České národní listy

Nežijeme v demokracii

PhDr. Marie Neudorflová, Ph.D.

          Pozorovat naši politickou scénu je velmi náročné na emoce i na nervy. Orientovat se v argumentech vládnoucí garnitury je nemožné a to nejen proto, že většina politiků dost dobře neví, o čem mluví a  kam její reformy ve skutečnosti směřují, ale i proto, že pojmy, které používají, znamenají často opak toho, co by znamenat měly. To se týká pojmů jako „boj s korupcí“, „důchodová reforma“, „vzdělanecká společnost“, „snížení dluhu“, atd. Týká se to však i dlouhodobých koncepcí, které záměrně či nezáměrně sledují úplně jiné cíle než jsou ty hlásané. I kdyby byly pravdivé, tak by jen znamenaly, že současná pravicová politika chce obětovat dvě tři generace cílům, o kterých snad ani její stoupenci nemohou věřit, že jich bude dosaženo a že budou ve prospěch většiny lidí – o tom totiž má být demokratická politika.

Kdyby měli skutečnou důvěru ve své vlastní koncepce, byla by jejich důchodová reforma zbytečná, neboť jejich krátkodobé reformy by musely přinést podstatnou ekonomickou nápravu a lepší perspektivu do budoucna. Pokud si zainteresovaní politikové myslí, že jsou za vodou, ono může být ještě všechno úplně jinak, mohou i sami sklouznout ze své úrovně i s celým národem. Snad proto, že se přece jen trochu bojí i vlastní budoucnosti, tak jsou tak urputní, snad proto se čím dál více odvolávají na mezinárodní instituce. Kde byly tyto instituce v době, kdy bylo třeba, aby varovaly vládu i veřejnost před dluhy, před výprodejem národního majetku, před destrukcí mnohého, co dobře sloužilo úrovni společnosti, před dravostí soukromých korporativních a soukromých zájmů? Nezdá se, že by bylo možné od těchto institucí, které udělaly ze soukromých zájmů téměř boha, čekat viditelnou pomoc ku prospěchu veřejných zájmů,

Hlavním problémem se stala idea demokracie, v jejímž jménu se mnoho od roku 1989 dělo. Ne, že by tento pojem naše vládnoucí garnitura a pravicoví politikové používali nadměrně, to ani náhodou. Ale předstírají, že pojem je totožný s pojmem tržní ekonomiky, neboli kapitalismu, neboli neoliberalismu. Snad ani samy nevědí, že koncepty individualismu bez uznání důležitosti kolektivní entity, konkurence, která ničí užitečné v zájmu zisku, i koncept svobody téměř bezbřehé, nejsou pro demokracii nosné. Vynechejme historii, kterou by bylo velmi snadné dokázat, jak koncept demokracie vznikl hlavně v opozici vůči systémům, v nichž dominují soukromé, podnikatelské, finančních institucí. Netají se svou orientací především na zisk, získaných téměř jakýmikoli způsoby, na minimální náklady na všechno, co nazývají „lidské zdroje“.

Důležité potřeby související s úrovní lidí, vzdělání, zdraví, sociální jistoty, péče o rodinu, přesouvají na soukromá bedra většiny lidí, kterým však odnímají prostředky, nejen finanční, těmto oblastem se věnovat. A zároveň se vysává ze společnosti bohatství naakumulované za generace, nesmyslné arbitráže, splácení dluhů, které veřejnost vědomě nenadělala, restituce, exekuce, atd.  Ekonomicky a politicky mocenská vrstva má inklinaci zacházet s lidmi jako se stroji -- když jsou opotřebované, odhodí do šrotu. Z jakého jiného rozumného důvodu by měli lidé chodit do důchodu až někdy v sedmdesáti letech a ještě platit do soukromých fondů, se kterými se může stát cokoli, zvláště pod dosavadní zkušeností obecně nezodpovědného zacházení s veřejnými prostředky a již zakořeněné korupce. Nikdo přece nemůže věřit, že většina lidí může pracovat do sedmdesáti let, že je vůbec někdo bude chtít. I na západě je známo, že při náročnějších zaměstnáních lidé umírají velmi brzy po té, co odejdou do penze. Proč reformy musí stavět na předpokladech, které počítají ve vztahu k většině jen s jejím rychlým sesunem do nedůstojné, nízké a bezmocné úrovně. Může to vést doslova k úplnému zotročení lidí, kdy budou pracovat hlavně na to, aby splácely dluhy.

