České národní listy

Nedávno mě rakouští přátelé s neskrývaným znepokojením informovali o tom, že bývalý velvyslanec ČR Jiří Gruša prezentoval v Českém centru ve Vídni svou novou knihu „Beneš jako Rakušan“. Kniha svým obsahem mé přátele pohoršila.

      Vzpomněla jsem si, že již před časem jsem neměla dobrý pocit z Grušovy publikace „Česko, návod k použití“. Napsal prý ji na zakázku mnichovského nakladatelství pro německé čtenáře a jako ironický pandán k Pavlu Eisnerovi. Ten v třicátých letech minulého století vydal knížku o češtině pro cizince. S úctou a láskou. Jak jinak, když čeština mu byla“ Chrám i tvrz.“ To pro Jiřího Grušu jsou celé Čechy jen k „použití“, jako papírový kapesníček, po použití zmačkat a zahodit. V podání básníka a diplomata Gruši je Čech „vyčuránek, podlejzal, žvanil, malý pletichář“, na vyšší úrovni „inteligentní flexibilní elokventní taktik“.Typiku lze prý najít ve slově knedlík, zdomácnělém místo všeslovanského /a také Husova/ slova šiška. Knedlík – „je to vláčné, úlisné, schopné odolávat, přežít, přizpůsobit se“.Český genius prý přejímá věci zvnějšku, relativizuje, zbavuje patosu. Goethův „Faust“ i se svým hledáním absolutna se octl na jevišti loutkového divadla. Čechy jsou prý země polemická, paradoxní a při své malosti nepřehledná. Neurčité narážky na pruskou Včelku Mayu a českého Ferdu Mravence, na jičínského loupežníka Rumcajse a libereckého Hotzenplotze. Poťouchle a zlomyslně se připomíná, že se nic nemá brát příliš vážně, ne všude lze vzít za slovo a nesmí se zapomenout na Švejka. Co vlastně chtěl autor říci Němcům o Češích?

          Jiří Gruša /1938/, protirežimní básník a disident, strávil v době normalizace řadu let v exilu v NSR. Po roce 1989 se nakrátko vrátil do vlasti. Získal úřad na ministerstvu zahraničí a byl vyslán jako zplnomocněný velvyslanec opět do NSR a poté do Rakouska. Opět na pěknou řádku let. Odpor k dřívějšímu socialistickému režimu ve vlasti jej sblížil s nepřátelsky naladěnými vysídlenci z ČSR po 2.světové válce. Jejich optiku neodložil ani jako reprezentant Československé a později České republiky. Převzal i nekritickou personifikaci veškerého historického zla v osobě presidenta Beneše. Takto inspirován a zaujat sepsal nepěkný a zcela nepravdivý hanopisný esej /prý „trochu jinak napsanou biografii“/ s názvem „Benes als Österreicher“.

           Rakušan. Zvláštní označení pro muže, který byl jeden ze tří vůdců 1. národního odboje a hlavní představitel 2.odboje. Spolutvůrce Československé republiky po 1. světové válce. Spoluzakladatel a čelný představitel Společnosti národů. V duchu Masarykových principů usiloval o suverenitu demokratického Československa a o kolektivní bezpečnost v Evropě. Proč najednou Rakušan?

