého národa … pamatuj, že Hus a Komenský trpěli a byli veleduchové, a my pidimužíci proti nim, bychom trpět nemohli?“ (J. Hoffmannová, Václav Novotný. Prah 2014, s. 390). Novotný, podobně jako stoupající řada intelektuálů, ctil husitství, českou reformaci a její osobnosti jako obránce větší svobody. (J. Hoffmannová, s. 341). Úsilí o povznesení národa přinášelo naději i pozitivní výsledky také nižším vrstvám. Lidé pro jejich obranu, pro důstojnou budoucnost národa, byli ochotni obětovat své soukromí, ba i životy. Rok 1918 přišel jako spása většině lidem i národa. Dnes se dějiny přeinterpretovávají opět v náš neprospěch.

Po dlouhou dobu existovala víra, že entita národa nemůže být zcizena. Jen Masaryk nabádal, že existenci českého národa není možné brát jako samozřejmou a dělal vše pro to, aby se zvyšovala jeho celková úroveň a schopnost ubránit svou důstojnou existenci. Znalost historie, sebeznalost, vzdělání, včetně politického, byly pro tuto úroveň základní. Celá výuka za 1. Československé republiky byla nesena ve vlasteneckém duchu. Narážela jen tam, kde skupiny či strany upřednostňovaly své materiální a úzce nacionalistické zájmy nad celonárodními. Neušlo mu, že silnější národy inklinují k expansi a využívání slabších. Ale věřil s Havlíčkem, že „žádná moc tohoto světa, byť se i s celým peklem spolčila, neudrží národa vzdělaného, ušlechtilého a statečného v poddanosti, v otroctví.“ Také upozorňoval, že „svoboda bez vzdělanosti je nemožná“ (TGM, Karel Havlíček. 1996, s. 150). A důkladné smysluplné vzdělávání bylo možné jen v mateřštině a jen ve svobodě. Vědomí, že má hluboký smysl se přimknout k češství -- jazyku, kultuře, historii, práci pro jeho úroveň, se od poloviny 19. století stalo obecným, téměř mravním závazkem, spjatým s iniciativou lidí, spolků, českou politikou. Vlastenectví v podstatě znamenalo orientaci na demokracii.

Stále nebezpečné pro tento demokratizační vývoj byly a jsou války a expanze, často posvěcené církvemi, kterými mocní řeší svou neschopnost konstruktivně vládnout. Podobně nebezpečný zůstává ekonomický liberalismus s důrazem na individualismus, nadřazení soukromého nad společné a expansí. Podobně marxismus s jednostranným důrazem na kolektivismus, materialismus a internacionalismus. Nejzrůdnější byl německý rasový nacionalismus s vírou práva Němců na světovládu, opřenou o argumenty německých intelektuálů. V současnosti nadnárodní neoliberalismus a jeho korporativní nositelé, provádějí znovu rozklad národů a států ve prospěch své moci a zisků. Lidem vnucuje nejasná širší identita, v níž schází důraz na úroveň národa a národní zájmy propagandou ve školách, v médiích, v tisku, v kultuře, ve společenských organizacích, atd. V praxi se vědomě dělá z lidí masa levné pracovní síly, s velmi omezenými sociálními i politickými možnostmi. Důrazem na menšiny se narušuje vztah k celku, vlastenecké cítění, zodpovědnost za sebe i za druhé, za celek, narušuje se lidská důstojnost a iniciativa pro společné dobro. Zároveň mocenská vrstva ztratila kontakt s realitou a upíná se k EU a globalismu jako k výnosné záchraně. Zdá se, že tito lidé s otevřeným srdcem do světa, obvykle končí pohrdáním slabšími, svým národem, přisluhováním mocným a sledující jen své soukromé cíle.