České národní listy

Němci v řadách odevzdaně a zkroušeně čekali s kufry a ranci na odvoz do Německa

V osudném roce 1938 mi bylo 9 let. Tatínek byl železničním úředníkem a pracoval na Traťové stavební správě ve Znojmě. Maminka byla v domácnosti a starší sestra navštěvovala rodinou školu Vlasta. V roce 1937 a zejména 1938 se napětí mezi Čechy a Němci ve Znojmě stupňovalo. Báli jsme se jít podívat do města. Po Obrokové ulici výhrůžně pochodovali němečtí mladíci s dýkou u pasu a snažili se vyprovokovat rvačky. Jednou do mne vrazili, a tak jsem raději uhýbal z cesty.Chodili jsme si také hrát do blízkého lesíka (Lesek), ale museli jsme projít kolem malé německé kolonie, kde na nás často čekali němečtí výrostci, a tak jsme vždycky honem utíkali z jejich dosahu, aby nás nenamlátili.

Vzpomínám si, jak v září 1938 jsme v noci poslouchali vzdálené dunění. Docházelo již k přestřelkám na hranici a při jedné z nich byl zastřelen poručík Otmar Chlup. Byl prvním padlým obráncem československé státní hranice na jižní Moravě při přepadení celnice v Hnanicích, asi deset kilometrů jižně od Znojma. Zúčastnil jsem se s tatínkem smuteční tryzny za O. Chlupa na sokolském stadionu. Hříště bylo plné lidí, tisíce českých občanů vzdaly hold statečnému obránci vlasti.

Táta také často poslouchal rádio, a tak jsem slyšel i zuřivý projev Hitlera, ale německy jsem nerozuměl. Tatínek byl smutný, ale nic neříkal. Později nám sdělil, že Znojmo bylo zařazeno do pátého okupačního pásma a bude zabráno do 10. října. Strach z německých okupantů a nejisté budoucnosti ve Znojmě nás donutil opustit mé rodné město. Měl jsem uspořeno na vkladní knížce několik stokorun, které tatínek vyzvedl, aby měl na zaplacení stěhování. Stál u Žižkových kasáren, kde už byla velká skupina lidí a prosila vojáky o odvoz majetku. Jedno auto zbylo i pro nás, ale stačilo odvést jen část majetku. Se zbytkem jela potom maminka s koňským povozem do Jaroměřic nad Rokytnou. Jela s kočím po vedlejší silnici směrem na Jevišovice. Státní silnice ze Znojma na Jihlavu byla totiž přeplněna uprchlíky z celého okresu. Část zařízení přesto zůstala ve Znojmě.

Další osud naší rodiny byl smutný. Nábytek skončil u příbuzných ve stodole. Já s maminkou jsme byli u jejího synovce v Boňově. Tatínek dojížděl do Okříšek, kde měla evakuovaná TSS kancelář v nádražní čekárně. Později jsme dostali jednu místnost v domku místního obchodníka pana Martínka a konečně bylo pro uprchlíky z pohraničí uvolněno jedno křídlo jaroměřického zámku. V zámku bylo plno uprchlíků z celé Moravy i Slezska (např. z Krnova). Střídal jsem školy, prospěch se mi zhoršil. V každé škole se učilo jinak, a proto jsem měl v učení mezery.

Konečně se traťová správa přestěhovala do Havlíčkova Brodu (tehdejšího Německého Brodu) a naše rodina v červnu 1940 do Golčova Jeníkova, kde jsme přežili celou válečnou dobu. Nebudu dál popisovat různé válečné události, jen jeden otřesný zážitek: v květnu 1945 projíždělo městem vojenské nákladní auto plné německých vojáků. Zuřivě stříleli na všechny strany a pod okny našeho bytu jsem viděl, jak zastřelili ruského vojáka, který opravoval motor gazíku. Na ten okamžik se nedá zapomenout.

Po skončení druhé světové války a osvobození Československa jsme se všichni vrátili v červnu 1945 do Znojma. I když po obsazení Brna sovětskými jednotkami bylo od plánů na obranu města upuštěno a Znojmo bylo bez odporu vyklizeno, očekávalo nás poničené město, rozbité nádraží, rozbombardovaná Obroková ulice, kde snad jen zázrakem zůstala stát radniční věž. Němci v řadách odevzdaně a zkroušeně čekali s kufry a ranci na odvoz do Německa. Češi si jich nijak nevšímali. Měl jsem nastoupit jako železniční učeň u staničního úřadu ve Znojmě. Kvůli zničenému nádraží jsem musel dojíždět do Hodovnic. Od 1. září 1946 jsem pak studoval na obchodní akademii (později přejmenovanou na vyšší hospodářskou školu). Radostné bylo setkání navrátilců s těmi, co zůstali ve Znojmě.

JUDr. Milan Navrkal, CSc., tehdy Znojmo