Němci se od Čechů vždy distancovali a chovali se nadřazeně
Hned po záboru Sudet všem Čechům vytloukli okna a po mém strýci, který byl starostou Sokola, stříleli
Bylo mi deset let, když jsme utíkali před Hitlerem, a na tyto události si dobře pamatuji, neboť se nedají nikdy zapomenout. Narodila jsem se v r. 1928 v Dolním Litvínově, kde naše rodina bydlela až do našeho útěku. V obci s 2/3 Čechů a 1/3 Němců měli Němci svoji německou školu. Němci se od Čechů vždy distancovali a chovali se nadřazeně. Hned po záboru Sudet všem Čechům vytloukli okna a po mém strýci, který byl starostou Sokola, stříleli. To jsme se dověděli od babičky, která v Litvínově s dědou zůstala a přijela nás později navštívit.
Vzhledem k tomu, že otec byl železničář, dostali jsme pro ubytování tří rodin železničářů k dispozici jeden poštovní vagón, s sebou jsme měli pouze nejnutnější věci. Jiní toto štěstí neměli. Vagón jsme obývali asi jeden měsíc, z toho jsme stáli v Senohrabech na slepé koleji asi tři týdny. Po mnoha dalších strastech jsme si našli byt v Uhříněvsi.
V Dolním Litvínově jsme bydleli v rodinném domku s babičkou a s dědečkem, na kterých jsem velmi lpěla. Domek patřil mému strýci, dědečkovu synovi. Ostatní příbuzní a přátelé bydleli v nejbližším okolí a scházeli jsme se s nimi převážně u nás. Zpívalo se, chodilo na výlety a jinak společensky žilo. To všechno zničil nesmyslný fanatismus sudetských Němců a následující válka.
Velice jsme toužili opět uvidět prarodiče a ostatní příbuzné, kteří v Sudetech zůstali. Veškerá námaha byla marná, povolení k překročení hranic protektorátu se získávalo jen na pohřeb přímého příbuzného. To jsme dostaly s matkou až v roce 1941, kdy mi zemřela babička, pak už jsme se tam nedostaly.
Marta Wagnerová, tehdy Dolní Litvínov
