České národní listy

O vlastenectví 6

Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Ještě jednou bych zdůraznila, že snižování hodnoty všeho pozitivního, čeho národ dosáhl hlavně vlastními silami, překrucování českých dějin, je cílený záměr co nejvíce podemílat sebedůvěru a sebeúctu národa, aby se stal snadným terčem cizích zájmů. Přitom metody, ideje a výsledky jeho úsilí od 19. století do 60. let 20. století jsou ve světě naprosto unikátní, plné pozitivních hodnot a inspirace. Návraty k těmto zkušenostem se neobejdou bez odvážné kritiky současné reality, k politiků, inteligence, bez navrácení médií do služby pravdě, národu. Podobně je potřeba posílit vlasteneckou výchovu ve školách s důrazem na pozitivní historii. Když nebudeme ctít pozitivní práci minulých generací a rozvíjet ji, vlastně si nebudeme vážit sami sebe, a tím si nás nebude vážit nikdo. Poučení z minulosti je základním krokem k nápravě. Jsme jeden z nejstarších národů v Evropě, přispívali jsme k úrovni své i Evropy. Říše, velké státy se rozpadají, ale národy, pokud nejsou zničeny zvenčí, zůstávají. Vlastenectví je ve své podstatě zodpovědnost za sebe, za druhé, za celek, které má v pozadí humanitní a demokratickou politickou filosofii, ne materialistickou. Věřím v Palackého geniální postřeh, že kdykoli jsme vítězili, bylo to silou ducha, ne materialismem .

Nemohla jsem odolat citovat z bohaté poesie výňatky napříč časem od 18. do 20. století, dotýkající vlasteneckého citu.

Jan Jakub Ryba (1765-1815),  konec 18. století (autority ho dohnaly k sebevraždě):

Bohu vlasti lidu sloužit,

Po obecném dobru toužit,

S Múzami se celovat,

čísti, housti, rýmovat,

vzdělávat se bez ustání

jest mé denní zaměstnání.

Jan Neruda: Romance o Karlu IV. (Výňatek)

„Však jaká země - taký lid!

Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,

Zda všimnou si jich Češi paličatí –

Buď svatý rád, když není bit!

Jak bych zde mlátil otep slámy!

Nechť chci co chci, za krátký čas

Se všechno jinak zvrtne zas –

Mám já to bídu s vámi“

„Nu vidíš, králi: tak náš lid!

Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se –

Však kvete po svém, v osobité kráse –“

Teď přerušil svůj náhle klid

Hned rozveselen Velhartice –

„ach přibliž k tomu lidu hled

A přitiskneš svůj k němu ret

A neodtrhneš více!“

J. Seifert: Hora Říp  (Výňatek)

Viděl jsem hory plné ledu,

Však zpívat o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru

Uprostřed kraje nízkou horu,

Na nebi mráček běloskvoucí

- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých

A koně dupou po maštalích.

A jako krůpěj na prstenu

Třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat

A všechno ve mně začne zpívat,

Zpívat a plakat. Maminko má,

Jak je to hezké u nás doma!