České národní listy

Necenzurovaný přehled krize v Jugoslávii

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Během 1991-99 byla hanebně rozkouskována Jugoslávie, prosperující, multietnická a vícenáboženská země, před zrakem celého světa. Oficiální Západ, jeho mnozí politici, NATO i media šířili neuvěřitelné dezinformace až lži. Zvýšili mezietnickou nenávist v Jugoslávii. Při tom překřičeli každého, kdo se je pokoušel zastavit, pranýřovat jejich lži. Pošlapali zásady nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států, jak je slavnostně vyhlásily Charta OSN a deklarace v Helsinkách (1975). Hlavní obětí tohoto mezinárodního zločinu se stali Srbové. Jeho hlavní činitelé a spolupachatelé byli ti, kteří válčili na straně hitlerovského Německa proti spojencům za druhé světové války (1941-45): (1) Chorvati (v Nezávislém státě Chorvatsko, NDH), (2) Muslimové z Bosny a Hercegoviny, BaH (tehdy jako součást NDH), (3) Albánci z Kosova. (4) Slovinci sehráli v nynější době také špinavou roli, i když na straně Německa (1941-45) neválčili. Bývalý velvyslanec USA v Bělehradě, začátkem 2004 zemřelý,  Warren Zimmermann, napsal o Slovincích (Původy katastrofy ve Foreign Affairs, březen/duben 1995): „Jejich ctností byla demokracie, jejich neřestí sobeckost. Ve své snaze odtrhnout se od Jugoslávie, jednoduše ignorovali 22 milionů Jugoslávců, kteří nebyli Slovinci …Byli to Slovinci, kdo začal válku…“

          Celá záležitost byla zorganizována Německem, dvakrát poraženým během dvou válek 1914-18 a 1939-45, ve kterých Srbové bojovali na straně spojenců. Při zničení Jugoslávie bylo Německo podporováno, diskrétně, ale účinně, Vatikánem. Srbové byli stále ještě některými kruhy Vatikánu pokládáni za ortodoxní schizmatiky…Alojzije Stepinac, katolický arcibiskup Záhřebu a vikář chorvatské armády a ustašovských zločinců, hlásil 18.května 1943 papeži Piovi XII. (zlomyslně nazývaný „Hitlerův papež“), že 240 000 pravoslavných Srbů z NDH přestoupilo na katolictví. Toto se stalo v době, kdy  statisíce Srbů byly masakrovány chorvatskými ustašovci a části Muslimů z NDH. Mimořádný Hitlerův pověřenec pro jihovýchodní Evropu Herrman Neubacher napsal v knize (1956), že kolem 750 000 Srbů bylo povražděno v NDH. Nejhroznější likvidační tábor fašistického Chorvatska (1941-45) byl Jasenovac, ve kterém bylo zahubeno kolem 500-600 000 vězňů, včetně dětí, většinou Srbů, kolem 20 000 Židů, 40-80 000 Romů, chorvatských antifašistů. Americký novinář N.Lewis psal o krajně surovém způsobu zabíjení v Jasenovci (Tábor smrti v nacistickém Chorvatsku, The New York Times, 14.11.2001). Chorvatský intelektuál, profesor Viktor Novak, popsal ve svém monumentálním díle Magnum crimen (Veliký zločin,1948) na více než 1 000 stránkách, zločiny části katolického kléru v Chorvatsku proti svým srbským bratrům.

Když válka skočila (1945), byl arcibiskup Stepinac pronásledován Titovými komunistickými úřady. Vatikán ho jmenoval kardinálem, k veliké nevoli Titova režimu. Kardinál byl v domácím vězení, když zemřel na leukemii (1960). Jan Pavel II. ho blahořečil (3.října 1958). Proč ano? Stepinac nikoho nezabil, velmi strádal pod komunistickým režimem. Byl trpělivým katolíkem, nikdy ale veřejně neodsoudil genocidu Srbů v Chorvatsku, nikdy se je nepokusil chránit, byl odpovědný za tvrdě vynucený přestup pravoslavných Srbů na katolictví, byl prominentem (VIP) ve fašistickém NDH, „jedl chléb“ ustašovských vrahů.

