České národní listy

O legalitě a legitimitě transferu

německého obyvatelstva z Československa 1

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.

Transfer německého obyvatelstva ze tří evropských států do Německa se uskutečnil jako akt mezinárodního práva, nikoli práva vnitrostátního. Do vnitrostátního práva důsledky tohoto mezinárodněprávního rozhodnutí ovšem výrazně zasáhly.

Současné diskuse si převážně všímají jen odsunu z Československa. Jubilant se zabýval i diskusemi a problematikou transferu Němců z Polska.1 Zajímavý je i vývoj této problematiky v Maďarsku, které bylo státem poraženým a spojencem Německa.

Odsun Němců nebyl a není tedy vztahem dvoustranným - československo-německým nebo česko-německým, ale součástí celkového poválečného uspořádání, které položilo základy mezinárodního míru v Evropě. Představitelé vítězných velmocí rozhodli o transferu po právu s přesvědčením o spravedlnosti takového aktu. Na tomto rozhodnutí a postoji k transferu německého obyvatelstva signatáři dohody o transferu nic nezměnili ani v současné době, jak to znovu a opakovaně prohlašují. Legitimita a legalita transferu německého obyvatelstva z Československa a z dalších států do Německa a Rakouska zůstává především záležitostí mezinárodního práva a mezinárodních vztahů po druhé světové válce.

I.

Podle zprávy o třístranné konferenci v Berlíně vydané 2. srpna 1945 se čelní představitelé USA, Sovětského svazu a Velké Británie dohodli o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska.

V prohlášení se uvádělo, že "tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky (the transfer to Germany of German populations or elements thereof), které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun (transfers) musí být prováděn spořádaně a lidsky". Představitelé těchto vlád zmocnili Kontrolní radu, aby zjistila, kolik takových osob už přiš!o do Německa z těchto států a provedla odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny s ohledem na situaci v Německu. O tomto rozhodnutí byly zpraveny československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud Kontrolní rada nesplní úkoly, které jí v této souvislosti byly uloženy.

Problematiku transferu německého obyvatelstva na Postupimské konferenci předložil nejprve 25.7. 1945 W. Churchill, který uváděl, že je třeba přesídlit velký počet Němců z Československa do Německa. Mluvil o počtu dvou a půl milionů Němců. Na základě tohoto podnětu a informace ministra zahraničí Velké Británie A. Edena o stanovisku dr. Beneše se touto otázkou zabývali ministři zahraničí. Definitivně o transferu rozhodla "Velká trojka" 31. 7. 1945 za předsednictví H. Trumana. Československé stanovisko na konferenci tlumočila tedy britská delegace.

Rozhodnutí bylo nepochybně přijato po prozkoumání experty. Problémem transferu se ostatně zabývali britští experti již na počátku války. Někteří autoři uvádějí, že autorem této myšlenky byl N. Chamberlain a prosazovala ji Konzervativní strana.2

------------

1 Viz např. ]. Valenta: Odsun Němců z Polska. Současná historiogtafie, stanoviska a diskuse, in Krajanské organizace sudetských Němců v SRN, ÚMV, Praha 1998.

2 George E. Glos z univerzity v Yale tvrdí, že Chamberlain se cítil odpovědný za chyby, kterých se dopustil při jednání s Němci, jež vedly k Mnichovu a později k dalším neúspěchům Velké Británie a chtěl vyřešit problém německé menšiny jednou provždy jejich odsunem z Československa a z Polska. Údajně se inspiroval řešením menšinového problému na konferenci v Lausanne ohledně transferu z Turecka a z Řecka. Britská vláda toto řešení transferu prosadila jednáním s USA a SSSR. Viz. Prof. George E. Glos J. S. D.: Aby bylo jasno, Národní osvobození, 13.4.2000.

I z jiných pramenů je známo, že v době války se touto problematikou britští experti zabývali. Hans Lemberg v článku: "Etnické čistky" - řešení národních problémů (Listy č. 2/1993) uvedl, že klíčovou roli pro stanovisko spojenců měly posudky oxfordských expertů zpracované z pověření britského ministerstva zahraničí v květnu 1942.

Zprávu o usnesení Spojenecké kontrolní rady v Berlíně z 20. listopadu 1945 sdělili zástupci velmocí - sovětský, britský a americký velvyslanec československé vládě zvláštními diplomatickými nótami z 28. listopadu, z 3. a 7. prosince 1945. Československo podle požadavků obsažených v těchto nótách dále postupovalo.

Dokumenty Postupimské konference byly významným krokem v mezinárodních právních a politických jednáních, které vytvořily základy mezinárodního práva v poválečném světě. Potvrdily rozhodnutí Krymské konference a navázaly i na jiná předchozí jednání Spojenců počínaje Atlantickou chartou. Účastníci Postupimské konference přijali rozhodnutí i jménem Československa a ostatních signatářů Deklarace Spojených národů z 1. 1. 1942, tedy všech států protinacistické koalice, které byly ve válečném stavu s Německem. Představitelé tří velmocí jednali v jejich zájmu a reagovali na jejich návrhy. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl krátce poté stvrzen i v dalších mezinárodních smlouvách, zejména v Pařížské dohodě o reparacích od Německa a založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata uzavřené 21. 12. 1945. Československo tuto dohodu publikovalo pod č. 150/1947 Sb. Dohoda vyjadřovala ve svém znění souvislost "s odsunem bývalých československých příslušníků".

II.

