České národní listy

I uznávaní politologové dneška si stěžují na terminologický zmatek. Je označení „neomarxismus“ něčím víc než jen nálepkou s hanlivou dávkou odmítavé nevážnosti a posměchu? Je to víc než jen výstraha před nedostatkem demokracie, před diktaturou či totalitarismem?  A může být ten zmíněný „neomarxismus“ pravicový nebo levicový? Pokusme se  vnést do nepřehledného  pojmového  zmatku  trochu světla.

Dějiny myšlení znají významné  pokračování  některých názorových soustav. Vzpomeňme na novoplatonismus, novotomismus, novokantovství. Zcela nedávno se v intelektuálním prostoru   objevilo slovo „neomarxismus“. Jak mu máme rozumět? Z dějin filosofie víme, že vyznavači původního  názorového systému  zůstávají věrni jeho podstatě a principům. Ale  zároveň cítí, že nová doba přináší nové skutečnosti a otvírá nové problémy. Nestačí opakovat úvahy, závěry a poučky myslitele, na kterého navazují. Je třeba v systému jeho myšlení pokročit dál, posunout  jej, přizpůsobit novým okolnostem. Odpovídat v jeho duchu na nové otázky. Proto směr dostane inovovaný název:  jméno po zakladateli s důležitou  předponou novo- (neo-). Platí to  i o neomarxismu?

Marxismus jsme poznali v 19. stol. jako ekonomické  učení o vývoji společnosti, o  výrobních prostředcích a vztazích, o výměně společenských řádů, o ekonomii a třídní struktuře kapitalismu, o nutném příchodu  beztřídního socialismu. Vykladači a stoupenci klasiků (K.Marxe a B.Engelse) se dohadovali o cestě k budoucnosti. Jedni tvrdili, že to musí být revoluce, druzí věřili na cestu postupných reforem. Ale jak revolucionáři tak reformisté nepřestali být marxisty a patřit k témuž názorovému směru.

Existence Sovětského svazu socialistických republik „na východě“  a další vývoj  kapitalismu „na západě“ po 1. a po 2. světové válce  postavil před marxistické teoretiky 20.stol. řadu nových otázek. Někteří z nich, např. Adorno, Habermas, Hokheimer, Fromm a další myslitelé vytvořili tzv. „Frankfurtskou školu“. Zabývali se marxisticky  novými problémy. Analýzou pokračujícího vývoje společnosti, nepředvídaným uplatněním vědeckotechnické revoluce v industrializaci, šířením  dříve  netušené  masové kultury. Kritizovali stávající společenské poměry a uvažovali o různých formách strukturální  společenské přeměny. Vycházeli z marxismu, ale neztotožnili se ani s leninismem ani  se stalinismem. Působili nedogmaticky, tvořivě a svobodně. Čerpali  podněty  i  z nových směrů věd o člověku a o společnosti. Marxistické  jádro v základech zachovávali, ale  stavěli  na něm  nové myšlenkové a názorové soustavy. Můžeme tedy hovořit o novo -marxismu.  

K nám se po převratu 1989 dostala řada směrů, které k nám před převratem cenzura vládnoucího režimu nepouštěla. Poukázal na to jako na relativní pozitivum minulosti  V.Klaus st.  Jsou to směry, které bývají označovány jako „neomarxismus“ a představují  protestní  hnutí proti údajné diskriminaci  rozmanitých  menšin. Na shromážděních a pochodech těchto hnutí  můžeme slyšet a na jejich transparentech číst hesla z problematiky gendrové, multikulturní, imigrační, ochranně klimatické, protiautoritářské, protivládní a pod. I ptáme se: Co je tu marxistické?  Kde je tu podstata marxistického učení? Vidíme, že na transparentech se žádá emancipace všech možných  tužeb  a přání individua. Ničím neomezovaná svoboda. Uvolnění morálky, odstranění platných společenských tradic, autorit, norem a tabu. Není to spíše neoliberalismus než neomarxismus?  A je levicový nebo pravicový? 

Politické označení  levice a pravice pochází z konce 18. stol., z doby  Velké francouzské  revoluce. Na levé straně zasedacího pořádku Národního shromáždění seděli zástupci 3. stavu, revolucionáři. Na pravé straně monarchisti, reakcionáři. Mezi nimi, ve středu, nevyhranění. Obdobné označení přinesla i Říjnová revoluce 1917 v Rusku. Levici tvořil  revoluční proletariát, pravici reakční buržoasie a šlechta. Levice byli rudoarmějci, pravice bělogvardějci  Od těch dob znamená levice  přeneseně dynamiku, radikální  změnu. Pravice naopak spíše  stabilitu, konservatismus, udržování daného stavu. Táž myšlenka ovšem se může v různých podmínkách jevit protikladně. Např. „Socialismus s lidskou tváří“ se koncem 60. let jevil na „východě“ jako projekt  pravicový, na „západě“jako levicový.

Domnívám se, že  neoliberalismus  může být  spíše  pravicový, nikoli  levicový.  Neusiluje o radikální společenské změny.  Chce zachovat, čeho jeho přívrženci  dosáhli.  Co může mít společného  s marxismem? S  kritickým přístupem  k dané společnosti? S její analýzou a perspektivou strukturálních společenských změn?

U  tradičních marxistů  byla  nezrušitelná idea  utvořit spravedlivější společnost.

U zmíněných antidiskriminačních skupin, které se leckde  nepřesvědčivě označují jako neomarxistické,  jde o vymýšlení individuálních práv na to či ono uspokojení, to či ono blaho. O dílčí cíle egocentrického zaměření. Nesleduje se celospolečenská rekonstrukce, ale jen  dílčí   dekompozice. Žádné konstruktivní společenské projekty se nevytvářejí. Proč je to tedy neomarxismus?  Není  to spíše  „neoanarchismus,“  kult bezvládí a „svobodné osobnosti“?

Zájem o  společnost a strukturálně utlačované vrstvy  tu zcela chybí. Ve hře je přednostně  individuum.  Tedy nic marxistického ani levicového.  Zato je tu uvolněn prostor pro hledání  záminek k nepřehlednosti a fragmentárnosti společnosti. Společnost ztrácí svou celistvost. Čí je to zájem?

Nezmýlíme se, když uvedeme, že je to zájem anonymní moci. Ona podporuje   podobná hnutí, která se prezentují pod falešným, zavádějícím  jménem. Neboť nad celým světem dnes  panuje stará římská zásada: „Divide et impera, “  povýšená na globální.