          Německá BND (Federální Zpravodajská Služba), vedená Klausem Kinkelem (1979-82) v době Titovy smrti (1980), všemožně rozvracela Jugoslávii. Pomáhal při navazování styků mezi ustašovskou emigrací a vedoucími chorvatskými komunistickými předáky a některými katolickými duchovními. Později, v 1993, jako německý ministr zahraničí, se zasazoval pro vytvoření ICTY, mezinárodního trestního tribunálu pro válečné zločiny v Jugoslávii. Toto velmi uvítala Madeleine Albrightová, tehdy velvyslankyně USA při radě bezpečnosti OSN. Později byl ICTY zneužit a jeho pochybná autorita (mandát) je dosud zneužíván jako prodloužená ruka zájmů USA proti Srbům.

              Zločincem proti míru číslo 1, který podnítil krvavou občansko-etnicko-náboženskou válku v Jugoslávii, byl německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. V Maastrichtu (17.12.1991) přinutil prodejné Evropské společenství, aby předčasně, bez právního podkladu, uznalo za svrchované, nezávislé státy Chorvatsko a Slovinsko. Byl to mohutný podnět pro rozšíření války. Genscher navštívil 29.listopadu 1991 papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu, který  předčasně uznal oba státy. Zdalipak si papež uvědomil, jaká lidská tragedie z toho vznikne? Byl tento tvrdý antikomunista rozhodnut zničit poslední, údajně „komunistický“ režim Miloševiće v Evropě, anebo to byla i vůle vyřídit si to také s pravoslavnými schizmatiky? Poláci  si velmi přejí vidět svého populárního papeže jako světce. Ale zdalipak se choval jako svatý během jugoslávské Golgoty, kterou Vatikán pomáhal připravit? Zdalipak nevěděl, že Titův režim byl vnucen Jugoslávii, obzvláště pak Srbsku, samotným Churchillem, který zavrhl royalistu, prozápadního srbského generála Mihailoviće, vůdce prvního povstání proti Hitlerovi v Evropě, a převedl komunistovi Titovi (byl Chorvat) veškerou západní pomoc a i výmysly šířící propagandu, čímž umožnil Titovi uchvátit moc?

Major Michael Lees, britský styčný důstojník, vysazen  speciálními jednotkami do Osou okupované Jugoslávie, strávil rok mezi bojovníky proti okupantům generála Mihailoviće. V roce 1990, když se dostal k řadě údajů tajných služeb, napsal knihu, ve které popisuje pozadí této zásadní Churchillovy chyby. Byla to kniha „Znásilnění Srbska – Britská role v Titově uchvácení moci 1943-1945“. Ve stejném roce uveřejnil americký novinář David Martin „Síť dezinformací – Churchillova jugoslávská zásadní chyba“, ve které přináší řadu podrobností o západní (hlavně britské) zradě generála. 

