O umučení M.J. Husa 2

Petr z Mladoňovic

Než mu však dali na hlavu pro posměch papírovou korunu, řekli mu mezi jiným: ,,Odevzdáváme duši tvou ďáblu.'' A on sepjav ruce a pozdvihnuv oči k nebi pravil: ,,A já ji odevzdávám nejmilostivějšímu Pánu Ježíši Kristu''. A uzřev onu korunu: ,,Pán můj Ježíš Kristus pro mne bídného ráčil nésti korunu trnovou, mnohem tvrdší a těžší, nevinně jda na smrt nejpotupnější; a tak já bídný hříšník tuto korunu, mnohem lehčí, byť potupnou, chci nésti pokorně pro jeho jméno a pravdu.'' Byla pak ta papírová koruna kulatá, skoro loket vysoká, a na ní byli namalováni tři hrozní ďáblové, jak chtějí zmocniti se duše a rozsápati ji drápy. A na té čepici byl nápis s označením jeho viny: ,,Toto jest arcikacíř.'' I řekl král:(23) vévodovi Ludvíku, synu Klema bavorského, který před ním stál slavnostně drže zlaté [říšské] jablko s křížem: ,,Jdi, přijmi jej.'' A onen syn Klemův převzal Mistra a dal jej do rukou pochopům a vedl na smrt.

Když pak byl Hus veden z onoho kostela tak korunován, na hřbitově toho kostela pálili právě knihy, prý jeho.(24) Spatřiv to, jda kolem, pousmíval se tomuto jejich počínání. A cestou napomínal ty, kteří stáli okolo, i kdo šli za ním, aby nevěřili, že má zemříti pro bludy(25); poněvadž mu byly lstivě přiřčeny a lživě za vinu kladeny křivým svědectvím jeho úhlavních nepřátel. A věru skoro všichni obyvatelé města vyšli ve zbroji a provázeli ho na smrt.

A když přišel k místu, kde měl býti umučen, poklekl, pozdvihl ruce i oči k nebi a s plně oddanou zbožností modlil se žalmy, zvláště: ,,Smiluj se nade mnou, Bože'' [Ž. 51,3] a ,,V Tebe, Pane, jsem doufal'' [Ž. 31,2.6], opakuje verš ,,V ruce Tvé, Pane''. Krajané jeho, kteří tu stáli, slyšeli, jak se modlí radostně a s veselou tváří.(26)

Místo, kde měl být umučen, bylo mezi zahradami na louce, kudy se jde z města Kostnice k tvrzi Gottliebenu, mezi branami a příkopy předměstí toho města.(27) Někteří okolo stojící laikové hovořili: ,,Nevíme, co a jak dříve činil či mluvil, nyní však vidíme a slyšíme, jak svatými slovy se modlí i mluví''. A jiní pravili: ,,Jistě by bylo dobře, aby měl zpovědníka a byl slyšen''. Avšak nějaký kněz sedící na koni v zeleném oděvu, podšitém červeným hedvábím řekl: ,,On nesmí býti slyšen, ani mu nesmí být dán zpovědník, poněvadž je to kacíř.'' Mistr Jan však, dokud ještě byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktoru, mnichovi,(28) který ho dobrotivě vyslechl a dal mu rozhřešení, jak sám [Hus] vyznává v jednom z listů, jež poslal svým přátelům z vězení.

Když pak se modlil, jak již připomenuto, spadla mu s hlavy ona potupná koruna pomalovaná třemi ďábly; pohleděv na ni, pousmál se. A někteří z žoldnéřů kolem pravili: ,,Ať mu ji dají znovu na hlavu, aby byl upálen spolu s ďábly, svými pány, kterým sloužil.'' Povstávaje na rozkaz katův(29) s místa, kde se modlil, zvolal hlasitě a zřetelně, takže i jeho přátelé dobře ho mohli slyšeti: ,,Pane Ježíši Kriste, tuto strašlivou, potupnou a krutou smrt pro tvé evangelium a pro kázání slova tvého chci poslušně a pokorně podstoupiti.''(30) Nato byl veden kolem okolostojících; napomínal je a žádal, aby nevěřili, že se jakýmkoli způsobem držel článků přičítaných mu křivými svědky, že je kázal neb jim učil. (31) Pak byl svlečen ze svého oděvu a přivázán ke sloupu provazy tak, že byl k tomu sloupu uvázán rukama nazad,(32) a když byl obrácen tváří k východu, řekli někteří z okolostojících: ,,Ať nestojí obrácen tváří k východu, protože je kacíř; obraťte jej k západu.'' Tak se i stalo. Když pak ho přivazovali za krk jakýmsi začerněným řetězem,(33) podíval se naň a s úsměvem pravil katům: ,,Pán Ježíš Kristus, vykupitel můj a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl(34) spoután; já bídný nestydím se nésti tenhle, pro jeho jméno jsa svázán.'' Onen sloup byl pak jako tlustý kůl, skoro na půl kroku široký; na jednom konci jej zaostřili a zatloukli do země na oné louce. Pod nohy Mistru podložili dvě svázané otepi dříví. Přivázán ke sloupu, měl ještě na nohou střevíce a jedno pouto. A takové otepi dříví, proložené slámou, kladli mu i kolem těla, jak stál, až k bradě; bylo toho dřeva na dva vozy neb káry.

