České národní listy

O legalitě a legitimitě transferu

německého obyvatelstva z Československa 4

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.

IV.

Nekompromisní formulace, kterými představitelé států protinacistické koalice reagovali ať společně nebo jednotlivě na odhalované zločiny uskutečňované Německem, jež se příčily i všem do té doby platným zásadám vedení války, se stupňovaly. Vyplývalo to z toho, jak při osvobozování území do té doby obsazených Německem se světová veřejnost dovídala o německých zločinech.

V Deklaraci čtyř mocností o obecné bezpečnosti uveřejněné 1. listopadu 1943 se Rakousku přičítala spoluodpovědnost za účast ve válce po boku hitlerovského Německa. V části nazvané "Deklarace o ukrutnostech" se vyjadřovalo rozhodnutí potrestat německé důstojníky, vojáky a členy nacistické strany za ukrutnosti, masakry a popravy, jichž se účastnili. Postupně vycházelo najevo, že odpovědnost za válečné zločiny nelze omezit jen na tyto skupiny.

V prohlášení o výsledku Krymské konference tří států z 11. 2. 1945 se uvádělo: "Nacistické Německo je odsouzeno k zániku. Pokusí-li se německý národ pokračovat v beznadějném odporu, zaplatí svou porážku ještě dráže." K další společné politice, jež měla vynutit "splnění podmínek bezpodmínečné kapitulace", byla vytvořena ústřední Kontrolní komise se sídlem v Berlíně složená z vrchních velitelů spojeneckých států, jež měla koordinovat správu a kontrolu nad Německem. Byl vyhlášen program zničení německé armády, potrestání válečných zločinců a vymáhání reparací za to, co Němci zničili. K dalším úkolům patřilo "vyhladit nacistickou stranu, nacistické zákony, organizace a instituce, vymýtit z veřejných úřadů i z kulturního a hospodářského života všechen nacistický a militaristický vliv a učinit v Německu i jiná dohodnutá opatření, pokud budou nezbytná pro budoucí mír a bezpečnost světa. Nezamýšlíme zničit německý národ, avšak teprve po vykořenění nacismu a militarismu budou Němci mít naději, že budou moci žít důstojně a že se jim dostane místa ve společenství národů".

Na Krymské konferenci bylo též dohodnuto, že reparace měly být vymáhány odnětím německého majetku, dodávkami zboží z Německa a konečně i použitím německé práce. Nucená práce německého obyvatelstva měla alespoň zčásti přispět k odstranění obrovských škod, které Němci na okupovaném nebo napadeném území spáchali.7

Na uvedené závěry z Jalty navazovala konference v Postupimi. Mimo jiné ohledně Německa konstatovala: "Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal..." Mezi přijatými politickými zásadami byla dohodnuta i pravidla okupačního režimu a role Kontrolní rady pro Německo složené ze zástupců čtyř velmocí. Její členové představovali společně i jednotlivě ve svých okupačních pásmech vládu nad Německem. Měly být zrušeny všechny vojenské i politické organizace, aby se zabránilo obnovení militarismu a nacismu. Vedle individuální odpovědnosti patřilo k vytčeným politickým cílům také: "Přesvědčit německý lid, že utrpěl úplnou vojenskou

---------

6 V této části se opírám především o ptáci M. Moulise: Přesuny obyvatelstva 1938-1948, in Studie o sudetoněmecké otázce, ÚMV Praha, 1996. Autor v této studii vychází z řady původních statistických údajů a dalších pramenů.

7 Je nehoráznou drzostí požadovat v současné době odškodnění za "nucenou práci" nařízenou Němcům, která byla formou reparací za strašlivé škody, které Německo způsobilo téměř v celé Evropě.

porážku, a že se nemůže vyhnout odpovědnosti za to, co sám na sebe uvalil, poněvadž jeho vlastní bezohledný způsob válčení a fanatický nacistický odpor zničily německé hospodářství a musely způsobit zmatek a utrpení."