Aby očernily srbský národ a aby ospravedlnily neférové až kriminální chování Západu, NATO, jeho místních přisluhovačů, byly šířeny o dění v Jugoslávii dezinformace až lži. Znamenaly zfalšované počty mrtvých, hrůzné příběhy o údajných neexistujících srbských vyhlazovacích táborech, o údajných masových znásilňováních prováděných Srby, masové vraždy civilů v Sarajevu: výbuchy v ulici Vase Mikina v 1992, na Markale I v 1994, na Markale II v 1995, které organizovala samotná muslimská vláda v Sarajevu, za tichého souhlasu západních tajných služeb. Tyto výbuchy, podle Západu údajně prováděné Srby, se stávaly výmluvou pro drsná protiopatření, aby se co nejvíce poškodili Srbové, a aby se co nejvíce pomohlo vojensky Muslimům a Chorvatům, k vyrovnání srbské převahy. Byly to (1) drakonické sankce OSN (od 30.června 1992) proti Republice Srbské, RS (v BaH) a proti FRY (zbytek Jugoslávie, tj. Srbsko a Černá Hora), (2) mnoho týdnů trvající paušální, plošné bombardování Republiky Srbské letectvem NATO po Markale II, (3) zločinecké NATO bombardování Srbska, včetně Kosova, po dobu 78 dnů, od 24.března 1999, s mnoha mrtvými, velikým ničením, s obrovskými ekologickými následky, se zvýšením výskytu zhoubných nádorů a leukémie (zřejmě následkem použití munice s ochuzeným uranem, zaplavení přírody různými chemikáliemi ze zničených chemických továren). Toto poslední se přihodilo po frašce v Rambouillet, sponzorované arogantními západními Münchhauseny (Albrightová, Clinton, Blair, Fischer, Solana, atd). Oni zinscenovali aféru v Račaku, mluvili o statisících pohřešovaných Albánců, prý zřejmě mrtvých, ale později byla nalezena těla jen kolem 4 000 Albánců, Srbů a Romů. Vymysleli si humanitární katastrofu, která zachvátila Kosovo, vyvolanou údajně Miloševićem, ale ve skutečnosti vyvolanou hlavně bombami NATO a teroristickou činností  KLA (UÇK), albánské osvobozenecké armády Kosova.

          Zrodil se i jednostranný mýtus o Srebrenici, jako protiváha hrůzám chorvatsko-muslimských ofenziv „Blesk“ a „Bouře“ (1995), které vyhnaly, s pomocí NATO, z jejich dávných domovů v Krajině, přes 200 000 Srbů a stovky jich povraždily. Mnoho dezinformací bylo vysloveno o Srebrenici, kde počty nalezených těl neodpovídaly počtům Muslimů, údajně Srby popravených. Řada na seznamu údajně zavražděných se později účastnila voleb. Západní propaganda a muslimské úřady zcela opomíjely uvést 3 262 Srbů, zabitých v tomto kraji, které jmenovitě uvedl Ivanišević (Kniha mrtvých-Srebrenica, Bratunac, 2005). Nikdo při tom neřekl, že během třech let bojů zde zahynulo kolem 1 200 srbských a 2 000 muslimských vojáků. Nicméně je nezbytné uznat, že nikdo nebyl zcela bez viny v zdejší občansko-etnicko-náboženské válce. Generál Ratko Mladić, velitel bosensko-srbské armády, řekl autorovi:-„Naše jednotky měly přísně nařízeno, postupovat se zajatci podle mezinárodního práva. Nebyly žádné masové vraždy, masové popravy. Nemohu však vyloučit, že se někteří z mých vojáků nemstili, protože muži z garnizonu v Srebrenici, během svých vražedných útoků na srbské vesnice, povraždili jejich rodiny.“ Pro Západ však žádné protiargumenty neplatily. Poněkud menší publicitu měl protisrbský propagandistický mýtus šířený Chorvaty o krvavých událostech ve Vukovaru (podzim 1991), kde Chorvati i Srbové měly mnoho ztrát.

