České národní listy

Německo a příští válka 13

Wolfgang Michal

Orient

Afrika

Vítr naděje vane nad celou Afrikou. Konflikt mezi Východem a Západem skončil. Vznikají tucty nových stran. Na své vlajky píší jen jedno heslo – demokratizace. Doba starých diktatur končí. Nastává období svobody projevu, shromažďování a svobodných  voleb.

Ekonomicky viděno je však toto období katastrofou. Düsseldorfský obchodní deník v roce 1993 napsal: „Afrika prohrála na scéně celosvětových politických změn. Pomoc na vývoj, kterou poskytovaly průmyslové státy, stagnuje. Klesá ochota investovat v Africe. Veškeré peníze tečou směr východní Evropa. Klesající ceny surovin ruinují státní rozpočty a ženou státní zadluženost do neúměrnosti. Obchod, i sám obchod s Německem, představuje dvojmístné ztráty. Afrika je opět „hladový kontinent“. Hospodářský, politický a strategický význam Afriky tenduje k nule. Afrika je kontinentem utrpení. V Angole, Libérií, Somálsku, Sudanu a v jiných státech jsou lidé na útěku.  Hledají pomoc a úkryt před občanskými válkami. Stále více států slábne či se dokonce rozpadá. Dosavadní humanitární pomoc nestačí. Proti hladu, suchu, válkám a epidemiím lidstvo musí Afričanům více pomáhat. Má „bílý muž“ ochránit Afriku před Afričany? Bílý muž je připraven!

Joachim Riedl zahájil v roce 1992 diskusi, ve které zastával stanovisko, že Africe je nutno odebrat „svéprávnost“.  Nepřenechávejme Afriku Afričanům! Postavte ji pod kuratelu.! To byly jeho požadavky. V tu dobu přistáli Američané v Somálsku.. Spiegel přinesl titulky : „Kontinent bídy – Afrika“, Záchranou Afriky je běloch“. V dubnu 1993 je v časopise „Die Woche“ položena otázka: Má být Afrika opět kolonizována? Zatím jde jenom o otázku. Zatím nikdo neuvažuje o německé jihozápadní Africe. Francie a Anglie si také nárokují velký kus Afriky pro sebe. Sami Němci jim k tomu dodali odvahu.  Před sjednocením Německa radili Francouzům: „Starejte se o Afriku!“ Francouzi to udělali.

Nezapomeňme na Ruandu! V červnu 1994 zde intervenovalo 2 500 elitních francouzských vojáků, kteří vytvořili „ochranou zónu“. Jihoněmecké noviny tento krok označili za nebezpečnou koloniální procházku. Spiegel francouzskou intervenci dokonce označil za nejnebezpečnější vojenskou akci západních mocností od vylodění Američanů v Somálsku.

V posledních třiceti letech intervenovala Francie v afrických státech více než dvacetkrát, a to většinou ve prospěch zkorumpovaných potentátů jako byl např. Mobutu a Bokassa.  Při těchto akcích se jen velmi málo hledělo na lidská práva. Přesto ministr obrany prohlásil, že Francie není v Ruandě proto, aby hájila své zájmy, ale proto, aby zastavila vyvražďování obyvatelstva. V současnosti má Francie v šesti afrických státech své jednotky v počtu kolem 9 000 mužů. Se sedmi státy má Francie smlouvu o vojenské pomoci. Devatenácti státům poskytuje značnou vojenskou pomoc. Kolem 8000 jejich vojenských poradců pracuje na kontinentě. Francie kontroluje hospodářství celé západní a centrální Afriky. Kromě toho má monopolní postavení v africké zóně franku. Gabun nebo Kongo mohou prodávat svou naftu pouze přes francouzský koncern Elf Aquitaine. Již před čtyřiceti lety prohlásil francouzský ministr pro kolonizaci F. Mitterand: „Bez Afriky nebude existovat žádná francouzská historie 20. století.“ Toto opakoval i na 18. africko-francouzském setkání v listopadu 1994. Jedinou změnou bylo, že z 20. století udělal 21. století. Afrika by tedy měla, podle přání Francouzů, zůstat i v příštím století „francouzským Harlemem.“

Otázkou je, co se stane, když i Němci objeví své vitální zájmy o Afriku, např. o Namibii nebo Zaire. Co se stane, když Němci zjistí, že je Francouzi a Angličané předběhli, aby se v Africe odškodnili za značně snížení své moci v Evropě. Ještě dnes se Němci snaží světu namluvit, že Německo nemá v Africe, stejně jako na Balkánu, žádné zájmy. Opakuji totéž, co světu již v 70. letech 19. století tvrdil Bismarck. Říkal: „ Černý kontinent – to je něco pro dobrodruhy, misionáře, vědce a blázny.“