O čem „zpívá“ písničkář ?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
V posledních dnech se na veřejnosti opět objevil písničkář Jaroslav Hutka. Nevybíravými slovy ostouzel a hanobil památku právě zesnulého Karla Gotta Zasvěcenci označili jeho výpady za projevy závisti neuznávaného, zhrzeného písničkáře, který si velice zakládá na svém „vrozeném talentu“ a na své „ osobité tvorbě“. Připomnělo mi to jeho nedávný písničkářský výtvor, kterým útočil k na prezidenta Miloše Zemana.
„O presidentovi a o Zubaté, která vbrzku ukončí jeho život.“
Snůška ošklivosti, ssedlina kalu a špíny.
Je to již pěkná řádka let, co se pan Hutka vrátil z emigrace a ohlásil se jako bojovník za lidská práva. Měla jsem příležitost žasnout nad jeho příspěvky v časopise „Most“ nad způsobem, jakým podával historii českého národa. Nehistoricky si vymýšlel. Nesnažil se porozumět minulým dějům, činům, lidským osudům v podmínkách a v souvislostech, které často přesahují možnosti nejen jednotlivců, ale i celých národů. Jen silácky, arogantně a nepřátelsky znehodnotil vulgárními slovy celé naše národní obrození. Slovo „blbost“ je jeho oblíbený a nejmírnější odsudek, Tak např. vykládá, že tu „blbost“ xenofóbie u nás rozšířil J. K. Tyl svým „Strakonickým dudákem“. A ta hra je prý (podle pana Hutky) namířena proti F. L. Čelakovskému, který prý tvrdil, že jsme „blbí Češi“ a měli bychom se učit v cizině. A Tyl, který tehdy redigoval „Květy“, prý byl „strašně“ proti Čelakovskému a zdůrazňoval, že „my jsme ti nejlepší a máme nejlepší dějiny a vůbec – zlatý český ručičky.“ Ten, kdo si prolistuje muzeální památku Tylových „Květů“, Čelakovského literární dílo a Talův odkaz, tyto Hutkovy „objevy“ tam nenajde. Najde tam společné úsilí o probuzení a povznesení národa. Strastiplné úsilí v době, kdy víc než polovina národa němčila a nebyla si svého češství vůbec vědoma. V době předbřeznové, kdy vládl útlak Metternichův a v době po potlačené revoluci 1848, ještě tíživější absolutismus Bachovský. Ale nic z toho pana Hutku nezajímá. On si skutečnost zjednodušil. Naším předkům podsouvá omezenou a nesnášenlivou sebestřednost. Nevidí rozdíl mezi sebezáchovným vlastenectvím koloniálně bezprávného národa a mezi agresivním šovinistickým nacionalismem imperiálních velmocí. Obojí odsuzuje. Ale v tom se kardinálně mýlí. Naši předkové přece nedokazovali, že jsou nejlepší, a zaslouží si proto vládnout světu. Ani je to nenapadlo. Dokazovali jen, že nejsou horší než jiní, a proto i oni mají právo na svobodu a nezávislost. Na život bez nadvlády druhých, na právo nebýt ovládáni druhými.
Pan Hutka dehonestuje neurvalým způsobem současného prezidenta Miloše Zemana. Muže, který ctí tradice, hodnoty a zájmy českého národa. Proto mu jeho voliči dáli přednost před takovými kandidáty, jako je pan Schwarzenberg nebo pan Drahoš. Usiloval jako poslanec o udržení společného státu Čechů a Slováků, pak po mezičase dělení se přičinil o obnovu česko-slovenské a středoevropské spolupráce. Stranu sociálních demokratů vyvedl z politického propadliště do vlády, ustál bezprecendentní neurvalou kampaň, kterou proti němu a jeho vládě rozpoutala média, a v které pokračuje pan Hutka ještě dnes. Odkázal revanšisty do příslušných mezí, vydobyl si renomé skutečného Evropana, dobře informovaného a schopného jednat jak tolerantně, tak nekompromisně.
Za písňový výtvor pana Hutky je mi stydno. A myslím, že je stydno každému, kdo myslí a cítí jako člověk a ne jako nepřátelský fanatik. A stejně stydno je každému myslícímu a cítícímu občanu i za způsob, kterým se Hutka pokusil dehonestovat. Karla Gotta. V době, kdy se s ním národ zarmouceně loučil.