            Jednalo-li se o Srby, postupoval Západ většinou nehumanně. V létě 1992 byla západní část Republiky Srbské (BaH) odříznuta od východní části, od zdrojů potravy, zdravotnického materiálu. V nemocnici v Banja Luce došel kyslík. Naléhavou žádost místních úřadů, aby byl  povolen dovoz kyslíkových bomb z Bělehradu, západní činitelé zamítli a tak za několik dnů zemřelo 12 nedonošených dětí…V 1993, v souvislosti se zdravotnickými potřebami, navštívila Republiku Srbskou delegace britských poslanců. Ve své zprávě uvedli dva srbské chlapce z Doboje (severní Bosna), těžce zraněné muslimským granátem. Siniša (9 let) utrpěl závažná poranění břicha a popálení, Dejan (10 let) ztratil při výbuchu obě dolní končetiny. Místní nemocnice požádala západní činitele, aby umožnili letecky dopravit těžce poraněné chlapce do Itálie, Francie nebo Anglie k odbornému léčení, jak se to obvykle dělo s chorvatskými nebo muslimskými těžce zraněnými dětmi (v té době byla na Západě léčena  těžce zraněná muslimská holčička Irma). Západní činitelé ale odmítli pomoc a oba chlapci brzy na to zemřeli, bez televizních obrazovek, bez povšimnutí západním tiskem, BBC nebo CNN… Během nelidských sankcí proti FRY, byla FRY suspendována ze Světové zdravotnické organizace (WHO). Toto bylo doporučeno Dánskem, v té době předsedajícím Evropskému společenství. Následkem toho tisíce potom zemřely: kojenci, děti, staří lidé, chronicky nemocní, diabetici, nemocní zhoubnými nádory…Když západní humanitární pomoc zaplavovala BaH, byli z toho Srbové z Republiky Srbské téměř zcela vyloučeni. U nás za to  byli zodpovědni lidé kolem prezidenta Havla.Předpojatost a nesmyslnost globálního, jednostranného informačního systému přirovnávala prezidenta Miloševiće k Hitlerovi, Stalinovi, Pol Potovi a podobným. Dělala ho odpovědným za všechna zla v Jugoslávii. Když se ale jednalo o skutečné viníky – západní oficiální informace neuváděly ty více provinilé, kteří skutečně tragedii Jugoslávie vyvolali: Tudjmana, Izetbegoviće, Kučana; Albánce Ceku, Thaci, Haradinaje, KLA; Solanu, celé NATO, Robertsona, generála W.Clarka, W.Wallace; Genschera, Blaira, Clintona, Albrightovou. Seznam zločinců proti míru by byl téměř bez konce.

           Jeden z nejšpinavějších dosažených výsledků Západu byl ICTY v Haagu a způsob, jakým pracuje. Praví váleční zločinci by měli být pronásledováni a souzeni, ICTY by měl být čestnou, legálně, podle zákona založenou organizací. Opakem je ale pravda, ICTY je jednostrannou, předpojatou, ilegální, ad hoc ustavenou organizací. ICTY zrušil presumpci neviny, zavedl „utajené obžaloby“ (sealed indictments) platné v dobách francouzských králů, zavedl vinu a priori, při zatýkání údajných válečných zločinců se zatýkající příliš často chovali jako gestapo. Chorvati a obzvláště Američany privilegovaní Muslimové, profitovali z jednostrannosti ICTY, byli protěžovaní hlavními prokurátory Goldstonem, Arbourovou, del Ponteovou. Britský novinář John Laughland nazval ICTY tribunálem darebáků ((The Times, 17.6.1999). Když NATO bomby 78 dnů zabíjely a ničily v roce 1999 v Srbsku, bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, Louisa Arbour neobžalovala za tyto zločiny NATO, jeho generálního sekretáře Javiera Solanu. Ona naopak obžalovala za zločiny prezidenta Srbska Miloševiće. Prestižní americký časopis Nation napsal o tom v červnu 1999: „Louisa Arbour ve službách NATO zneužila ICTY, aby ospravedlnila NATO agresi proti Jugoslávii.“ Při tom zcela ignorovala kompletní dokumentaci o zločinech proti Srbům v Chorvatsku, v Krajině (Cedric Thornberry, Foreign Policy, podzim 1996) a v Sarajevu. Byla v Sarajevu, když tam propukl skandál o horské jámě „Kazany“ u Sarajeva, kde bylo kolem 1 000-2 000 Srbů povražděno muslimskými polovojenskými jednotkami. Americký The International Herald Tribune (8-9.11.1997) to nazval „muslimská jatka“. V Sarajevu byl dokonce zveřejněn seznam muslimských „popravčích“, ale paní Arbour nikoho neobžalovala. Prezident Republiky Srbské dr.Radovan Karadžič sdělil autorovi, že ICTY byl informován o „Kazanech“, ale nic  nepodnikl. Podobně jako o Srebrenici a Bratuncu, uveřejnil Ivanišević (2005) i jmenný seznam mrtvých a nezvěstných 5 515 Srbů v Sarajevu. Velikým rozčarováním dezinformátorů na Západě bylo, když R.Higginsová, soudkyně ICJ (Mezinárodní soudní dvůr, International Court of Justice) z Haagu 26.02.2007 uzavřela 14letou kauzu tím, že Bělehrad (Srbsko) za vraždění (v BaH) nenese přímou odpovědnost, i když „mohl riziku genocidy zabránit“.