Rovněž bylo rozhodnuto kontrolovat německou výchovu tak "aby byly úplně vyloučeny nacistické a militaristické doktríny a aby byl umožněn úspěšnýrozvoj demokratických idejí". Spojenci byli přesvědčeni, že je třeba vykořenit nejen nacismus, ale i militaristické a jiné teorie, z nichž nacismus vyrůstal, má-Ii se zabránit recidivě německé agresivity, která již několikrát ohrozila svět.

Pokud jde o reparace, kromě Polska, jehož reparační nároky se zavázal z vlastního podílu uspokojit Sovětský svaz, měly ostatní reparační nároky Spojených států, Velké Británie a dalších zemí být uspokojeny ze západních okupačních pásem a z německého zahraničního majetku. Státy, které měly z tohoto podílu na reparace nárok, se sešly v prosinci 1945 na Pařížské reparační konferenci. Konfiskace německého majetku v Československu byla v souladu se závěry této reparační konference i s předchozími dokumenty spojeneckých států.

Na Postupimské konferenci byly stanoveny zásady odsunu německého obyvatelstva se zřetelem k tomu, že o legitimitě odsunu se nepochybovalo. Odložení dalšího transferu bylo zdůvodňováno břemeny, která v té době doléhala na okupační úřady. Kontrolní rada měla proto další odsun posoudit z toho hlediska, aby "tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma". Z výroků Churchilla i Stalina i z jiných materiálů z konference vyplývá, že již uskutečňovaný odsun se nezpochybňoval. Zatímco Stalin zpočátku tvrdil, že odsun byl již uskutečněn, Churchill prohlašoval, že ještě ve skutečnosti nezačal a americký ministr zahraničí Byrnes požadoval přerušení nuceného odsunu a zajištění vzájemné spolupráce při jeho dalším provádění, aby byly rovnoměrněji zatíženy všechny okupační mocnosti, resp. všechna okupační pásma. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl po Postupimské konferenci uskutečňován již na základě zmíněné nóty představitelů tří velmocí.

Státům, z nichž byl odsun prováděn, bylo ponecháno na vůli, aby si zvolily kritéria, které skupiny německého obyvatelstva do transferu zařadí a které nikoli.

Československo si zvolilo za jedno z kritérií předchozí vztah každého jednotlivce k demokratickému československému státu a vyjádřilo toto hledisko v ústavním dekretu č. 33 Sb. z 2.8. 1945 o úpravě československého státního občanství osob národností německé a maďarské, který byl vydán prezidentem republiky k návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou.8

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. bral na zřetel i všechny předchozí akty jednostranné i dvoustranné, které se vztahovaly k státnímu občanství, včetně československo-německé smlouvy o státním občanství a opci z 20. listopadu 1938 a posuzoval je v souvislosti se zněním platných ústavních předpisů, které zakládaly princip jednotného a jediného státního občanstvÍ. Zmíněný ústavní dekret řešil i problém kontinuity československého státu v oblasti státního občanství a navazoval tak na ústavní dekret o obnově právního pořádku č. 11/1944 Sb.

Rozhodnutí o transferu německého obyvatelstva jako aktu mezinárodního práva svým obsahem směřovalo vůči skupině, která žila nebo pohybovala se na území Československa. Transfer zasahoval z tohoto hlediska německé obyvatelstvo bez jakéhokoliv rozlišení, i když nepochybně byly všechny státy povinny přispět k potrestání válečných zločinců ve smyslu přijatých spojeneckých rozhodnutí.

Realizace tohoto rozhodnutí o transferu jako aktu mezinárodního práva uskutečňovaly československé orgány tak, aby se umožnilo individuálně rozhodovat u jednotlivců podle jejich vztahu k československému státu a demokratickým nebo naopak nacistickým principům a to i za přispění německých antifašistů.

----------------

8 Viz k tomu blíže V Pavlíček: O dekretech prezidenta republiky. in Právní aspekty odsunu sudetských Němců. ÚMV Praha. 2. vydání, Praha 1996.