           Vztah E.Beneše /ale i T.G.Masaryka/ k Rakousku-Uhersku se v nepřátelských kruzích interpretuje dvojím způsobem, jak se to kdy hodí. Jednou se kritizuje loyalita a věrnost monarchii jako nedostatek  vlastenectví /považte, chtěli císařství jen reformovat, demokratizovat, federalizovat!/, jindy se jim má za zlé, že přispěli k záhubné dezintegraci střední Evropy /podíleli se věrolomně na rozbití podunajského soustátí!/.Obojí jsou účelové manipulace. Pravda je prostá: Když se T.G.Masaryk a jeho mladší spolupracovník E.Beneš přesvědčili, že se Rakousko nedá proměnit ve federaci rovnoprávných demokratických národů, orientovali se na osamostatnění Československa. S tím se ovšem pan Gruša nemůže spokojit. V Benešově vztahu k mocnářství shledává jakýsi hlubinný rozpor, cosi jako „nenávistnou lásku“. A z hlubin jeho psychiky dobývá další pozoruhodné indicie, jako je posedlost touhou po moci. A to má společné – hádejte s kým? S Adolfem Hitlerem! A to  není jediná shoda. Beneš a Hitler prý měli podobný sociální a rodinný původ! Nevím, co je ominozního na Benešově původu. Je z rodu nemajetných, pracovitých, houževnatých a podnikavých sedláků. Nejmladší z 10 dětí. Rodiče se měli co ohánět, aby děti uživili a dali jim vzdělání. Když se časem dva starší bratři stali učiteli, pomáhali nejmladšímu, který byl stejně pilný, pracovitý, houževnatý, skromný a ukázněný jako oni. I s jejich podporou se rozhodl věnovat se náročnému studiu a pracovat pro národní celek, pro lepší budoucnost své vlasti. Poukazovat na niterné příbuzenství s Hitlerem je vrchol nejarogantnější rafinované manipulace. Ale když jsme již přijali tuto provokaci k posouzení, porovnejme dvě knihy zmíněných osobností:

„Mein Kampf“, štvavá snůška propagačních výzev dobrodruha a fanatika, který vybízí k agresi, expanzi, vyhlazení Židů, porobení Slovanů, který usiluje o nadvládu, zničení, který uznává jediné právo, právo moci, síly, brutality, násilí.

„Demokracie dnes a zítra“, dílo hluboké erudice a širokého rozhledu, dílo kritického a zdrženlivého vědce a státníka, přesvědčeného o pokračujícím vývoji k zdokonalení společnosti k větší míře spravedlnosti, práva a lidskosti.

              Gruša ve svém tažení proti „zlořečenému“ Benešovi opakuje, co bylo odpovědnými kompetentními autory již mnohokrát vyvráceno, že totiž  president Beneš dvakrát historicky selhal, zradil, neosvědčil dostatek statečnosti. V krizových letech 1938 a 1948. Je pravda, že se poobakrát octl v situaci stejně nevyhnutelné jako nepřijatelné. Volil menší zlo a naději /úsilí/ na změnu k lepšímu. Problém samostatné obrany ČSR r.ž1938 byl vojensky neřešitelný a výsledek 2.světové války potvrdil správnost presidentovy volby. Pokud jde o střet politických sil r.1948, president věřil v postupnou konvergenci kapitalistického Západu a socialistického Východu. Varoval, že bez ní  svět nic dobrého nečeká. Troufám si myslet, že jak studená válka tak mnohočetné krize globalizované současnosti potvrzují, že i r.1948 hodnotil situaci správně.

               Ve shodě s účelovými názory a zlobou odpůrců někdejšího denacifikačního odsunu J.Gruša svaluje všechny historické „viny“ na presidenta Beneše, jeho údajný nacionalismus a zlopověstné dekrety.Nacionalismus pokládá za opravdovou nemoc střední Evropy a příčinu všeho zla v minulosti, včetně údajných pomstychtivých odplat. Domnívám se, že diplomat by měl znát objektivní historická fakta i právní řád země, kterou zastupoval na světovém fóru. A nejen znát, ale i vysvětlovat a hájit.

                 A co si myslí rakouští přátelé o bývalém velvyslanci ČR ve Vídni a v Berlíně? Jsou přesvědčeni, že pro rakouského diplomata by bylo nemyslitelné projevit tak neloyální hrubost a ostouzet veřejně čelné představitele vlády vlastní země. Ozvala se i domněnka, že pan Gruša nemá rád bývalé Československo a jeho presidenta, protože prý jeden z jeho předků byl za Rakouska arcibiskupem. A na závěr pár vět ze zasvěceného referátu Prof.Dr.Dr.h.c.Rudolfa O. Zuchy: „Z pana Jiřího Gruši by měl protektorátní president Emil Hácha jistě radost. Člověk nemusí být odvážný, aby ovládaným národům vytýkal nacionalismus. President Beneš se už nemůže bránit. A pro pana Grušu je důležitý prodejní úspěch.“