          Téměř všichni generálové bosensko-srbské armády a mnozí generálové „zbytku“ Jugoslávie (FRY) byli trestně stíháni nebo již odsouzeni pro svou „velitelskou odpovědnost“, ale pan Solana, který „zmačkl knoflík“ (24.03.1999) a tím zahájil zabíjení a ničení, který je podle toho válečný zločinec par excellence, je VIP, vysoce váženým činitelem Evropské unie. Srbové z východní Bosny se zachvějí při vyslovení jména Nasira Oriće, velitele muslimské posádky v Srebrenici. Byl to on, kdo začal zabíjení a ničení v srbských osadách východní Bosny na jaře 1992. Přes 100 srbských vesnic bylo napadeno, vyloupeno, vypáleno, s mnoha zavražděnými civilisty v širší oblasti kolem Srebrenici. Viděli to i západní novináři i holandští vojáci z ochranného praporu. Orić se tím chválil. Dvě knihy M.Ivaniševiće o tom píší: „Kronika našeho hřbitova“ (1994) a „Zločiny proti Srbům v Bosně a Hercegovině během 1992-1995“ (2005). Orić svou „činností“ zaplňoval stránky těchto knih do roku 1995, pak pracoval bez problémů v Tuzle, s americkými vojáky do roku 2003, kdy byl zatčen.K zděšení normálně uvažujících lidí byl tento notorický zabiják odsouzen ke DVĚMA letům vězení, ne pro své zločiny, ale že „nezabránil zneužití lidských práv“. Podle „velitelské odpovědnosti“, zneužívané tribunálem ICTY pokud se jedná o Srby, byl bývalý mluvčí parlamentu Republiky Srbské (BaH) Momčilo Krajišnik odsouzen celkem ve stejné době k 27 letům vězení, „pro účast v kriminálním společném projektu Veliké Srbsko“.

              Přehled by měl ještě obsahovat podrobnosti o bojích ve Slovinsku a Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině, na Kosovu, jak generál Mladić zachránil v krvavé muslimsko-chorvatské válce v BaH (1993-94) přes 40 000 před mudžaheddiny prchajících Chorvatů, jak M.Albrightová pomohla secesionistům v Černé Hoře, o ničení srbských památek na Kosovu chráněnci Západu, albánskou chátrou, o „křišťálové noci“ 17.-18.března 2004, kdy bylo vyloupeno, vypáleno nebo zničeno 37 sakrálních památek (kostelů, klášterů, biskupství), některé z XIII.-XIV.století, o aroganci Paddy Ashdowna, „reichsprotektora“ BaH, jak prezident Clinton uvedl Al Kajdu (v době, kdy se s ní ještě „bratřil“) a mudžaheddíny do BaH, jak západní i místní tisk, rozhlas i televize dezinformovaly v době tragedie Jugoslávie. Na zakončení „přehledu“ je dobré připomenout italského novináře Remo Urbiniho, který citoval BBC v milánském časopise Epoca (30.03.1993):-„Hlavní editoři některých časopisů by měli být  souzeni jako váleční zločinci“.