Německé rituální tance kol reparací české vlády kopírují
14. 12. 2023
Německé rituální tance kol reparací kopírují české vlády
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
Zničení okupovaných zemí Evropy, včetně Polska, Československa, Jugoslávie a Řecka, nacistickou velkoněmeckou říší, je nepopíratelný historický fakt. Dalším nepopíratelným faktem je neustále vyhýbání se nástupníka III.reichu vyrovnání škod, spáchaných hitlerovskou říší. Následky škod páchaných III. reichem na zemích Evropy, a dokonce i zámoří, měla vyřešit a mnohdy též vyřešila takzvaná Pařížská reparační dohoda. Účastníky Pařížské reparační dohody uzavřené 21.prosince 1945 byly tato státy:
Albánie, USA, Austrálie, Belgie, Kanada, Dánsko, Egypt, Francie, Spojené království velké Británie a severního Irska, Řecko, Indie, Lucembursko, Norsko, Nový Zéland, Nizozemsko, Československo, Jihoafrická unie, Jugoslavie.
Polsko sice jmenováno v dohodě nebylo, ale podle návazných dohod z Postupimi mělo dostat 15procentní podíl z materiálového fondu Německa v rámci dohody se SSSR, kterému však Němci polský podíl - pokud je známo - nevyplatili, ani barterově nedodali, či jinak odškodnili.(?) Tedy i německou válkou barbarsky zničené Polsko má legitimní nárok na odškodnění, kterého se od Němců nikdy nedočkalo, stejně jako Československo a Řecko.
Politické bláboly některých českých vlád o tom, že jsme se prý "vzdali nároků na reparace" formou tzv. "Česko-německé deklarace", jsou nesmyslné, liché, nepravdivé. Jejich počátky musíme hledat v havlovské politice smiřovaček s Německem, které měly postupně "zahladit" československé nesplněné nároky.
Podstata rituálních tanců Německa kolem věčně nevyplacených reparací spočívá dnes mimo jiné i v utajování faktů zásadního rozdílu mezi mezinárodní státoprávní smlouvou jako byla Pařížská reparační dohoda na straně jedné, a mezi politickou proklamativní deklarací, jako je tzv. "Česko-německá deklarace" na straně druhé. Právníci nás poučují o tomto rozdílu tak, že zatímco mezinárodní smlouva má takzvané konstitutivní účinky, politická deklarace je naopak nemá - má pouze deklaratorní charakter. Tudíž řečeno politicky nekorektně, lidově, Pařížská reparační dohoda platí, Českoněmecká deklarace je pouhé přání (kolaborantských) politiků.
Jak tyto germánské diplomatické rituální tance probíhaly? Nejdříve Německo prohlásilo, že je samo poškozeno a reparace platit Čechům nemůže, bylo to tuším za kancléře Adenauera. Pak Německo vyhlásilo tzv. Ostpolitik, tuším za kancléře Brandta, který jel klečet před pomníky do Polska, aby litoval a prosil za odpuštění za barbarství II. války ( a nemusel platit). Konečně, když se naše vlády ještě za socialismu dotazovaly, kdy nám Němci zaplatí reparace, odpověď zněla opět NE - my zaplatíme, až bude Německo sjednoceno! To už se dostáváme i do éry kancléře Kohla. Po sjednocení Německa státníkem Gorbačovem, bořitelem východního bloku států, Německo opět vše ignorovalo.
A nejnověji naše vlády kopírují německé odmítání poukazem na proklamaci tzv. Česko-německé deklarace se lží, že "jsme nároky vzdali", a že "věc je uzavřena". Přitom je pravdou opak. Takže ani pan Babiš, který odpovídal na požadavek našeho výboru pro reparace, a odvolával se na přání Českoněmecké deklarace, a opětně zamlčel právní akt Pařížské reparační dohody, neměl pravdu. Nárok Československa nikdy vyplacen nebyl a Německo celá desetiletí se pouze vykrucovalo ze splnění povinného závazku.
Jistěže by se Německu líbilo, abychom se my, Poláci i Řekové dobrovolně vzdali svých nároků za zničené země německým agresorem. Nikde v těchto zemích a nikdy se tak nestalo - i přes naši kolaborantskou tlučhubnou deklaraci, s níž většina národa nikdy nesouhlasila, a to zvláště půldruha milionu válečných poškozenců ČSR. Českoněmecká deklarace se tak stala jakousi pouhou diplomatickou černou skvrnou na tváři republiky určenou na smetiště politických proklamací.
Nesplněné nároky ČSR, Polska a Řecka trvají a dokud nebudou splněny, nemůže nastat stav diplomatické a politické homeostázy mezi Německém na jedné straně, a mezi těmito státy na straně druhé. Je také na našich vládách, aby opustili otrocké přizvukování Němcům, a žádaly, co patří republice a našemu národu.