Než však hranice byla podpálena, přišel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: ,,Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů,(35) dnes s radostí chci zemříti.'' A uslyševše to, ihned onen maršálek spolu se synem Klemovým zatleskali rukama a odešli.

Nato katové pod ním zapálili; a Mistr hned hlasitě jal se zpívati nejdříve ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi'', potom ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou'', a dále(36) ,,Jenž jsi se narodil z Marie Panny''. A když tak potřetí začal zpívati, v tom vítr vmetl mu plamen do tváře; i modle se v duchu pohyboval rty a hlavou, a tak duši v Pánu vydechl. Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.

Když pak dříví oněch otepí a provazy shořely a zbytky těla ještě stály visíce za krk v onom řetěze, hned katové strhli to ohořelé tělo i se sloupem k zemi a spalovali je přiloživše na oheň ze třetího vozu dříví; a chodíce dokola, kyji rozbíjeli kosti, aby tím rychleji shořely na popel. A našedše hlavu, kyjem ji rozbili na kusy a znovu vhodili do ohně. A když našli jeho srdce mezi vnitřnostmi, nabodli je na konec zašpičatěného kyje jako na rožeň, a zvláště je opékajíce a spalujíce propichovali je oštěpy, a konečně všecko obrátili v popel. A šat vhodili katové do ohně i se střevíci z rozkazu onoho Klema a maršálka, kteří řekli: ,,Aby snad Čechové to neměli za svaté ostatky; a my ti to (37) dobře zaplatíme.'' Což i učinili. A tak i všechen popel ze shořelých dřev naložili na káru a hodili do proudu Rýna, jenž tam blízko teče.

Vypsal jsem tak co nejobšírněji průběh celého smrtelného zápasu slovutného Mistra Jana Husa, vynikajícího hlasatele pravdy evangelia, abych i pro budoucnost jasněji znovu oživil přeslavnou jeho památku. Po zralé úvaze zajisté jsem se rozhodl vylíčením současnosti nelahoditi těm, kdo se dovedou nadchnouti klamavou slupkou umělých slov, pod níž chybí jádro skutečnosti. Raději snesu výtku pro neobratnost neumělých slov a dávám přednost tomu, abych nezastřel podstatu věci, totiž průběh celého sledu uvedených událostí, o němž jsem se jasně poučil na vlastní oči a uši; svědkem mi je ten, jenž zná všecko. A tak, aby i v budoucích časech žila památka toho Mistra, bojovníka nejstálejšího, vydal jsem svědectví poznané pravdě.

*        *        *

V procesu Husově byl Petr z Mladoňovic přímým účastníkem. Činil si poznámky již při přelíčeních, zaopatřil si opisy dokumentů, jako osvědčení, listin, žalob, odpovědí, dopisů, traktátů a kázání, českých i latinských. Materiálu zároveň s vlastními vzpomínkami použil k vylíčení celého děje, aby o něm zachoval pravdivou zprávu budoucím. Výsledkem jest rozsáhlá, vsuvek plná relace, kterou Mladoňovic nenapsal najednou, nýbrž po částech, a ne v pořadí, v jakém události probíhaly; často též opravoval a doplňoval. Relace jest zachována v jediném rukopise úplně, nikoli však ve formě, jak ji autor chtěl uveřejniti. Palacký (v Dokumentech Husových, 1869) zrevidoval i neúplné rukopisy díla a naznačil, jak postupně vznikalo. V. Novotný pak (v úvodu k vydání) zhodnotil a rozvrstvil rukopisy relace Petrovy a vydal ji v ucelené formě s obsáhlým doprovodem kritickým (v Pramenech dějin českých VIII. 1932; odtud náš překlad, ze str. 111 - 120).

Dovozuje, že dílo bylo redigováno Petrem dvakrát; poprvé těsně po událostech kostnických (ještě 1415?), druhou redakci, také však formy ne definitivní, klade do r. 1417. Snad bouřlivé doby zabránily Petrovi v dokončení práce.

Německý překlad prvé redakce vyšel tiskem r. 1529 péčí J. Agricoly, reformačního vydavatele několika spisů Husových. O překlad český postaral se v půltisiciletí od Husovy smrti teprve V. Flajšhans (1917 ve Svět. knih. Ottově: Petr z Mladenovic, Zpráva o soudu a odsouzení M. Jana Husi v Kostnici), s výjimkou námi shora podaného závěrečného oddílu, místo něhož otiskl staročeský text Umučení M. J. Husi.

Opisovači rukopisů spokojovali se většinou jen poslední částí relace, týkajíci se události 5. a 6. července 1415. Opatřen často samostatným názvem, býval ten oddíl čítán při bohoslužbách církve pod obojí až do doby Bělohorské.

 Britské listy,5.7.2010