Plánované reformy nejsou ve skutečnosti výsledkem dluhů, ty byly vytvořeny zcela záměrně. Hlavní cíl reforem, obecná privatizace a ekonomika v zájmu co největších zisků korporací a finančních institucí byla předurčena skutečností, že ekonomika a instituce, které s ní souvisí, nejsou součástí společenského a demokratického politického systému, ale jsou nad ním, nikým nekontrolovány. To je dědictví změn Lady Thacherové a Ronalda Reagana. Takže relativně nový jev, s velkou důsledností aplikovaný po roce 1989 ve střední Evropě. Šlo to snadno, lidé vychovaní v izolaci a v materialismu, s obdivem pro vše západní, neměli tušení, co se děje. A ti nemnozí, co měli, spolu s kontakty a informacemi, které měli k dispozici, dovedli situaci neuvěřitelně využít ke svému prospěchu. Téměř to vypadá, jako by se chtěli s pomocí zahraničí ve své pozici „nad společností“ zabarikádovat. Protože svým zjednodušeným myšlením, neschopností se ztotožnit se společností, považují ekonomickou sféru za jedinou, která vytváří bohatství. Podobně jako marxisté a komunisté, ponechali starost o kulturní, duchovní a mravní úroveň českého národa na české, chudnoucí a udřené veřejnosti a ještě ji zkracují o možnosti komunikace o důležitých záležitostech. Jinými slovy, odsunuli ji do soukromé sféry ožebračených. Na rozdíl od neoliberální „pomoci“ soukromým zájmům, nám žádné zahraničí ve vztahu ke kulturním, mravním, a duchovnějším potřebám nepomůže, ani kdyby chtělo. Jen my známe své důležité potřeby, zájmy a své kulturní a historické dědictví. Bez jeho rozvíjení nebudeme ničím, snad jen levnou pracovní silou pro cizí zájmy. Nemáme mnoho možností, jak se o něj starat i když skutečně demokratická politika by měla být nejdůležitějším prostředkem k jeho rozvíjení. Dnes se i popírá, že existuje něco jako národní zájmy. Není to ohrožení českého národa v jeho základech? Všechny plánované reformy k tomu směřují. Taková situace už tu jednou nebo dvakrát v naší historii byla. Dalo to hodně práce a obětí se z ní povznést.

Vraťme se k pojmu demokracie. Mnoho se po roce 1989 dělo v jejím jménu, i když zmateně a neinformovaně. Jak se všechno nějak zvrtlo, čeká na důkladný historický výzkum. Nebyla náhoda, že od počátku, a ještě více po rozdělení Československa, byla cena našich demokratických tradic nejrůznějším způsobem zpochybňována, zlehčována, a to nejen doma. V současnosti trend opět zesiluje v zahraničí. My nemáme prostředky ani na to, aby se ve výzkumu humanitních věd dohnalo vše, co bylo před rokem 1989 zanedbáno, na tož abychom uveřejňovali potřebné publikace z historie a kultury v cizích jazycích a zpřístupnili je zahraničí. DPH na knihy situaci mnohem zhorší. Je to záměr? Útoky na existenci menších národů by nebyly ničím novým, určitě měly v historii přesilu na obecným respektem vůči nim.

Za vším, co se děje v praxi je vždy nějaká filosofie. Za vývojem u nás po roce 1989 není možné najít podstatný vliv demokratických hodnot a filosofie. Ta by se totiž musela odrážet i v politice. Filozofickým předpokladem demokracie je, že je možné uspořádat společenské poměry tak, aby lidé měli dostatečnou možnost se rozvíjet ke svému pozitivnímu potenciálu, daném přírodou, Bohem, geneticky, kulturou. I původní křesťanství mělo respekt před touto skutečností a hlásalo princip spravedlnosti. Ještě ve středověku existoval princip (brzy velmi zanedbaný), že bohatství na zemi je dost pro slušný život všech, ale ne pro luxus některých, ten byl vždy na úkor většiny. Existoval i koncept spravedlivé mzdy a přílišné zisky z úroků se do 16. století trestaly i hrdelně. Osvícenství obohatilo tento potenciál o koncept vývoje a pokroku. Stoupenci konservatismu a katolická církev mu po staletí házeli klacky pod nohy. Ekonomický liberalismus již v začátku odhodil na smetiště koncepty týkající se sociální spravedlnosti a ohledu na lidské zdraví. Do 80. let 19. století byla pracovní doba sedmnáct hodin (plus cesty z práce a do práce) a jen málokdo měl nějaké pojištění. Vlády byly věčně bez peněz, neboť neexistovaly skutečně progresivní daně, a mnoho peněz šlo na zbytečná zbrojení a neustálé války. Změna filozofického náhledu na lidskou důstojnost a rovnost, potřebnou již na tomto světě, potřebu práv jako protiváhu nesvobodě a nepřiměřeným povinnostem, postupně měnila situaci. Samozřejmě za tuhého odporu konzervativních a majetných tříd, s čímž hluboce souvisely násilné konflikty, revoluce i obě světové války. Na marxismu je z tohoto hlediska dost pravdy, ale jeho hrubé podcenění duchovních a mravních dimensí lidské existence ho hrubě devalvuje. Toto podcenění duchovních a mravních dimenzí má liberalismus společné s marxismem.