Transfer německého obyvatelstva nebyl v mezinárodním právu a v mezinárodních vztazích jako prostředek řešení konfliktů v té době aktem ojedinělým. V meziválečné době ovšem na hromadný transfer a výměnu obyvatelstva hledělo mezinárodní právo jako na prostředek krajní, spojený nevyhnutelně s porušováním práv jednotlivců. Platilo to i o výměně obyvatelstVa mezi Řeckem a Tureckem v souvislosti s konferencí Lausannskou (1922-1923). Smysl transferu se spatřoval též v obnovení jednolitosti státního útvaru. Transfer obyvatelstva nemohl být uskutečněn jako akt mezinárodního práva jednostranně a muselo být zajištěno, že stát, kam bude obyvatelstvo přemístěno, je také přijme. Masaryk označoval časté návrhy na přestěhování i značných národních menšin za snahu pangermánů o zeslabení neněmeckých minorit a pochyboval, že by se tak mohlo stát bez donucení a spravedlivě.3

Postavení orgánů, které stály v čele států, jež byly dotčeny rozhodnutím o transferu německého obyvatelstva, bylo značně rozdílné a v dokumentech Postupimské konference to bylo i vyjádřeno. Československo bylo zastoupeno svou mezinárodně uznanou řádnou vládou a hlavou státu - prezidentem republiky. Československá vláda představovala všechny relevantní složky československého protinacistického odboje a úspěšně prosazovala principy kontinuity své činnosti jako výrazu kontinuity československého státu. Polsko bylo zastoupeno vládou prozatímní, jejíž složení a mezinárodní uznání bylo předmětem jednání, zejména na Krymské konferenci. Na Postupimské konferenci byli představitelé této prozatímní vlády přijati a konstatoval se proces dalšího sjednocení odbojových složek. Maďarsko jako spojenec Německa bylo zastoupeno spojeneckou Kontrolní komisí. Mezinárodněprávní postavení států, z nichž měli být Němci odsunuti, bylo tedy značně rozdílné a stanovisko československých představitelů při konečném rozhodování této záležitosti nebylo určující. Jménem Německa legálně a legitimně vystupovala Spojenecká kontrolní rada pro Německo.

----------------

Upozornil jsem i na další aspekty např. v článku: O kontinuitě a diskontinuitě, Právní praxe č.4-6/1993.

Dr. Beneš s britskými představiteli problematiku transferu v době války projednával. Odsun Němců výrazně preferoval domácí nekomunistický odboj. Viz o tom J. Grňa: Sedm roků na domácí frontě, Brno, Blok, 1968. Úsilí československého domácího odboje nebo dr. Beneše však sotva mohlo rozhodujícím způsobem ovlivnit rozhodnutí velmocí, zejména se zřetelem k tomu, že se vztahovalo nejen na Československo, ale i na Polsko a Maďarsko.

Na rozdíl od převládajícího tvrzení v publicistice, že dr. Beneš získal pro plán odsunu německého obyvatelstva především sovětské představitele, tehdejší blízký spolupracovník dr. Beneše E. Táborský tvrdí, že prioritní bylo stanovisko britské vlády, zejména W. Churchilla. Při jednání dr. Beneše s Molotovem v r. 1945 o této otázce se tento sovětský představitel k návrhům dr. Beneše stavěl chladně. Viz. E. Táborský: Prezident Beneš mezi Západem a Východem, Mladá fronta, Praha, 1993, zejm. s. 233.

3 T. G. Masaryk: Nová Evropa, G. Dubský, 1920, Praha, s. 97.

Tři velmoci učinily rozhodnutí o transferu německého obyvatelstva v několika rolích. Podle podmínek kapitulace a zejména podle Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami SSSR, Spojeného království, USA a prozatímní vlády Francouzské republiky přijaly tyto vlády "nejvyšší moc v Německu, čítajíc v to veškerou moc, která náležela německé vládě, německému vrchnímu velení a jakékoliv vládě nebo orgánu státnímu, městskému a místnímu". Jménem Německa spojenecké vlády vyjádřily souhlas a akceptovaly vystěhování německého obyvatelstva a jeho přemístění na území Německa. Německo v té době nemělo jinou vládu, než Kontrolní radu. Představitelé tří velmocí rozhodovali především jako garanti budoucího mírového uspořádání ve světě. Ukázalo se totiž, že selhalo pojetí versailleského systému o ochraně menšin právě ve vztahu k Německu a k německým menšinám v jiných státech. Vítězné velmoci tehdy prolomily princip suverenity státu ve vztahu k menšinám u tzv. států nástupnických a u států poražených. Výjimečné postavení bylo ponecháno Německu, jemuž nebyla ochrana menšin uložena, ačkoliv menšiny na jeho území žily a nebylo důvodu jim takovou ochranu odepřít. Německá "výmarská" ústava postavení menšin později omezovala ustanovením svého čI. 113 pouze ve smyslu "fremdsprachige Volksteile"4 a za menšiny tyto části obyvatelstva nepovažovala. Německá vláda, která v r. 1918 nepodpořila snahu o secesi německé menšiny v Československu, později aktivně prosazovala stížnosti a petice příslušníků německé menšiny z různých států proti vládám těchto států, jež byly adresovány Společnosti národů. Po nástupu Hitlera k moci se staly německé menšiny v Československu i v dalších státech řízeným nástrojem politiky německé vlády k destabilizaci těchto států a k rozpoutání světové války. Německé menšiny nebyly loajální k vlastním státům, ale jen k Německu, k jeho režimu, v souladu s tehdy vládnoucí ideologií v Německu. Popřely tak základní princip, na němž byl systém ochrany menšin po 1. světové válce založen. Ukázaly jeho nedostatky. Vlády Československa a Polska zastávaly vůči Německu i vůči vlastním menšinám politiku výrazně odlišnou, to však neovlivnilo v obou případech úsilí Německa zničit jejich státnost.