Z toho,co bylo řečeno, je možné již vystopovat důležitost komunity pro rozvíjení demokracie. Přirozené formování národních celků od 17. století kulturně a historicky zakořeněných, urychlilo vytvoření podmínek pro rozvoj demokracie, které byly znásobeny osvícenskými požadavky na svobodu od útlaku, určitá lidská a později politická práva. Sdílení společných dimenzí v komunitě národa -- jazyk, území, kultura, tradice, často i vědomí společného nepřítele – vytvářelo potřebný veřejný prostor, v němž bylo možné si ujasňovat společné potřeby a zájmy, společné cíle a úsilí řešit problémy veřejného zájmu ve prospěch veřejného dobra. A to už byla záležitost politická. Tento prostor poskytoval i možnost větší důvěry mezi lidmi postavené na vědomí sdílených hodnot, které byly mnohem širší než hodnoty vštěpované církvemi a nedemokratickými principy vládnutí. Demokracie bez vzájemné důvěry lidí a bez oprávněné důvěry v politický systém není možná. Vznikající demokratické instituce (parlament, lokální zastupitelstva, politické strany, svoboda tisku) byly jen odrazem této filosofie při vědomí, že každá moc musí být efektivně kontrolovaná informovanou a relativně vzdělanou veřejností, jinak ji zneužije pro své vlastní soukromé zájmy. Odtud tak usilovný boj o všeobecné hlasovací právo a o snadnou přístupnost ke kvalitnímu vzdělání. Proces dával zároveň nebývalou možnost k osobnímu rozvoji většiny jednotlivců. Úroveň jednotlivců i společnosti je hlavním cílem demokracie, ne zisky.

Samozřejmě, že celý proces demokratizace byl složitý, často bolestný a měl svá úskalí. Na jedno z největších, v podobě politických stran, upozorňoval již Karel Havlíček v revolučním roce 1848 (a T. G. Masaryk pokračoval od 90. let 19. století). Politické strany, umožněné určitým stupněm demokratizace a svobody, se formovaly i ze stoupenců  konservatismu, kteří vlastně politickou demokratizaci jen zneužívaly a často skrytě pracovaly k oslabení ba dokonce k zániku demokracie. Nešlo jim o rozvíjení spravedlnosti, o práci pro dobro veřejnosti, ale o moc, což znamenalo velkou inklinaci ke korupci všeho druhu. Kromě důkladných zákonů, měl ke kontrole těchto tendencí sloužit poměrně podrobný program stran, jeho kontrola veřejností a možnost odstranit zástupce, pokud by se programu zpronevěřovali. Liberalismu, který nikdy moc s demokracií a konceptem sociální spravedlnosti nesympatizoval, dovedl nejrůznějším způsobem rozvíjení demokratizace blokovat. Od 19. století obhajoval princip, že vláda nemá zasahovat do řešení sociálních problémů, neboť dělníky nikdo nenutí pracovat za daných podmínek (které je většinou nemohly ani skromně uživit). Pod vlivem liberalismu se i kultura stávala více zábavou, únikem od života, většinou do soukromí, než alternativním uměleckým poznáváním důležitých aspektů života jednotlivců a společnosti a jejich vztahu. Jedině pod tlakem organizovaného dělnického hnutí a humanitně orientované inteligence se začaly poměry viditelně měnit.

Liberalismus ve spojení s demokracií (liberální demokracie) přispíval nejvíce ku prospěchu veřejných zájmů a sociálního míru v konkurenci s komunismem. Levicové tendence byly na Západě vždy značně silné, což například v 60. letech 19. století budilo strach konzervativních, podnikatelských vrstev a korporací z komunismu. Po pádu komunismu jakoby si chtěl neoliberalismus ve spojení s postmoderním myšlením vynahradit svá nucená omezení, jakoby považoval návrat k předdemokratickým principům za jedinou záruku své moci, privilegií a bohatství. Zvláštní úsilí je věnováno přelivu národního bohatství do soukromých rukou, nejlépe cizích, nadnárodních, a obecnému snížení celkové úrovně společností. (Takovéto přístupy by bylo třeba diagnostikovat z hlediska duševního zdraví.) Jejich cílem je demoralizovaná, atomizovaná, chudá veřejnost, bez možnosti se efektivně domluvit, bránit, bez možnosti efektivně ovlivňovat politiku v zájmu svých důležitých potřeb, sociálních jistot a důstojného života. Výsledkem takovýchto situací bývají revoluce, občanské války i války obecně, což stoupencům ekonomického liberalismu vadí daleko méně než sociální smír. Na konfliktech ti, kteří jsou vlastně jejich příčinou, mohou pohádkově vydělávat. Je smutné, že k  procesu degradace většiny národa podstatně přispívají vlastní lidé, zkorumpovaní penězi, výhodami, mocí a možná i strachem. V pozadí jejich jednání je také pohrdání veřejností, jejím pozitivním mravním a duševním potenciálem, jejich zdravím, čehož si veřejnost jistě neopomene brzy všimnout.

Autorka je historičkou